Co se v dětství naučíš, v dospělosti Tě zničí!

Předevčírem jsem se teleportovala do svého dětství.

Po třiceti letech jsem dostala zánět středního ucha. Lehla jsem si s ní, s nemocí svého dětství, do postele a nechala ji působit. Slyšela jsem důvěrně známé praskání a bublání uvnitř ucha a najednou jsem byla tam, doma, kdysi dávno, v obýváku, v nejkrásnější místnosti našeho domova, na měkké posteli, sama se svou nemocí.

Před deseti dny to začalo. Prošla jsem se po louce a spustila se mi bouřlivá alergická rýma. Alergii mám, od dětství, ale v této síle a navíc na louce, jsem ji ještě nikdy nezažila.

A od té chvíle, mezi smrkáním a výbuchy kašle, myslím na sebe v dětství a hledám, co je příčinou mojí alergie. Za ty necelé dva týdny se mi vybavují různé situace a pocity, které jsem měla v dětství. A našla jsem jeden v různých situacích obměňující se model.

Tak tedy jedna historka.

Je mi asi pět, jsem ve školce. Hraju si s holčičkou a ta mi najednou něco nabízí.

Ptá se: „Chceš?“

A já jsem to chtěla moc (už nevím, co to bylo). Navíc jsem byla hodně překvapená, že mi to dává. Přitakala jsem: „Jo, chci!“

A ona: „NEDÁM!“ A nedala. Nikdo u toho nebyl, nikdo to neřešil a já už si nepamatuji, jak jsem to vyhodnotila. Tím to skončilo.

Večer sedím vedle bráchy na gauči, jsme u babičky, jsou tam i rodiče. Každý máme mističku nakrájených jablek.

Už asi tušíte, co bude následovat…

Napadlo mě, že to vyzkouším a ukážu všem, co jsem se naučila. Počkala jsem, až brácha sní celou svou misku jablek, až pokouše a spolkne i ten poslední měsíček. Jedl strašně pomalu:) Stálo mě to velké úsilí, ale podařilo se mi ušetřit polovinu jablek v mističce.

Když konečně dožvýkal, ptám se bráchy: „Chceš?“

A on, s takovým nadšením: „Jo, jo, chci!“ Rodičům se zastavil radostí dech. S napětím sledovali, jak se rozdělíme. Taky si pamatuju, že mi bylo bráchy trochu líto. Ale musela jsem pokračovat, chtěla jsem to zkusit.

A tak povídám: „NEDÁM!“

To, co nastalo, jsem opravdu nečekala.

Dostala jsem čočku od tří lidí současně a musela jsem bráchovi svojí misku dát a omluvit se. A tak jsem to udělala a šla brečet do pokojíčku. Nikdo se mě neptal, proč jsem to udělala.

Jasně, blbost. Je to blbost, ale zároveň tohle je ta podstata. Nechtěla jsem nikomu ublížit, jenom jsem zkoušela to, co jsem se před tím naučila.

A tohle mě provázelo celé dětství. Dost často jsem udělala něco, co nebylo pochopeno. Moje důvody nikdo nechápal, anebo nehledal. Možná si často mysleli, že mé důvody vidí, ale z jejich reakcí jsem věděla, že ne, že moje důvody ani motivy prostě neznají. A tak jsem si postupně vytvořila v hlavičce program. A ten program zněl: Nikdo mi nerozumí. Jsem na to sama. 

A tento program se stal mojí součástí, začal mě řídit v situacích, které se ho týkaly.

V dětství si vytváříme programy, které nám pomáhají dětství přežít…

V dospělosti už tyto programy nepotřebujeme, obtěžují nás a dospělost spočívá právě v tom, že tyto programy najdeme, odstraníme a nahradíme těmi, které jsou nám ku prospěchu. (R.Dahlke)

Našla jsem ten nejhlubší program, který jsem v sobě měla. Program, který měl na svědomí třeba to, že jsem se rok trápila s jednou niternou věcí a vůbec s nikým jsem o ní nemluvila. Ani mě nenapadlo, že bych mohla. Přitom by mi to bývalo TOLIK pomohlo. Nikdo mi nerozumí. Jsem na to sama.  A to jsem, prosím, byla dospělá.

Jeden z nejhorších je program „Jsem hodná holčička.“

V dětství nám tento program přináší lásku rodičů, učitelů a vůbec všech dospělých.

Jako děti jsme životně závislí na lásce a přijetí. To, jestli nás ostatní milují, je pro nás mnohem důležitější, než jsme pro sebe důležití my sami. A tak, když k nám přistupují s tím, že nás budou mít rádi, když…, zaměříme se na to když. Naučíme se vnímat potřeby a očekávání okolí, ale vůbec se nezabýváme tím, co sami chceme. Nevíme, co chceme. Chceme pouze to, co se od nás očekává, že chceme.

Problém nastává v dospělosti.

Člověk, který v dětství odložil své potřeby, touhy, radosti ve prospěch okolí, odmalička je hodnou holčičkou či chlapečkem a dělá to, co se po něm chce (nebo co předpokládá, že se po něm chce), neodloží program hodná holčička (hodný chlapeček ) v den svých 18tých narozenin.

Neodloží ho nikdy, pokud nezjistí, že ho v sobě má. Většina lidí si tento program bere s sebou do hrobu a nechává se jím obtěžovat po celý svůj život.  Tento program se vyznačuje především vtíravou myšlenou: „co si o mně okolí bude myslet“. Pokud Vás tato myšlenka ovlivňuje, vězte, že to tak nemusí být.

Tohoto (každého) programu se zbavit dá

…a stojí to za to, i kdyby Vám bylo 69 let. S tímto programem odkládáte ze zad obrovský balvan. Zbaveni nánosu očekávání Vašeho okolí, pod ním najednou uvidíte, co vlastně opravdu chcete VY sami. Co jste Vy.. Je to úžasný pocit.

Možných programů z dětství jsou doslova mraky.

• Ostatní jsou důležitější než já.
• Nemůžu dělat to, co opravdu chci a to, co mě baví.
• Když mám s partnerem děti, nesmím ho opustit.
• Není slušné si říkat o pomoc.
• Když mě někdo o něco požádá, musím mu vyhovět.
• Když něco opravdu chci, není to důležité.
• Nic nepotřebuji.
• Budu mít vždycky málo peněz.
• Jsem grázl.
• Jsem tlustá.
• Jsem hloupá.
• Jsem nemehlo.
• Nikdy se nic pořádného nenaučím.
• Ničeho v životě nedosáhnu.
• Jsem outsider.
• Musím být nejlepší.
• Nesmím prohrát.
• Nesluší se plakat.
• Nemám právo vyjadřovat své emoce.

A tyto programy si neseme s sebou, řídí i naše nejmenší kroky, každičký den našeho života. A nejen řídí, oni ho doslova deformují.

Každý člověk, který se svými programy ještě nezačal pracovat, si je zaručeně nese.

Jsou ale tak zažrané, že si ani neuvědomujeme, že to, co cítíme a jak se chováme, nejsme my. Že MY jsme až dole pod tím.

Naši rodiče dělali, jak nejlíp uměli. A navíc ve stejné situaci si jedno dítě určitý program vytvoří a druhé si vytvoří jiný, anebo žádný. Záleží, jaká je citlivost dítěte na tu určitou věc. Některé programy si také vytváříme úplně sami, když špatně vyhodnocujeme některé situace.  A tak je celkem zbytečné, rýpat se v tom, kdo to způsobil a čím. Důležité je ty programy najít a změnit.

Jak najít své programy?

Je třeba v první řadě pochopit a přijmout to, že programy v sobě máme. A to je z toho asi ten největší krok. Jak už to u prvního kroku bývá…Pak je třeba otevřít oči a začít vědomě sledovat a vyhodnocovat své konání a prožívání.

Všímejte si situací spojených s nějakým konfliktem nebo ještě spíš s vnitřním konfliktem. Když cítíte napětí v některých situacích. Také je dobré vnímat stále se opakující situace. Nic není náhoda. Pokud budete chtít nacházet, začnete nalézat.

Jsem otevřená a chci změnit všechno, co mi škodí. A tak to přichází. Dostala jsem nemoc, kterou jsem měla v dětství neustále. Moc jsem nepřemýšlela, jen jsem sledovala, co mě napadalo, vzpomínky, útržky a pak mi to najednou došlo. Našla jsem ho!

Jak změnit své programy?

Je to zvláštní, ale to je mnohem jednodušší než se do toho vůbec pustit a začít nacházet. Když program odhalíte, máte skoro vyhráno. Pokaždé, když zjistíte, že Vás řídí, sledujte ho. Jak probíhá, jak reagujete, co přesně cítíte a jaké myšlenky Vám běží hlavou.

Můžete si říct – ok, to byl ten a ten program. Příště zareaguju takhle…chce to velkou odvahu, poprvé zareagovat jinak. Ale uděláte – li to jednou, budete na sebe hrdí. A příště to půjde skoro snadno.

Pro mě to znamená, že – Jsem na to sama a nikdo mi nerozumí – je blbost. Že se můžu konečně uvolnit, uvědomovat si, z kolika stran můžu přijímat podporu a přijímat ji.

Programy jsou jako kovové obruče kolem Vašeho těla a duše. S každým přeprogramováním praská jedna obruč a Vy se můžete lépe nadechnout. Čím víc obručí popraská, tím volněji se cítíte. A pod těmi obručemi čeká Vaše tělo a duše až jej konečně osvobodíte a vrátíte se do prapůvodní jednoty, do které jste se narodili, budete vědět, proč tady jste a co máte dělat.

Jako děti jsme měli duši celou. Posupně jsme některé její kousíčky povyměňovali za lásku, přijetí, porozumění a klid. A proto nám stále něco chybí, nejsme celí. Je třeba všechny ty chybějící kousíčky duše získat zpět. Pak najdeme klid, budeme zase ve své úplnosti ve spojení se sebou. Nebude nám nic chybět. Objevme a uzdravme svoji zraněnou duši! Protože tam je štěstí.

Slyšíte o tom poprvé? Dává Vám to smysl, anebo ne? Znáte některý svůj program, nebo už jste s ním dokonce zatočili? Budu ráda, když mi napíšete do komentářů pod článkem.

Vesmír s námi:)

Petra