Křičíte na dítě. No a co?

Znáte ten pocit viny, když ublížíte vlastnímu dítěti?

Tíží vás to a nechcete se ani vidět. Přehráváte si, jak moc jste mu ublížili a konstruujete, jak jste jej asi poznamenali. Topíte se v tom, jak jste hrozní. Cítíte beznaděj, protože víte, že i když nechcete, stane se to znova. Znáte to? Asi každá matka to zná a není na tom nic divného.

Ubližovat svým dětem nikdo nechce. To je jasná věc. Na tom si musíme pracovat zvlášť. Co nám děti zrcadlí, čím nás vytáčejí a jak, co s tím uděláme. To je na zvláštní článek. Nebo spíš on-line kurz. A tak to teď nechme stranou.

Řekněme, že jednou se nám to podaří a budeme vždy hodné mamky. Pracujme na tom. Do té doby se ale pojďme nějak zařídit pro ty situace, kdy hodné nebudeme, kdy budeme třeba hnusné. To se děje a stane. Nemá smysl to odmítat.

Vylili jste na dítě kýbl hnusu?

Tak si teď představte, že se to stalo. Byli jste na své dítě zlí. Vylili jste na něj kýbl hnusu. Stalo se to, čas vrátit nelze, je to fakt. Je potřeba ten hnus z dítěte sundat a očistit. Omluvte se, vysvětlete mu, že vám ujely nervy. Že to bylo proto, že někdy prostě nezvládáte jednu věc opakovat několikrát a rupnou vám nervy. Že to ale není správně, protože všechno se dá a má říkat slušně. Na druhou stranu to, co jste říkali, za tím si stojíte. (Pokud z vás jen nelítaly nadávky.) Omlouváte se za ten způsob, jakým jste to řekli.

Řekněte mu, že ho milujete a to, že křičíte není jeho chyba, ale váš problém. Pokud je to na místě, můžete vymyslet, jak to, proč jste se zlobili, udělat příště, aby to bylo pro vás i pro dítě v pořádku.

peony-785300_1920

Pocit viny je na nic

No a teď nám tady zbývá, nebo spíš přebývá, už jen jedna věc. Pocit viny. Pocit viny je úplně k ničemu. K nápravě ho nepotřebujete. Vašemu dítěti se z vašeho sebeobviňování neuleví. K tomu, abyste to už nikdy neudělali vám taky nepomůže. Naopak pocit viny paralyzuje. Je to břemeno. Kýbl hnusu, který lijeme sami na sebe. Je potřeba ten hnus ze sebe sundat a očistit.

Možná vám připadá neuvěřitelné, že by to šlo i bez pocitu viny. Říkáte si, ale já jsem prostě taková. Nejste. Je to jenom program, který je tak hluboko, že ho považujete za svoji součást.

Pocit viny je program, který je s námi od malička. Částečně jsme ho nasáli od svých rodičů, anebo vznikl výchovou. Když na dítě křičím, že si zapomělo vzít klobouk proti slunci, i když jsem mu to třikrát říkala, má dítě pocit viny. Když to zažívá často, v dospělosti už nepotřebuje svoji matku, aby na něj křičela, když udělá něco, co nepovažuje za správné. Pocit viny naskakuje okamžitě sám. A tak jsme k tomu všichni přišli.

Pokud chcete s pocitem viny žít dál, tak už to nemusíte číst dál. Pokud ale chcete, čtěte. Je to jen na vás, jestli vám přestane naskakovat.

children-1822662_1920

Jak pocit viny vypnout

  1. Je dobré VĚDĚT, zvědomit si, že pocit viny je jen program, který nám přitěžuje. Uvědomit si, že dělám co můžu. Že se snažím, hledám cesty, že jsem plná různých programů a zranění se kterými pracuji. Že mám nárok na to, aby mi někdy ujely nervy. A že už i tak jsem dobrá máma. Pokud tomu úplně nevěříte, řekněte si: „Jsem ochotna přijmout, že mám nárok na to, aby mi občas ujely nervy, i když tomu zatím úplně nevěřím.“ Otevřete se tak možnosti jednou tohle vzít za své.
  2. Pocit viny je odmítání něčeho, co jsme udělali. Chceme, přejeme si, aby se to nestalo. Proto se cítíme tak bídně. Odmítáme sebe za to, co jsme udělali. Proto je pro nás nesnesitelné v tu chvíli se sebou vydržet.
  3. Až budete cítit pocit viny, udělejte jednu jedninou věc. Trochu jsem ji rozporcovala:
  • Přestaňte přemýšlet o tom, co jste udělali, vypněte ten film, co vám běží hlavou, protože váš mozek tím, jak šrotuje, vám brání prožít to, co cítíte.
  • Zaměřte se na své tělo – vnímejte, kde je máte sevřené, stažené, kde vám to vibruje.
  • Dýchejte zhluboka do břicha, přestaňte se pocitu viny bránit a naplno jej prožijte – ponořte se do něj.
  • Řekněte si: „ano, teď mám pocit viny,“ chvíli v něm buďte, „a nechávám ho odejít.“
  • Projde to vámi a odejde. 

Ten trik je v tom, že odmítání toho, co jste udělali a tím i sebe sama, překlopíte do přijetí. Prostě přijmete, že jste to udělali. Smíříte se tak s tím, i se sebou. Protože jste to udělali, tak nač to odmítat? Přijměte to. A nebudete mít pocit viny. To neznamená, že schvalujete křičení na děti. To znamená, že se nebudete lynčovat, když se vám to stane.

Udělejte to pokaždé, když začnete sami sebe obviňovat. Jednoho dne zjistíte, že vám to nenaskakuje. Že si umíte říct laskavě a slušně: „hele, teď jsi byla fakt hnusná, koukej to napravit,“ a budete se cítit úplně normálně, volně, klidně a dobře.

Přestanete mít pocit, že si zasloužíte trest a přestanete se trestat. To je velká součást cesty k sebelásce, spokojenému životu a hlavně k vnitřní svobodě.

Tak do toho a neflákejte to!
Mějte se krásně,
Petra H.

Petra Hanelová

Několik let jsem hledala cestu, jak zvládnout každodenní intenzivní křik svojí dcery Kristinky. Našla jsem cestu, pro sebe, pro Kristinku a snad skoro pro každou mámu nebo tátu, které ničí křik jejich milovaného dítěte. Můj e-book Plakat se smí - 1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte si ZDARMA můžete stáhnout zde<< a udělat tak první krok ke klidu a pohodě u vás doma. Pro více informací klikněte sem<<

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.