Když nemoc zavolá

Měla plnou náruč hraček,
ale nemohla si s nimi hrát

Terezka byla mrňavá, necelé tři roky. Byly jsme v Krkonoších na dovolené na nějaké chatě. Ještě s dalšími dvěma rodinami, dalšími malými dětmi. Chata byla na děti vybavená, byla tam spousta hraček. V jednu chvíli tam Terezka stála a v náručí měla tolik hraček, že se jí to tyčilo až nad hlavu. Stála tam, nemohla se ani hnout. Měla plnou náruč hraček, ale nemohla si s nimi hrát.

Vzpomněla jsem si na to po nějaké době, když jsem četla v Dahlkeho Nemoc jako řeč dětské duše o astmatu. Terezce se objevil zanedlouho po narození mladší ségry náběh na astma. Když čtete 10ti stránkový výklad nějaké nemoci, nikdy se vás netýká všechno. Vždycky záleží, co s vámi zrovna zarezonuje.  Ať už tím, že si najednou řeknete: „ No jo, ty jo, to je ono!“ Anebo když pocítíte odpor. Odpor je velmi výrazná rezonance. Uvědomte si, že když cítíte odpor, a říkáte si, tohle se mě nebo mého dítěte v žádném případě netýká, můžete se spolehnout na to, že jste právě našli odpověď.

Problém s dáváním

No, a já jsem takhle četla psychosomatický výklad astmatu. A mimo jiné čtu, že astmatik má problémy s výdechem. Těžko vydechuje. Nemůže se dovydechnout. Je to pro něj namáhavé. Nádech je bez problémů. Což v principu znamená, nemá problém s přijímáním, má problém s dáváním. V plicích se mu hromadí vzduch. Má ho tedy dost, ale paradoxně má pocit, že má nedostatek vzduchu, že se udusí.

Když se má nadechnout a přijmout další vzduch, musí nejprve vydechnout ten, co už tam má. Schválně si to teď zkuste. Zhluboka se nadechněte a vydechněte jen trošičku. Pak se do toho hned zase maximálně nadechněte a vydechněte zase jen trošičku. Uvidíte za chvilku tu dechovou tíseň. Přitom máte plíce plné vzduchu. To jsem četla a najednou si vzpomněla na Terezku, jak tam stála, se sloupcem hraček v náručí. Přijala jich do své náruče spoustu. Ale aby si s nimi mohla hrát, musela by jich pár odevzdat.

Výklad nemoci

Většinou u čtení výkladu nemoci přijde nějaký takový obraz – vzpomínka na situaci, která se toho týká. Anebo u toho čtení máte určité pocity. Něco se vás dotkne. Pak je dobré to, co se vás dotklo, anebo vybavený obraz vzít na vědomí, a začít sledovat. Najednou si toho začnete všímat. No jo, tohle je ono! Jako v Terezčině situaci s hračkami. Když vím, že má problém ve vyvážení: přijímám – dávám, tak mi některé situace najednou dávají smysl. Rozumím jí, když má pocit, že jí někdo nemá dost rád – dává jí málo lásky. A vím, že jediná možnost je ji naučit, že aby mohla přijímat, musí nejprve dávat. Aby měla kam dávat. Jako s tím vzduchem.

Zní to logicky, že jo? Jenže když to máte v sobě nastavené určitým způsobem, neumíte to dělat jinak. Tedy, dospělý se může vědomě naučit ledacos. U dítěte s vysvětlováním tohoto principu daleko nedojdete. Já jsem Terezce vyprávěla ten její příběh o hračkách. Můžete si vymyslet i spoustu dalších podobných příběhů, které ponesou ten princip, který chcete dítěti ukázat a který obsahuje řešení. Jako tady tento princip, když chceš přijímat, musíš nejdřív dávat. Už tohle může stačit ke změně. K uzdravení.

Když příběh nestačí

Někdy to ale nestačí. Dobré je na to netlačit. Vědět to, rozumět tomu, podporovat. Čekat na chvíli, kdy se stane něco, a dítě si ten příběh prožije na vlastní kůži. Udělá si zkušenost, díky které se může začít chovat jinak, protože se posune, začne jinak cítit.

Stalo se nám letos v zimě. Terezka měla asi 14 dní kovový, štěkavý, hlasitý kašel. Jeden večer před spaním jsem viděla, že jí zajíždí jamka na krku – jasný znak dušnosti. Ptala jsem se jí, kde to má, ten kašel. Jestli v průduškách, nebo v plicích. Říkala, že v plicích, že tam má hromadu „sople“. Pak povídá, že tam má „ty vzduchový bubliny“. „Dělám si je tam. Mám málo vzduchu. Ty bubliny jsou jako v tom filmu V hlavě ty vzpomínky. Takhle je tam mám naskládaný v poličkách, tlačí se tam na sebe, je jich tam hodně.“

Tak jí povídám, že ty bublinky musí úplně vyfouknout. Že má málo vzduchu, protože ho nemá kam dávat. Nemá ho kam nadechnout. Začaly jsme pomalu ty bublinky vypouštět a napouštět. Říkala, že má hrozně ráda vzduch po bouřce. Tak jsem jí říkala, ať nadechuje ten bouřkovej vzduch do těch bublin a pak ať je vždycky celé vyfoukne. A ona to dělala. Začala dýchat normálně, jamka přestala zajíždět. Spokojeně ležela a nadechovala ten bouřkovej vzduch…

Když nemoc zavolá

Nemoc je vždycky informace. Pokaždé přichází proto, aby nás harmonizovala. Aby náš systém dostala do rovnováhy. Abychom prožili to, co je potlačené a neprožité. Takže kromě toho také díky nemoci můžeme objevit to, co potlačujeme. Na co si nevidíme. Nemoc nás volá k sobě samým.  

U těchto „dlouhodobých nemocí“, jako je náběh na astma, astma, nebo třeba alergie, je i téma dlouhodobé, a je to běh na dlouhou trať. Určitě je super použít nějakou terapii, která podporuje samoléčící schopnosti organismu. Ale hlavně je super objevit téma, které nám nemoc ukazuje a postupně s ním pracovat. Všímat si jeho projevů a dávat dítěti podporu. Netrápit se a neobviňovat se proto, že to pořád ještě má a já to pořád ještě nevyřešila. No, tak co? Možná si to má dořešit v dospělosti sám. Dělám své maximum a to prostě stačí.

Kromě toho, když tato „dlouhodobá nemoc“ má zrovna akutní průběh, a já vím, jaké je téma nemoci, tak pokud v takové chvíli vnímám své vedení a jsem bdělá, může dojít k uzdravení v té aktuální epizodě. Tím, že prostě správně zareaguji. Tím, že pomohu dítěti prožít jinak samo sebe. Jako my – nevyřešily jsme náběh na astma, ale vyřešili jsme tím jednu jeho akutní epizodu. Protože jsem Terezce ten princip – musím dát, když chci brát – pomohla prožít. Nemusela tak prožívat to, že s tím má problém. Od té doby jí tedy nic nebylo. Tak kdo ví, třeba stačilo to takto zažít.

Dalke říká, že astmatik se musí jenom naučit dýchat. Jenže to se lehko řekne, můžete mu to stokrát vysvětlit a stejně to nemusí pochopit. Pak to najednou přijde, skrz to, že se podívá do sebe, že na to zrovna přijde řeč, že se na to naladí a sám to pojmenuje…že uvidí  ty natlačený vzduchový bubliny a otevře se mu ten princip. Najednou to může pochopit, protože se otevře. A to se stane, jakmile přijde ten správný čas pro nějaký posun. A to je ta chvíle, kdy je potřeba být bdělí – abychom si toho všimli, a následovat své vnitřní vedení – abychom věděli, co máme dělat.

No, a vy si teď možná říkáte, super příklad, ale co když přijde úplně jiná nemoc a vůbec. Mám pro vás dvě dobré zprávy. Bolesti bříška, oušek, chřipky, teploty, angíny, rýmičky, prostě obyčejné nemoci, to je úplně jiná liga. Je to mnohem jednodušší. Když se něco učíme, je potřeba začít od začátku. Takže vám doporučuju s psychosomatikou začít u sebe. Naučte se nejdřív řešit si svoje rýmičky a bolesti hlavy. A hned jak se to naučíte, můžete pokročit do dalšího levelu a řešit rýmičky dětí, no a potom se začít zabývat i těmi dlouhodobými nemocemi.

Teď ta druhá dobrá zpráva. Abyste se naučili nacházet témata nemocí, napsala jsem pro vás dva e-booky. První se jmenuje Psychosomatické brýle a je o tom, jak psychosomatika funguje. Naučí vás „psychosomaticky myslet a dívat se“.  Skočte si pro něj sem, je zdarma.

Druhý e-book se jmenuje Psychosomatické vodítko, objevte kořeny své nemoci a uzdravte se. Najdete v něm 4 krokový postup, jak najít téma nemoci a tříkrokový postup, jak s tímto tématem pracovat. Omrkněte ho tady.

Mějte se krásně a hodně zdaru!
Petra