CELOSTNÍ RODIČOVSTVÍ

cesta k dětem - cesta k sobě

Petra Hanelová

Bolí vás život? Udělejte jednu věc.

Vyplavené vzpomínky

Včera jsem na hřišti sledovala maminku s asi jeden a půl roční holčičkou a vybavily se mi moje pocity z té doby. A nebyl v tom teda vůbec žádný sentiment. Ty pocity, co se mi vybavily, byly spíš nepříjemný. Vzpomněla jsem si na ten stereotypní kolotoč, ve kterým jsem se ztrácela. Jo, byla tam holčička, která mi dělala radost. Ale byla jsem tam taky já, která najednou úplně ztrácela sama sebe.

Měla jsem pocit, že stojím na místě a že mi život utíká mezi prsty. Že nežiju svůj život, ale že je teď ze mě robot, starající se o někoho jiného. Ty pocity byly o to horší, že jsem si je neuvědomovala. Byla jsem s nimi v kontaktu skoro denně, ale nezkoumala jsem je.

Nejhlavnější věc

Včera na tom hřišti jsem pocítila velkou úlevu a vděčnost. Za to, že tyhle pocity už jsou pryč. Že ta potřeba být sama sebou a realizovat se, už není potlačena, ale je na světě a je naplňována.

Ale ještě před tím, než jsem začala zase žít svůj život a začala jsem být spokojená a šťastná s dětmi, před tím musela předcházet jedna důležitá věc, a tou je uvědomění. Bez toho se nehneme ani o kousek. Pokud máme nějaké pocity, ale nepracujeme s nimi, protože si je neuvědomujeme, tak nás ty pocity jenom drtí.

Je spousta cest, jak si začít plně uvědomovat sebe sama a žít svůj život. Mateřství je k tomu úplně skvělé období. Tím, jak je někdy těžké. Možná vám to teď připadá trochu abstraktní. Ale je to jednoduché. Je potřeba si v každé chvíli uvědomovat, co se děje uvnitř nás. Díky tomu se nám pak ukáže i cesta ven.

Pořád stejná bolest pramení z jediné věci

Vnímám a vídám kolem sebe utrpení lidí. Jak uvnitř sebe i venku s okolím bojují s tím, co nejde změnit. Jak se jim stále dokola vrací pořád ty stejné konflikty a situace. Hádky s partnerem stále o tomtéž. Problémy s rodiči, stále tytéž.

Pořád ta stejná bolest se dere na povrch, aby byla maximálně bezmocně oplakána, potlačena, nebo ve vzteku přehozena na druhého, který tu bolest probudil. Frustrace z toho, že to je pořád dokola, beznaděj z toho už zase. Bezradnost z toho, že reakcemi okolí se nedá hnout. Bezmoc nad vlastním životem a prožíváním. A ven z toho cesta není.

Jenže všechny problémy si způsobujeme sami. Všechny situace odráží stav naší mysli a vědomí. Pokud žijeme nevědomě, tak všechny situace odráží stav naší přehlcené mysli a našeho podvědomí, kde je uložené všechno, co se nám kdy stalo. Všechna zranění a deformace naší přirozenosti se nám zrcadlí ve vnějším světě. A my nad nimi nemáme žádnou moc a to jenom z jednoho jediného důvodu. Protože si je neuvědomujeme.

Pokud žijeme nevědomě, snažíme se změnit okolí, nebo čekáme, že se změní samo, že se stane něco, co nás konečně zachrání. Jenže to se nestane. Jediný, kdo nás může zachránit, jsme my sami. To se začne dít v momentě, kdy si uvědomíme, že jsme to my, kdo tady tvoří náš život. Že neseme zodpovědnost za všechno, co se nám děje a za to, jak se k tomu postavíme.

 

Rozdíl je jasný. Sledujte.

Hodně se mne dotkne něčí poznámka. Rozčílí mě to. Začnu druhého obviňovat a zarazím mu taky kudlu někam, kde ho to bude bolet. To je nevědomý přístup, řízený automatickou reakcí. Anebo si uvědomím, že ve mě tahle poznámka vyvolala silnou reakci. Pak hledám proč. A tohleto proč si zpracuji.

To neznamená, že když mi někdo sprostě vynadá, že mám mlčet a zpracovat si v sobě, proč mě to vytočilo a neříct mu na to nic. Tak to je opačný extrém. Pokud mi někdo bude sprostě nadávat, řeknu mu s ledovým klidem, ať si to nechá, že to je jeho. Můžu udělat i takové gesto rukou, jako že mu to vracím zpět. To je v pořádku, to je o mých hranicích. Když se ke mě někdo nechová dobře, ozvu se. Stojím si za sebou.

Pokud mě to ale vytočí, tak než mu začnu sprostě nadávat taky a bude z toho jenom trapnej a zraňující boj, tak si uvědomím, že se mě to dotklo a že mám chuť mu nadávat. Ale že se nechci účastnit takového zbytečného dramatu. Uvědomím si, proč se mě to tak dotýká. Že se to bude týkat mojí sebehodnoty, hranic a respektu. Protože když budu mít tohle všechno srovnaný a vyrovnaný, nikdy by mi sprostě nikdo nenadával. A když, tak by mě to nerozhodilo.

Můžu to dál zkoumat a zpracovávat potom v klidu. Tomu člověku teď řeknu, stejně jako v případě před tím, ať si to nechá, že to je jeho. Podle situace mu taky můžu říct, že mě to zraňuje, když tohle říká, a ať to už nedělá.

Tohle je ten princip. Beru zodpovědnost za sebe na sebe. Nemůžu nutit ostatní, aby se měnili. Ale tím, že se měním já, mění se to, jak se ke mě chová okolí. Mění se situace, do kterých se dostávám, mění se konflikty, anebo mizí.

Jak to v sobě přecvaknout?

Tohle můžu udělat jen přes uvědomění. Možná je to pro vás zatím neuchopitelný pojem. A určitě je vám jasné, že to nejde, přecvaknout najednou do úplně jiného způsobu uvažování. Tak abyste neměli pocit, že máte před sebou slona, na kterého se nedá vylézt, pojďte začít jenom úplně jednoduchou věcí.

Udělejte každý den jednu věc jinak. Třeba úplnou banalitu. Udělejte si kafe do úplně jinýho hrnku, běžte jinou cestou, sedněte si jinam v autobuse, nebo doma na jinou židli. Cokoliv, co děláte každý den stejně, udělejte jinak. A teď to hlavní. Pozorujte, co u toho zažíváte za pocity.

Vypadá to jednoduše a jakože zbytečně. Ale vůbec to tak není. Tímhle začnete trénovat svůj mozek a mysl na to, dělat to jinak. Jednak tím, že děláte něco jinak, než jste zvyklí, ale také tím, že si u toho uvědomujete sami sebe. Navíc se během dne alespoň jednou dostanete opravdu k sobě. Tím to nastartujete. Začnete se otvírat.

Je spousta cest, jak si začít plně uvědomovat sebe sama a žít svůj život. Pokud chcete cestu s průvodcem, tak jedna z možných cest je vzít to přes emoce, protože s těmi se při dětech setkáváme pořád. S emocemi dětí i s našimi vlastními. Protože tohle byla právě moje cesta k uvědomění a k sobě, můžu vás na ni pozvat. Protože ji znám.

Ta cesta je tady, jmenuje se V emoční rovnováze a je to přímá cesta k vyladění emocí rodiče i dítěte. Tahle cesta se neobejde bez postupného uvědomování si, a je to především cesta k sobě. Pokud s vámi  toto téma rezonuje, tak si tuto cestu prohlédněte tady a pokud bude rezonovat stále, těším se na virtuální setkání.

Jinak vám přeji krásný den, nejen venku, ale hlavně uvnitř.
Petra

 

 

Petra Hanelová
Několik let jsem hledala cestu, jak zvládnout každodenní intenzivní křik svojí dcery Kristinky. Našla jsem cestu, pro sebe, pro Kristinku a snad skoro pro každou mámu nebo tátu, které ničí křik jejich milovaného dítěte. Můj e-book Plakat se smí - 1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte si ZDARMA můžete stáhnout zde<< a udělat tak první krok ke klidu a pohodě u vás doma. Pro více informací klikněte sem<<

S láskou pro vás upečené

Medvídkův den -
Hrajte si a objevujte s dětmi 8 emocí

Naučte své děti pracovat s emocemi a šetřete své drahocenné nervy.
Klikněte sem<<

V emoční rovnováze 
Přímá cesta k vyladění emocí rodiče a dítěte

Naučte se zpracovávat všechno to kňourání a vztekání tak, abyste byli v klidu a vašim dětem to pomáhalo. Klikněte sem<<

Psychosomatické vodítko -
Objevte kořeny své nemoci a uzdravte se

Naučte se nacházet i pracovat s tím, co vám nemoc říká, a uzdravte svůj život. Klikněte sem<<

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Psychosomatické brýle

    Nasaďte si je a začněte vidět psychosomaticky

  • Plakat se smí

    Klikněte si pro 1 kouzlo k práci s emocemi vašich dětí

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky