Když respektující přístup dneska nedáváte

Tak se vám to stoprocentně nedaří. No, a co?

Stává se vám někdy, že přes všechny dobré úmysly to s dětmi s respektem nedáváte? Že na ně jdete silou, protože máte pocit, že to jinak nejde? Nebo i když víte, že emoce jsou v pořádku a je potřeba je přijímat, tak vás kňourání, vztekání, křik prostě vytočí a respekt je okamžitě fuč?

To je všechno v pohodě. To nevadí. Když čtete nějakou knihu o tom, jak se to má dělat, tak ji berte jako inspiraci. Nenechejte se frustrovat tím, že se vám to nedaří dělat na sto procent. Když jste sami byli vychováváni nerespektujícím způsobem, tak máte v sobě různá zranění, modely chování a programy. Nerespektující přístup máte zarytý pod kůží. Tak je pak snad logické, že se nedá stoprocentně přepnout na respektující způsob jen tak, raz dva. To trvá.

Nehažte zodpovědnost na své rodiče

Nechci pořád všechno házet na generaci našich rodičů. Je mi jasné, že kdybychom se my narodili v té době, chováme se k dětem úplně stejně, jako oni k nám. Takže tohle nejsou výčitky nebo svalování zodpovědnosti. To je vysvětlení. Vysvětlení toho, proč to zrovna teď máme takhle. Ale z toho nevyplývá, že si řekneme: „Za to, jak se teď cítím, mohou moji rodiče, takže já jsem oběť a nemůžu s tím nic dělat.“ Tak to ani náhodou.

Z toho vyplývá, že si řekneme: „Aha, tak proto se cítím a chovám takhle. Už tomu rozumím a teď to jdu změnit.“ Jde o to, abychom vzali zodpovědnost za sebe plně na sebe. Abychom to nejdřív přijali a pak s tím pracovali. Abychom postupně měnili svoje programy, uzdravovali stará zranění.

Než se vám to podaří

Než se nám podaří si svá zranění zpracovat, nefunkční programy vyměnit za funkční a dosáhnout rovnováhy, tak si uvědomujte, že jste na cestě a že na sobě pracujete. Že máte pod kůží nerespektující přístup a že ho postupně měníte na respektující. Na sto procent se to asi nepodaří, ani to není účel, tak to tak berte.

Já třeba, když cítím, že to kňourání zrovna teď nedávám a že asi brzy vypěním, tak si to hlavně uvědomím a přestanu to kňourání řešit. Nesnažím se ho přijímat, nesnažím se dítě podpořit, prostě ho v té chvíli ignoruju. Jako ano, není to správný přístup. Je to nerespektující přístup, protože ignorováním odmítám emoce dítěte. Ale je to mnohem lepší, než začít ječet a vylít kýbl hnusu na dítě. Tím mu ublížím mnohem víc.

Většinou díky tomu, že si toho nevšímám, se mi podaří od toho, že mě dítě vytáčí kňouráním, odpojit. Zklidnit se. Potom jdu a dítě podpořím. Nahodím se zase do respektujícího přístupu. Protože podpořit dítě mohu jedině, když jsem klidná.

 

Když vypěníte

Stejně tak se vám může stát, že vybouchnete, křičíte, říkáte věci, které vás potom mrzí. No tak co? Tak se vám to prostě nepovedlo. Máte taky právo se zlobit. Máte nárok dělat chyby. A protože už jste dospělí této generace, jste vědomí, tak za to, co jste udělali, přijmete zodpovědnost.

Nebudete dítěti tvrdit, že si za to může samo, protože vás neposlouchá. Že ono zavinilo to, že jste na něj křičeli. Vy si uvědomíte, co se stalo. A pak se dítěti omluvíte a vysvětlíte mu to. V tom je ten ohromný rozdíl mezi tím, jak jsme to jako děti zažívali my a mezi tím, co zažívají naše děti s námi.

Omluva a vysvětlení. Sdílení svých pocitů a pohnutek. Zdůraznění toho, že to nebyla chyba dítěte, to, že jsem křičela. Že ano, to, co dítě dělalo, nebylo v pořádku, ale to mi nedává právo na něj křičet. To je náprava.

Křičela jsem proto, že jsem nezvládla svůj vztek

Jasně, nenalhávejme si, že tímto způsobem dítěti nezpůsobíme žádná zranění. Způsobíme, ale mnohem méně. Protože s nimi komunikujeme, protože takhle děti rozumí tomu, co se děje. Protože jsme na jedné lodi.

Ve chvíli, kdy na ně křičíme, mají děti pocit, že je nemáme rádi. Ale oni, narozdíl od nás v dětství, v tom pocitu nezůstanou. Protože za chvíli přijde máma, omluví se, vysvětlí a řekne: „Miluju tě, i když na tebe křičím. Nekřičela jsem, protože tě nemám ráda, ale proto, že jsem nezvládla svůj vztek. Omlouvám se ti.“

Tohle je něco, co léčí. Tohle je něco, čím děláme most od nerespektující výchovy, kterou jsme zažili, k respektující výchově, kterou naše děti se svými dětmi budou zvládat mnohem, mnohem lépe, než my. A bude to i naší zásluhou.

Tak na sebe buďte hodní. To neznamená, že na sobě nemáte pracovat a že máte mávnout rukou nad tím, co děláte. To ne. Ale netrestejte se za každou chybu, za to, že vám to stoprocentně nejde. Jste v procesu učení. Tak se učte. Buďte k sobě laskaví.

Když se vám něco nepodaří, tak přemýšlejte nad tím, proč se to nepodařilo a jak to uděláte příště a co proto uděláte, aby to šlo lépe. Pro sypání popela na hlavu tady není prostor. Je to zbytečné. Pokud jste někomu ublížili, napravte to, maximálně, jak můžete. Víc to nejde? No, tak to nejde. Jdeme dál.

Pryč s dokonalou matkou

Vnímám tady tuhle skutečnost čím dál silněji. Mámy, které se snaží být co nejlepší mámy a stále se nechávají frustrovat tím, že se jim nedaří naplnit svou vlastní představu dobré matky. Víte jak se to říká o tom upleteném biči, že jo? No, tak pryč s těmi představami. Pojďte se raději radovat:)

Představte si svoje dítě, jak se zrovna něco učí. Budete mu nadávat za to, že po každém pátém kroku spadne na zem, nebo za to, že neudělá celý řádek rovných čar, nebo že ještě nečte plynule? Tak proč nadáváte sobě za to, že vám ještě něco dokonale nejde? Věřte tomu procesu a buďte happy už teď, na cestě, ještě před tím, než budete tam, kde chcete být.

Krásné dny vám ze srdce přeju!
Petra

PS: A napište mi tady do komentářů, jak to máte vy s tím respektem. Kdy se vám nedaří a kdy naopak daří. S čím máte největší problém a co vám jde lehce.

 

 

Petra Hanelová

Několik let jsem hledala cestu, jak zvládnout každodenní intenzivní křik svojí dcery Kristinky. Našla jsem cestu, pro sebe, pro Kristinku a snad skoro pro každou mámu nebo tátu, které ničí křik jejich milovaného dítěte. Můj e-book Plakat se smí - 1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte si ZDARMA můžete stáhnout zde<< a udělat tak první krok ke klidu a pohodě u vás doma. Pro více informací klikněte sem<<

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.