Ukaž, já to po tobě spravím!

„Kdyby se ti chtělo čůrat, tak mi řekni, ať se jim tady nepočůráš.“

Za minutu:
„Nechce se ti čůrat?“
„Ne.“
„Opravdu ne? Už jsi dlouho nečůral.“
„Ne.“

Za dvě minuty:
„Půjdeme se vyčůrat, ano?“
„Mně se nechce.“
„Tak ale si to hlídej a řekni mi hned, jak se ti bude chtít.“
„Opravdu se ti nechce?“
„Ne.“
„Nechceš to alespoň zkusit?“
„Ne.“

Za 2 minuty:
„Chce se mi čůrat.“
Zběsilý běh ven.

Za chvíli zpátky:
„Proč mi tohle děláš? Já už nevím, co s tebou.“
K ostatním matkám:
„On se zase nevyčůral. To mi dělá pořád. Řekne, že se mu chce a přitom pak nic neudělá.“

Zní to trochu jako vtip, ale není.

Neptejme se dětí na stejnou věc víckrát,
než jednou

Dítě v zimě běhá bez čepice a vy máte pocit, že mu musí mrazem upadnout uši. Existují jen dvě možnosti, buďto to necháte na něm a budete mu důvěřovat, že mu opravdu není zima a čepici nepotřebuje, anebo dítě přesvědčíte, aby si ji nasadilo. Buď bude bez čepice, nebo v čepici.

Dost často se ovšem odehrává zcela zbytečná situace, kdy se rodič donekonečna dítěte bez čepice ptá, zda mu opravdu není zima a jestli si tu čepici fakt nechce nasadit. Proč mu to nestačí slyšet jednou, že „fakt ne, mami“? Protože v tu chvíli nepřemýšlí. Myslí je někde jinde, povídá si s ostatními dospělými a automaticky klade stále stejnou otázku, protože při pohledu na rudé uši je mu zima.

Chceme-li, aby si dítě čepici vzalo, tak to zařiďme. Pokud se rozhodneme, nechat to na něm, nechme na něm i to, že pokud za 5 minut změní názor, tak si čepici samo nasadí.

Když se dětí na něco ptáme,
buďme v té chvíli přítomní,

s nimi a naslouchejme jejich odpovědi. Důvěřujme. Možná se počůrají, nebo jim bude chvíli zima na uši, ale to je ten prožitek, který jim příště pomůže lépe situaci odhadnout. Není potřeba mít všechno stále pod kontrolou. Anebo jim vysvětleme, proč si mají čepici vzít.

Nechat to zdánlivě na nich, a při tom je stále kontrolovat, podrývá jejich důvěru v sebe sama a pravděpodobně je to pěkně obtěžuje. Navíc je tím významně znejisťujeme.

Přestože jim původně zima nebyla, tak tím, jak stále poslouchají, že jim to rodič nevěří, začnou o sobě pochybovat. O sobě a svém úsudku, jestli jsou schopny poznat, co cítí. Anebo jsou z toho zmatení, a čím dál hůře se jim odhaduje, jestli potřebují na záchod nebo ne. Tím, že se dítěte dokola ptáme, jestli se mu náhodou nechce, jej chodit na opravdu nenaučíme.

A dostáváme se o úroveň výš.

Dětem můžeme důvěřovat

Zároveň nemůžeme očekávat okamžitou precizní dokonalost. Že něco rovnou budou umět udělat tak, jako to dokážeme my. Dítě se párkrát počůrá, než se naučí vystihnout ten pravý okamžik. Bude mu trvat ještě dlouho, než poskládá tričko tak dokonale, jako to umíme my.

Je smutné a pro život nepraktické, pokud děti naučíme, že dokud to, co dělají, není dokonalé, tak to má menší nebo žádnou hodnotu. Že důležitý je jen výsledek.

Učíme je to tím, když to, co se jim podařilo nejlépe, jak v tu chvíli uměly, zhlédneme se slovy: „Dobrý, ale ještě to trochu spravíme, ať je to takové, jak to má být“ a uděláme to za ně, znova a dokonale. Tak, jak to oni sami zatím nedokážou.

To je zoufale demotivující. Frustrující. Je mnohem důležitější, že si dítě úplně samo a s chutí poskládalo tričko a schovalo jej do šuplíku, sice to na první pohled vypadá jako chumelec, ale udělalo to úplně samo. Teprve se učí. A to ho také baví. Učit se a objevovat. Opravit to po něm, to je jako vypnout mu motor.

Když dítě nenaučíme orientovat se na výsledek, nebude se bát v životě zkoušet, riskovat, zkoumat, bude rádo objevovat a nebude mít strach z neúspěchu, ze selhání a z toho, že něco neudělá dost dobře.

Není potřeba usilovat o dokonalost

To, jak něco dítě dokáže v tuto chvíli je dost dobré. Pro něj, pro nás, pro celý svět. Že naše dítě je už teď dost dobré. I my jsme v tuto chvíli dost dobří pro cokoliv.

Jak říká Jaroslav Dušek – udělejte to nejlíp, jak umíte, ne líp! To znamená, že v každou chvíli něco dělám tak, jak to nejlíp dokážu. A je zbytečné se zabývat tím, jak by to mělo a mohlo vypadat ještě líp, když už jsem to udělala nejlíp.

I to tričko, v danou chvíli, je poskládáno tím nejlepším způsobem, jakým to čtyřletá Kristinka zvládne. A jít to po ní přeskládat, ještě, když vidím, s jakou to dělá láskou a pečlivostí, to by bylo jako jí na to plivnout.

IMG_20160729_115841m

Neplivejme dětem na jejich úsilí a úspěchy. Někdy to může vypadat, že se málo snažily. Ať je to pravda či ne, udělaly to nejlépe, jak v danou chvíli uměly. A to je vždycky dost. Dost dobrá práce.

Mějte se krásně, uvolněně a všechna nedostižná rádoby dokonalost ať se jde vycpat a vystaví se v muzeu:)

Petra H.

 

Petra Hanelová

Několik let jsem hledala cestu, jak zvládnout každodenní intenzivní křik svojí dcery Kristinky. Našla jsem cestu, pro sebe, pro Kristinku a snad skoro pro každou mámu nebo tátu, které ničí křik jejich milovaného dítěte. Můj e-book Plakat se smí - 1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte si ZDARMA můžete stáhnout zde<< a udělat tak první krok ke klidu a pohodě u vás doma. Pro více informací klikněte sem<<

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.