Cesta k dětem - cesta k sobě / Petra Hanelová

Když respektující přístup dneska nedáváte

Stává se vám někdy, že i když fakt chcete, tak v některých situacích to s dětmi s respektem nedáváte? Že na ně jdete silou, protože máte pocit, že to jinak nejde? I když víte, že máte jejich emoce přijímat, tak vás jejich kňourání, vztekání, křik prostě vytočí a máte pak co dělat sami se sebou? Řeknu vám tajemství. Je to úplně normální a je to v pořádku. Nejste jediní, kdo to tak má.

Tip 1

Články, knihy, webináře o tom, jak se to má dělat, berte jako inspiraci. Nenechte se frustrovat tím, že se vám to nedaří dělat na sto procent. Když jste sami byli vychováváni nerespektujícím způsobem, tak ho máte zarytý pod kůží. Přepnout na respektující pak chvíli trvá.

Naši rodiče za to nemůžou

Kdybychom se my narodili v jejich době, vychováváme děti úplně stejně. Takže tohle nejsou výčitky, ale vysvětlení. Proto teď nehodíme flintu do žita, protože „za to, jak se cítíme a chováme mohou naši rodiče,“ ale naopak. Konečně rozumíme tomu, proč nám ten respektující přístup někdy nejde a můžeme to začít měnit.

Než vám to půjde na stopro…

Uvědomujte, že jste na cestě a že na sobě pracujete. Že máte pod kůží nerespektující přístup a že ho postupně měníte na respektující. Na sto procent se to asi nepodaří, ani to není účel, tak to tak berte.

Tip 2

Prozatím používejte polorespektující přístup:) To je přístup, kdy si uvědomujete, že s respektem to nedáte, že byste křičeli a byli zlí. To nechcete. Na respektující přístup nemáte ani energii, ani nervy. Použijte způsob, který není vzorově respektující, ale zase neublíží dítěti.

Dám příklad. Terezka nemohla najít hopíka. Po chvíli začala vzteky brečet. A obviňovat „někoho“ ve škole, kdo jí vlezl do aktovky a hopíka jí ukradl. Ztratila ho ale někde doma, to jsem věděla. Zpočátku mi to s respektem šlo: „Já to chápu, že jsi naštvaná, taky to nemám ráda, když nemůžu něco najít…“ a „to byl tvůj oblíbenej hopík, viď“ .

V jednu chvíli mi došlo, že ve mě vzrůstá napětí, že už mě ten kolovrátek: „někdo mi ho ve škole ukradl, oni za to můžou, já za to nemůžu, já jsem si ho dala do aktovky…“ začíná pěkně vytáčet. Věděla jsem, že jestli řeknu ještě slovo, že už budu zlá. Tak jsem se beze slova sebrala a odešla.

3 varianty

Tohle se samosebou „nemá“.

  1. Nejlepší by bylo, kdybych v sobě napětí neměla a prostě ji nechala, až si tou emocí projde. Byla s ní, bez odporu a s pochopením. Ideální varianta  pro ty, co nemají problém:)
  2. Když už jsem to napětí v sobě měla, ideální bylo jí říct: „Začínám být dost napruzená, promiň, jdu se uklidnit, pak za tebou přijdu. Teď bych na tebe byla zlá a to nechci.“ A až pak odejít.
  3. Jenže já jsem se nezmohla ani na tohle. Nešlo to. Věděla jsem, že musím pryč, jinak budu zlá. Beze slova jsem vystřelila do kuchyně. Házela jsem nádobí do myčky, uklidila celou kuchyň – velice rychle, mimochodem:) a zdálky slyšela, jak nešťastně pláče. Ale bylo mi to úplně jedno. Po nějaké chvíli to najednou ze mě vyprchalo.
    Bylo to pryč. Pocítila jsem soucit. Nechala jsem kuchyň kuchyní a šla za ní. Vzala jsem ji na klín a ona plakala a plakala. Už jsem byla klidná a tak mi došlo, že hopík asi nebude ten důvod, proč tady teď tak srdceryvně pláče. Že prostě potřebuje něco vyplakat. Tak plakala a plakala. Já ji jen mlčky držela. Najednou jako když utne. Konec.

Nesnažte se o respekt, když pěníte

Takže tohle je ten polorespektující přístup. Nejdřív se běžte uklidnit, můžete u toho třeba něco uklidit:) a teprve, až nebudete napjatí jako struna, běžte za dítětem. Protože v tom, abychom byli respektující, nám brání především naše vlastní emoce. Podpořit dítě můžete jedině, když jste klidní.

Pokud mu nejste schopni říct předem, že se jdete uklidnit, vysvětlete mu to potom. Proč jste odešli a že to nebylo kvůli němu, ale kvůli vám. Protože vy jste měli vztek.

Když vám rupnou nervy

Stejně se vám ale může stát, že si neuvědomíte zavčas, že přituhuje a najednou vybouchnete. Křičíte, říkáte věci, které vás potom mrzí. Co teď? No nic. Tak se vám to nepovedlo. Máte taky právo se zlobit. Máte nárok dělat chyby. A protože už jste dospělí této generace, jste vědomí, tak za to, co jste udělali, přijmete zodpovědnost.

Nebudete dítěti tvrdit, že si za to může samo, protože vás neposlouchá. Že ono zavinilo to, že jste na něj křičeli.

Tip 3

Uvědomte si, co se stalo. Pak se dítěti omluvte a vysvětlete mu to. V tom je ten rozdíl mezi tím, jak jsme to jako děti zažívali my a mezi tím, co zažívají naše děti s námi.

  • Omluva a vysvětlení.
  • Sdílení svých pocitů a pohnutek.
  • Zdůraznění toho, že to, že jste křičeli, nebyla chyba dítěte. Ano, to, co dítě dělalo, nebylo v pořádku (to s ním proberete zvlášť), ale to vám nedává právo na něj křičet. To je náprava.

Ve chvíli, kdy na ně křičíme, mají děti pocit, že je nemáme rádi. Ale oni, narozdíl od nás v dětství, v tom pocitu nezůstanou. Protože za chvíli přijde máma, omluví se, vysvětlí a řekne: „Miluju tě, i když na tebe křičím. Nekřičela jsem, protože tě nemám ráda, ale proto, že jsem nezvládla svůj vztek. Omlouvám se ti.“

Tohle je něco, co léčí. Tohle je něco, čím děláme most od nerespektující výchovy, kterou jsme zažili, k respektující výchově, kterou naše děti se svými dětmi budou zvládat mnohem, mnohem lépe, než my. A bude to i naší zásluhou.

Stejně ale, i když tohle všechno víte, můžete zažívat frustrující a zničující pocit viny. O tom, jak ho propustit jsem napsala jiný článek. Přečtěte si ho tady. 

Pryč s dokonalou matkou

Pracujte na sobě, ale netrestejte se za každou chybu, za to, že vám to stoprocentně nejde. Jste v procesu učení. Tak se učte. Dítěti také nadáváte za to, že po každém pátém kroku spadne na zem, nebo za to, že neudělá celý řádek rovných čar, nebo že ještě nečte plynule…

Buďte k sobě laskaví. Když se vám to nepodaří, tak přemýšlejte nad tím, proč se to nepodařilo a jak to uděláte příště a co proto uděláte, aby to šlo lépe. Pro sypání popela na hlavu tady není prostor. Je to zbytečné. Pokud jste někomu ublížili, napravte to maximálně, jak můžete. Víc to nejde? No, tak to nejde. Jdeme dál.

Nenechávejte se frustrovat tím, že se vám nedaří naplnit svou vlastní představu dokonalé matky. Věřte procesu a buďte happy už teď, na cestě, ještě před tím, než budete tam, kde chcete být.


Na závěr mám pro vás zdarma jedno kouzlo.
Jakmile ho uchopíte, budete ty emoce zvládat líp.
Těším se na vás v e-booku, nebo v dalším článku:)

Tohle kouzlo chci!

Krásné dny vám ze srdce přeju!
Petra

Petra Hanelová
Několik let jsem hledala cestu, jak zvládnout každodenní intenzivní křik svojí dcery Kristinky. Našla jsem cestu, pro sebe, pro Kristinku a snad skoro pro každou mámu nebo tátu, které ničí křik jejich milovaného dítěte. Můj e-book Plakat se smí - 1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte si ZDARMA můžete stáhnout zde<< a udělat tak první krok ke klidu a pohodě u vás doma. Pro více informací klikněte sem<<
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • JSTE HOTOVÍ Z PLÁČE A KŘIKU?
    První pomoc je tady!
    Klikněte si pro kouzlo ZDARMA