CELOSTNÍ RODIČOVSTVÍ

cesta k dětem - cesta k sobě

Petra Hanelová

9 kroků k sobě?

Otázka zní:

Jak objevit a naplňovat své nenaplněné  potřeby, jak léčit zranění svého vnitřního dítěte, jak jít cestou sebeuvědomění?

Jasně, nejsme elektrospotřebiče, abychom si všichni vystačili s jedním návodem. Na druhou stranu, jsou určité obecné principy, které se dají na cestě k uzdravení a uvědomění najít, a které platí pro každého.

Nemohu měnit něco, o čem nevím.

Musím se proto začít pozorovat a sledovat. Tento krok nelze vynechat a je pro nás všechny stejný. Liší se jen v tom, jakým způsobem jej provedeme. Každý si najde svou cestu, jak sledovat sama sebe, jak objevovat hry, které s ním hraje jeho ego, jak objevit vlastní modely chování, kterými celý život obchází nějaký svůj problém.

Každý z nás má své vlastní hry a modely.  Ale máme je všichni.

Ještě jedna věc je jistá.

  • Pokud mě někdo nebo něco (nějaká situace) vyvede nebo opakovaně vyvádí z rovnováhy,
  • a já úplně nerozumím tomu, co se se mnou děje a zároveň se dá říct, že mě vyvádí z rovnováhy něco, co někoho druhého ne,
  • najednou se necítím dobře, naopak, cítím se špatně, bez energie, nebo cítím vztek, mám chuť utéct, křičet, plakat v koutě

neznamená to, že ten člověk, který to způsobil, je „debil“ nebo ta situace politováníhodná. V tu chvíli se mám zastavit a zamyslet či nacítit,  protože mi život přihrál do cesty možnost vyléčit stará zranění, naplňovat nenaplněné potřeby a udělat krok k sebeuvědomění.

krok

Jak?

Musíme se zastavit, zamyslet se, či nacítit, a pozorovat se. Je třeba mít na paměti, že kdykoliv nás někdo nebo něco vyvede z rovnováhy, je to proto, že se stalo něco, co se dělo také v našem dětství. Udála se situace na stejném principu a vyvolala v nás stejné pocity, jako v dětství. Cítili jsme bezmoc, cítili jsme se poníženi, cítili jsme, že jsme neprávem trestáni, například.

V dětství se dělo něco, s čím jsme si neuměli poradit.

V tu chvíli nebyla uspokojena některá naše potřeba (potřeba bezpečí – tam, kde jsme cítili bezmoc, potřeba vlastní sebehodnoty, kde jsme byli poníženi, potřeba důvěry, kde jsme byli neprávem trestáni) a protože se to dělo opakovaně, neseme si tuto potřebu jako nenaplněnou do dospělosti, to chybění – nedosycenost – nám zůstává, a stále se nám vrací potřeba jejího dosycení. S ní i různé zaběhané reakce, modely chování a prožívání a samozřejmě – opakující se situace.

Máme obranné reakce v podobě vzteku a křiku tam, kde již sice nejsme reálně ohrožováni.

Lišíme se opět v tom, které potřeby máme nenaplněné, která zranění si z dětství neseme a jakým způsobem je kompenzujeme. Máme je ale všichni a každý z nás je kompenzuje po svém. Co máme dál společné je to, že tehdy jsme byly děti, se situací jsme si poradili nejlépe, jak jsme dovedli, vytvořili jsme si různé berličky, abychom situaci zvládli a abychom své dětství přežili…a o tyto berličky se opíráme stále.

Pokud bychom neměli za sebou tato konkrétní zranění a s sebou své nenaplněné potřeby, tyto situace by s námi dnes nemávaly, zdravě bychom se s nimi vypořádali, protože dnes jsme dospělí. Ale naše zranění a nenaplněné potřeby v nás probouzejí nešťastné děti, které znají jen tyto modely a neumí to jinak.

Tohle všechno je potřeba vědět, chceme – li se začít uzdravovat, poznávat a měnit.

overcoming-1673170_640

Pojďme odhazovat berličky!

Tak tedy, slibovaný stručný návod v několika krocích:

  1. uděje se situace, která mě vyvede z rovnováhy,
  2. uvědomím si, že se děje, nebo že se udála, co mám chuť udělat (utéct, křičet…), a vzpomenu si, že se tady jedná o nějakou nenaplněnou potřebu z mého dětství, o zranění mého vnitřního dítěte.
  3. Uvědomím si, že to nemusím vyřešit teď, během 5 minut, ale rozhodnu se na to přijít – o jakou potřebu z dětství a zranění se tady jedná?
  4. Co jsem v té situaci cítila? Jak jsem se cítila? (Teď, když se mi to stalo.)
  5. Kdy v dětství – ve kterých situacích – jsem se cítila takhle?
  6. Jaká potřeba tím nebyla naplněna?
  7. Co ta situace, která mě vyvedla z rovnováhy – bylo to ono? Byla to situace na stejném principu? Se stejnými pocity?
  8. Co mohu udělat dnes v této situaci- co jsem tehdy nemohla, abych se cítila dobře?
  9. Jakou potřebu si potřebuji dosytit a jak to udělám?

A je to! Až vás příště něco vykolejí, použijte tento návod. Nebo si teď vybavte situaci, která se vám stala nedávno a projeďte si ty body hned teď.

Dám vám ještě příklad ze svého života.

Jedu dle výše uvedeného seznamu:

1. Nedávno se mi stala taková celkem běžná věc. Byla jsem domluvená s jednou ženou, že mi něco dodá a byla na tom závislá má další práce. Po několika urgencích se nic nedělo, neměla na to čas, a já začala cítit podivné a nepříjemné pocity. Vlastně, připadala jsem si jako „ocas“. Bralo mi to energii. Byla jsem naštvaná, podrážděná a měla chuť s ní už nespolupracovat a udělat to jinak a bez ní (utéct od toho).


2. Všimla jsem si toho, co se ve mě děje – to znamená, nenechala jsem se tím unášet a vláčet a rozhodla jsem se na to podívat. Uvědomila jsem si, že tady ta situace mi evidentně ukazuje něco, co si teď můžu vyřešit. Ale v první chvíli vůbec netuším, co to bude.


3. Jen vím, že to něco je a jsem fakt zvědavá, co z toho vyleze.


4. Jak jsem se cítila? Cítila jsem se jako „ocas“, to už jsem psala, viděla jsem se jako dítě, které na někoho doráží, hele, hele, tohle je fakt dobrý, podívej, a toho druhého to nezajímá, vůbec mě neslyší, ignoruje mě.


5. Kdy v dětství jsem tohle cítila? Položím si tuhle otázku a najednou se mi před očima mihne obraz školní jídelny – na sekundu – taková vzpomínka bez obsahu – dřív bych si jí možná nevšimla, protože na první pohled s tím nesouvisí.

Na to dávejte pozor! Cokoliv jen na sekundu proletí hlavou, to je zpráva z vašeho podvědomí. Tyto věci a souvislosti se loví špatně. Alespoň mě. Je dobré dát mysli prostor na obrazy – na vzpomínky, na „náhodné“ myšlenky. Nelovit je, ale nechat připlout. Ale stejně, málem jsem ten obraz jídelny vyhodila z hlavy s tím: „teď mě neobtěžuj, mám tady něco důležitého na práci,“ a pak přišel ten vykřičník: „hele, pozor, možná je to ono!“

Tak tedy ano. Říkám si, „takže školní jídelna, co ještě?“ A už je to tady. Vybavují se mi dvě moje spolužačky. Nechám tělo, ať si vzpomíná a ono vzpomíná. „No jo, byly jsme tři kamarádky, ale ony dvě si byly bližší. Stávalo se, že mě ignorovaly, o něčem se bavily a vůbec mě neslyšely, nevěnovaly pozornost tomu, co říkám, i když to, co jsem říkala bylo podle mě velmi k věci a mohlo je to zajímat.“


6. Tak to mám. Co je to za potřebu, která tady začala být nedosycená, nenaplněná? Je to potřeba úcty a uznání. Je tam snížená sebehodnota v momentě, kdy mi někdo nenaslouchá. Ano, to je ten pocit, který jsem měla teď i tehdy – najednou si na něj vzpomínám – cítila jsem se přesně – jako ten „ocas“.


7. Jasně, je to totéž. V situaci, která mě vyvedla z míry teď to bylo totéž – sděluji něco důležitého, co si zaslouží sluchu, ale cítím se ignorována.

(Zde je dobré zmínit jednu důležitou věc: ta situace je stejná jen navenek – cítím se ignorována, ale ve skutečnosti nejsem. Byly zatím jiné důvody, konkrétně nedostatek času. Pod vlivem zranění a nenaplněných potřeb jednáme přecitlivěle, vyhodnocujeme si podobné situace jako stejné. Například se cítíme ignorováni, i když nejsme, bezmocní, když reálně ohrožení nejsme, nebo máme pocit, že nám někdo bere naši sebehodnotu, ale on třeba jen hloupě vtipkuje).

Každopádně, kdykoliv se cítíme stejně jako tehdy, dostaví se obranná reakce.


8. Tehdy jsem mohla říct: „Hele, jestli se se mnou chcete kamarádit, tak mi naslouchejte, takhle je to pro mě neúnosný. Pokud v tom chcete pokračovat, tak já ne a budu se kamarádit s někým jiným.“ Možná s podporou někoho dospělého bych to zvládla pocítit, sdělit a zrealizovat. A možná ne.

Tehdy jsem to trpěla, protože to byl pro mě jediný možný způsob a zároveň jsem tím trpěla, protože v těch chvílích, kdy jsem byla přehlížena, jsem se cítila jako menší – tedy ponížena.

Jenže dnes už nemusím tiše trpět. Mohu si uvědomit svoji hodnotu a své hranice a říct: „ok, chápu, že nemáš čas, ale takhle v tom já pokračovat nemůžu. Buďto to nastavíme jinak, nebo se na to vykašleme.“

Pokud si to ale celé neuvědomím, tak z pocitu, že mě někdo ignoruje zažívám nepříjemné pocity snížené sebehodnoty, frustraci z nenaplněné potřeby uznání a úcty a budu se cítit velmi špatně, pravděpodobně to dám za vinu té ženě, která s mým problémem nesouvisí. Jedině tak, že mi jej odzrcadlila.


9. Potřeba úcty a uznání. No, tak jak si ji sama doplním? Když se mi něco podaří, tak se pochválím a odměním. Především si uvědomím, co všechno jsem v životě dokázala, kam jsem došla, možná si to napíšu na papír, každý den si to přečtu a za to vše si poděkuji. A kdykoliv si budu připadat jako „ocas“, zastavím se zamyslím se nad tou situací a vymyslím, co udělám, abych se cítila dobře.

Nesnažte se ale teď vše naráz vyřešit! 

To nejde. Začněte se pomalu pozorovat a zvykat si na to, že vaše okolí vám jen zrcadlí vaše vlastní bolesti, zranění, nenaplněné potřeby. To je pro začátek až dost. Postupně začnete do těch zrcadel pohlížet, vidět se a měnit se.

Práce s vnitřním dítětem, sebeuvědoměním a potřebami jsou prvními třemi milníky Spolubytí s dětmi. Spolubytí s dětmi, 12 milníků ke zdravému rodičovství. je kurz pro rodiče a pro všechny, kteří chtějí vyrůst a dospět, odhodit všechny slupky, bolesti, vše, co nejsou a dostat se blíž k sobě a svým dětem.

Přeji vám krásné dny!

Petra H.

Petra Hanelová
Několik let jsem hledala cestu, jak zvládnout každodenní intenzivní křik svojí dcery Kristinky. Našla jsem cestu, pro sebe, pro Kristinku a snad skoro pro každou mámu nebo tátu, které ničí křik jejich milovaného dítěte. Můj e-book Plakat se smí - 1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte si ZDARMA můžete stáhnout zde<< a udělat tak první krok ke klidu a pohodě u vás doma. Pro více informací klikněte sem<<

S láskou pro vás upečené

Medvídkův den -
Hrajte si a objevujte s dětmi 8 emocí

Naučte své děti pracovat s emocemi a šetřete své drahocenné nervy.
Klikněte sem<<

V emoční rovnováze 
Přímá cesta k vyladění emocí rodiče a dítěte

Naučte se zpracovávat všechno to kňourání a vztekání tak, abyste byli v klidu a vašim dětem to pomáhalo. Klikněte sem<<

Psychosomatické vodítko -
Objevte kořeny své nemoci a uzdravte se

Naučte se nacházet i pracovat s tím, co vám nemoc říká, a uzdravte svůj život. Klikněte sem<<

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Psychosomatické brýle

    Nasaďte si je a začněte vidět psychosomaticky

  • Plakat se smí

    Klikněte si pro 1 kouzlo k práci s emocemi vašich dětí

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky