VYKLOUZNĚTE ZE SEVŘENÍ STRACHU při nemoci vašeho dítěte

Dnes vám povím příběh o astmatickém záchvatu, rozšířeném vědomí a uzdravení. Můžete ho použít pro řešení jakýchkoliv potíží, které vás potkají. Čekají vás 3 konkrétní doporučení, nebo kroky, chcete-li.

O co jde 

Když byly Terezce 3 roky, měla dvakrát během půl roku obstrukční bronchytidu – neboli zánět se stažením průdušek – kvalifikovaný jako náběh na astma. Po druhé byla dušná tak, že se to nedařilo ničím zastavit. Byly jsme několik dní v Motole. Dostávala kortikoidy přímo do žíly a až po pár dnech se to spravilo.

Aby se to už neopakovalo, dostala léky – ráno a večer si dávala dávku kortikoidů inhalátorem. Asi před třemi lety jsme léky vysadily, ale nedopadlo to…museli jsme zase nasadit. Letos na jaře jsme se s doktorkou domluvily, že je vysadíme znova. Terezka před tím nějakou dobu opakovala, že už to nechce. Je jí 9,5. Já to taky nechci. Věřím jí i sobě, že to dáme.

Tip 1

Mluvte o svých nemocech v minulém čase

Přátelé, toto je doporučení číslo 1. Řekněme, že máte alergii na pyl a každé jaro smrkáte a smrkáte. Pokud o tom smýšlíte i mluvíte tímto způsobem: „Mám alergii a každé jaro prosmrkám,“ tak tímto postojem svoji alergii upevňujete. Říkáte tím: „Mám alergii, je to moje součást. Jinak to být nemůže a nebude.“

Pokud to chcete změnit a alergii už nemít, první krok je ten, že o ní začnete mluvit v minulém čase. To neznamená, že popíráte nebo nepřijímáte fakta. Jenom se otevíráte novým možnostem. Pojďte si to hned vyzkoušet:

1. Vytáhněte něco, co už dlouho máte. Nějaký neduh, nemoc, zlozvyk, kterého se nemůžete, anebo už ani nesnažíte zbavit. Může to být i nějaká životní situace, která se vám nelíbí.
2. Řekněte to v jedné větě. Napříkad: „Nedaří se mi najít dobrou práci.“ „Mám nadváhu.“
3. A teď to řekněte v minulém čase. „Doposud se mi nedařilo najít dobrou práci.“ „Doteď jsem trpěla nadváhou.“

Cítíte ten megarozdíl? Touto změnou to necháváte minulosti a otevíráte se změně. A tak činím i já, protože věřím, že Terezka nemusí mít alergii pořád a říkám: „Doposud měla alergii na pyly a na roztoče.“

Poslední dobou měla dost silnou rýmu – kvetlo fakt hodně trav. Kortikoidy inhalovala po celou tu dobu proto, aby ji ta silná rýma neklesala pokaždé na průdušky. Před měsíce jsme je tedy vysadily. Minulý týden takhle v noci mě neustále budilo jakési pískání, které šlo od Terezky. Spala. Byla jsem unavená, tak jsem spala taky.

Ráno jsem viděla, že se jí dost významě zvedají ramena, roztahuje hrudník a když se vzbudila, jamka dole na krku jí zajížděla, v průduškách to vrzalo. Slyšela jsem to i bez fonendoskopu. Dušnost jako kráva.

První moje reakce? Staženej žaludek, nejistota. Odpor. A teď trochu odbočíme.

Nehledejte řešení problému v rovině problému  

Neboli doporučení číslo 2 pro řešení vašich problémů a potíží. Čtu knížku Deepeka Chopry – Spirituální řešení. Pojmenoval tam pro nás skvěle něco, co jsem sice věděla, ale teď to má konečně jasnou strukturu.

Když se objeví problém – například si představte, že jste na nějakém větším hřišti, kde je plno dětí. Povídáte si s kámoškou. Když se otočíte, vaše dvouleté dítě už není na pískovišti a nikde jej nevidíte. Představte si to. Leknete se. Stáhne se vaše tělo. Stáhne se vaše mysl. Fantazie vám přihodí pár katastrofických scénářů. Všechno se smrskne na vaši potencionální bolest ze ztráty dítěte. Vaše vědomí se smrští na úroveň problému.

V tomto stavu (smrštěného vědomí) řešení nenajdete. V tomto stažení jste jako zvíře v pasti. Bez nadhledu, schopni jen automatických a pudových reakcí. Budete pravděpodobně zmateně pobíhat dokud se dítě náhodou neobjeví hned vedle vás.

Takže co je potřeba v takových chvílích udělat? Dostat se z tohoto staženého vědomí – z roviny problému – do vědomí rozšířeného. No prostě se uvolněte.

1. Nejprve pracujte s tělem. Soustřeďte se na svůj dech a uvolňujte stažení, které v těle máte.
2. Uvědomte si, co se stalo, nebo děje a jaké jsou vaše reakce. Co dělá vaše tělo, mysl, jaké emoce cítíte. Uvědomte si, že se bojíte a čeho přesně se bojíte. Oddělte se od svých emocí, myšlenek a fantazií – tím, že si je budete uvědomovat a sledovat je. Uvidíte tak sebe a svou situaci z nadhledu. Jakobyste se dívali na film.

Tím se dostanete do roviny rozšířeného vědomí, ve kterém vidíte lépe své možnosti a přicházejí vám řešení. Já jsem se dostala celkem rychle z roviny problému, ve kterém jediná možnost byla okamžitě dát Terce Ventolín, nasadit znova kortikoidy a nechat ji onemocnět – do roviny „hele klid“.

Uvědomila jsem si, že když bylo její tělo 6 let zvyklé na podporu kortikoidů, tak že po jejich vysazení mu může ta berlička chybět. A že máme čas, protože i když to není úplně brnkačka, na druhou stranu zdaleka nejde o život, takže máme čas pomoci si jinak, než léky.

Tento způsob a postup „rozšíření vědomí“ za úroveň problému neplatí jen u náhlých „šoků“. Přesně tak to funguje i u dlouhodobých potíží a problémů. Ve vztazích, v práci, ve vztahu k sobě sama. Cokoliv řešíte, nevyřešíte v rovině problému. Musíte rozšířit své vědomí za něj.

Čemu věříte, to se vám děje

Třetí doporučení. Podívejte se pořádně na svůj život. Víte, co vidíte? Vidíte zhmotnění vašich přesvědčení o vás a o životě. Máte přesně takový život, jaký věříte, že si zasloužíte. I když můžete mít třeba pocit, že se vám děje nějaká nespravedlonost. V hloubi duše za ní ale stojí nějaké vaše přesvědčení, nebo program.

Třeba si myslíte, že „na svoji blbost vždycky doplatíte“, nebo že ten, „kdo je v životě čestný, je na tom bit,“ nebo třeba, že „hodně peněz má ten, kdo je zdědil, nebo kdo někoho okradl, protože normálním způsobem se velké peníze vydělat nedají.“  Zkrátka jste přesvědčeni o tom, že to kde, komu, do jakých podmínek a s jakými vlastnostmi, schopnostmi a možnostmi jste se narodili, vám umožňuje žít jen takový život, jaký žijete. Žádný jiný.

Váš život je tak přesným odrazem souboru vašich přesvědčení o tom, jak to v životě chodí. A podle nich to ve vašem životě taky chodí. Ale ne snad proto, že to takto objektivně v životě je, ale proto, že tomu věříte. Protože tomu věříte, tak se vám to děje. A to, že se to děje, vás utvrzuje ve vašem přesvědčení, že to je objektivní realita. Ale nic takového neexistuje. Realita pozemského života je vysoce subjektivní.

Dám vám konkrétnější příklad. Spousta lidí věří tomu, že když je jim zima, tak se z toho nachladí a onemocní. Celý život se jim to děje. Nejsou ale nemocní proto, že jim byla zima, ale protože uvěřili tomu, že ze zimy onemocní.

Pokud je to váš případ, nedoporučuji vám teď začít dělat pokusy a nechat děti běhat v zimě bez bundy. To nedělejte, protože by vám onemocněly. Protože věříte tomu, že se to stane. Říkáte si: „Tak schválně, zkusím to, nechám je běhat bez bot a když neonemocní, změním svoje přesvědčení.“

Jenže takhle to bohužel nefunguje. Znáte tohle? – Člověk k Bohu: „Ukaž mi a já uvěřím.“ Bůh k člověku: „Uvěř a já ti ukážu.“ Nemůžete zkoušet, jestli vaše dítě onemocní ze zimy, nebo ne. Protože se stane podle vašho přesvědčení. Nejprve musíte změnit svoje přesvědčení. Přijmout za své, že ze zimy neonemocníte.

Začněte třeba tím, že na to téma budete mluvit v minulém čase: „Minule, když jsi byl bez čepice, tak jsi onemocněl,“ místo: „Vem si čepici, budeš mít zánět středního ucha.“ A zkoumejte to. Přemýšlejte o tom. Vybírejte si, čemu věříte a udělejte si inventuru toho, čemu jste už uvěřili.

V rozšířeném vědomí

V tom případě s dušností jsem si uvědomila, že pokud uvěřím tomu, že se to dá zvládnout jedině s léky, tak to jinak opravdu nepůjde. Uvědomila jsem si

• jaká je situace,
• že umím pracovat s myslí. Vzpomněla jsem si na spoustu situací, kdy jsem jenom změnou postoje a práci s myslí změnila to, co se kolem mě odehrávalo. Kolik myšlenek už jsem v realitě zhmotnila.
• Vzpoměla jsem si na psychosomatiku. Na to, že nemoc tu není proto, aby mě dostala do kolen, ale protože přináší informaci. Vzpomněla jsem si na případy, kdy jsem se uzdravila díky tomu, že jsem přijala tento koncept, že tělo je zrcadlo duše za svůj a umím s ním pracovat. Tady omrkněte 4 krokový postup, jak objevit a pochopit téma své nemoci.

Uklidnila jsem se a dostala se z roviny smrštěného vedomí – z roviny problému – do vědomí rozšířeného. Viděla jsem situaci z nadhledu. Přestala jsem se bát. Byla jsem v klidu.

Přátelé. Ještě jedna věc je velmi důležitá. Já nejsem žádná ezo žena. Jen je mi jasné, že tady máme mnohem víc možností, než je nám známo. A taky, že během vývoje jsme přestali používat některé své schopnosti. Například intuici. Intuice není žádné šarlatánství. Jsou věci, o kterých nám poskytne lepší informace intuice než rozum.

Když se uklidním a přestanu se bát, moje intuice mi vždycky spolehlivě řekne, jestli tato cesta je ta správná, nebo ne. Nebo třeba jestli jsou moje děti v pořádku. Používejte oboje, rozum i intuici. Budete mít mnohem komplexnější pohled na vaši situaci. Pak se můžete správně rozhodnoout. Ve stavu smrštěného vědomí nemáte přístup ani k intuici, ani k rozumu.

Tak zpět do příběhu. Zeptala jsem se Terezky, jestli se chce opravdu obejít bez toho inhalátoru a jestli se tedy podíváme na ty průdušky, co s nimi je. Řekla, že jo. Řekla jsem jí, že jsme si těch průdušek vlastně 6 let vůbec nevšímaly, jenom jim dávali léky, takže asi budou potřebovat lásku a pozornost.

Cesta do těla

Poprosila jsem nejprve o vedení. O to, abych našla ta správná slova ve správnou chvíli. Dala jsem si záměr – léčení. Zeptala jsem se Terezky, jestli se chce jít na ty průdušky podívat a pomoci jim. Řekla, že ano.

Lehla jsem si za ní do postele, lehla si na mě. Zaťukala jsem jí na temeno. „Tady je výtah. Pojďme do něj nastoupit, chceš?“ „Jo.“ „Pojedeme až dolů. Vidíš, kolik je tam pater?“ „12.“ „Aha, takže teď jsme  ve 12. Poslední je nula, nebo jednička?“ „Jednička.“ „Tak jedeme, jo?“ Pomalu počítám: „12,11,10…“ a vždycky přeskočím prstem o něco níž, po její hlavě, až se s jedničkou dostaneme na úroveň průdušek a plic.

„Vystoupíme?“ „Jo.“ Jsem tak zvědavá, co bude za dveřmi. „Teri, a otevřeš dveře?“ „Jo.“ Otevírá je. „Co vidíš?“ „Tmu.“ „Všude kolem je tma?“ „Jo. Cítíš něco, jako nosem?“ „Ne.“ „A jak je tu, chladno, teplo…?“ „Akorát.“ „A je to tu bezpečné, nebojíš se té tmy?“ „Ne.“ „Máme boty?“ „Ne.“ „Co cítíš pod nohama?“ „Takový hladký to je, docela teplý. Je to nějakej kámen.“

„Super. Co tady budeme dělat?“ „Já nevím.“ „Půjdeme dál?“ S náhlým nadšením v hlase: „Ne, poletíme!“ „Tak jo.“ „Už letíme? Já už letím.“ „Já taky.“ „Myslíš, že je tu nějaký strop, nebo stěny?“ „Je tady strop.“ „A my se k němu blížíme?“ „Jojo.“ „Už jsme u stropu, já ho cítím. Mám na něm ruku. Cítíš ho taky?“ „Taky.“

„Myslíš, Teri, že je odtud nějaká cesta dál?“ „Jo, někde jsou tu dveře v tom stropě.“ „A kde jsou?“ „Nevím.“ „Tak poletíme, dokud je nenajdeme?“ „Tak jo.“ „Teri a víš, že to záleží na tobě? Jakmile budeš chtít, aby tu ty dveře byly, tak se objeví. Dokud je nebudeš chtít, tak se neobjeví. Tady o tom rozhoduješ jenom ty. Můžeš tady mít uplně cokoliv a kdykoliv. Je to tvoje.“ „Už jsou tady.“ „Co?“ „Ty dveře.“ „Tak je otevřeme? Já se strašně moc těším. Ty taky?“ Jojo, já taky.“

Dál vám to popisovat nebudu, je to Terezky vnitřní svět. Ale můžu vám říct, že jsme se ocitly v prostoru zdraví, kde byla spousta světla a přírody a vyrazily jsme najít v tom prostoru ty průdušky. Našly jsme je, prohlédly si je. Zajímavé bylo, když jsme byly u nich a Terezla zakašlala – zeptala jsem se jí, co se s těmi průduškami děje, když zakašle…říkala, že se otevřou – a to teda přesně sedí.

Ptala jsem se jí, co by jejím průduškám pomohlo. Už si to přesně nepamatuju, ale byla tam duhová voda, kterou jsme je propláchly. Nechala mě vymačkat z nich hlen. Jako když je zbytek pasty v tubě. Taky jsme s průduškami mluvily, ptaly se jich, jak se mají. Terezka odstranila mrak, který nad nimi visel…Když usoudila, že už je to hotový, rozloučily jsme se s tím, že za nimi Terezka bude občas chodit, že se nemusí ničeho bát…

Je potřeba se stále ptát, nic nepodsouvat a necpat do toho svoje představy. Můžete něco navrhnout, ale nenásilně a mimochodem.

Pak jsme se vrátily výtahem zpět. Byly jsme tam přes dvě hodiny a měly jsme pocit velkého dobrodružství. Dech měla Terezka potom už úplně v pořádku. Do večera ještě ležela v posteli. Nosila jsem jí jídlo do postele, hrála si tam, koukala na pohádky. Měla skvělou náladu. Večer mi říkala, že to byl skvělej den. A jo, bylo to fakt příjemný. I když byla vlastně z určitého úhlu pohledu „nemocná“.

Další den normáně vstala. Ještě jsem párkrát během toho dne zaslechla mírnou dušnost. A pak už nic, normální provoz. Stalo se to před 10 dny a od té doby se nedělo nic. Netvrdím, že už to nikdy nepřijde. Ale ani nejsem proti, aby už to nepřišlo:)

Je to na vaše triko

Nednabádám vás, abyste na základě tohoto článku přestali dávat svým dětem léky, pokud je doteď braly. Jako jo, přestaňte, ale neopírejte se o tento článek. Musíte se opřít o sebe. Musíte sami zvážit, jestli si to můžete dovolit. Je to vaše zodpovědnost.

Pro mě je to především krásný důkaz toho, že se vyplatí nepanikařit. Chvíli počkat, rozdýchat to, dostat se do přítomnosti, do kontaktu se sebou. Tak jako tak jsme duše, které si sem přišly zakusit fyzický svět. A našemu vnitřnímu bytí, tomu věčnému v nás, kterého jsme zároveň součástí, se nemůže nikdy nic stát, protože je nesmrtelné.

Tady jsme proto, abychom se učili. Největší učení nastává za hranicemi komfortní zóny, tam, kde vám za krk dýchá strach. Ale neznamená to, bezhlavě se řítit do propasti. Znamená to každou chvíli se vracet do přítomnosti a být v kontaktu se svojí intuicí, srdcem, vnitřním hlasem a jakousi nesmrtelnou silou a podstatou, která je v každém z nás.

Čím víc to umíte, tím víc jste napojení na univerzální moudrost. Tuto míru napojení můžete zvyšovat postupně v každičké jedné sekundě svého života tím, že si budete uvědomovat

• že jste,
• co se odehrává ve vás,
• jak se cítíte,
• že si budete uvědomovat sami sebe.

Pokud to s vámi rezonuje a úplně nevíte, jak to uchopit, mám pro vás 21 konkrétních věcí ve 21 dnech, které budete den po dni u sebe a ve svém okolí pozorovat a ony vás přivedou k vyššímu uvědomění si sebe sama. Donutí vás každý den co nejčastěji pobývat v rovině rozšířeného vědomí.  Prohlédněte si je tady a zvyšte míru svého „napojení“.

Mějte se moc krásně a přeji vám, ať si z tohoto článku odnesete pro svůj život a pro sebe maximum. No a to, co nechcete, nechte prostě být:) Každý má svou cestu a své výzvy.

Petra