Cesta k dětem - cesta k sobě / Petra Hanelová

Máte vlastně všechno, ale pořád Vám něco chybí?

K tomu něčemu, co nám stále chybí, vede cestička začínající v našem dětství. K tomu se dnes dostaneme, ale začneme teď a tady. Jsme dospělí. Máme děti. Je pondělí ráno, za chvíli jdeme do školy.

Spěchám – potřebuju, aby děti byly včas ve škole – to je moje potřeba.
Dítě leží v posteli a chce spát. To je jeho potřeba.

Z pozice zodpovědnosti a také síly teď moje potřeba vítězí.

No a? To přece jinak nejde

Jojo. Berte to jako příklad, a pojďte na chvíli pod povrch. Když dítě opakovaně zažívá, že jeho potřeby nejsou důležité, nikoho nezajímají, naučí se, že se nemá řídit svými pocity a potřebami. Naučí se, že nejsou důležité. Samo je přestane za důležité považovat. Tím se od sebe odpojí. Protože ztratí to, co mu ukazuje cestu. Plnění nejhlubších potřeb a následování vnitřních pocitů.

Když se naučíme, že se nemáme řídit tím, co k nám promlouvá zevnitř, ztratíme svůj vnitřní kompas. To, co nám ukazuje směr a cestu. Pak vždy potřebujeme někoho, nebo něco z venku, kdo nám to určí. (Autority, různé společenské normy, obecné představy o tom, jak má život vypadat.)

Potom nikdy nemůžeme být šťastní a spokojení. Protože ke štěstí a spokojenosti vede cesta přes naplňování našich potřeb (samozřejmě ne na úkor odstatních) a následování našich pocitů.

Takže takhle vy

Samozřejmě. Řekněme, že do školy se prostě musí.  Teď tady nejde o to, jestli dítě půjde do školy, nebo ne, ale jak se postavíme k jeho pocitům, když se mu tam nechce a chce ležet v posteli. Tady je ten zakopaný pes. V tom, že pocity dítěte a jeho potřeby nesnížíme, nezlehčíme, neodmítneme v dobré víře, že se mu pak bude líp vstávat.

Ale naopak, když už po dítěti chceme, aby dělalo něco, co je v rozporu s jeho pocity a momentálními potřebami, jeho potřeby a pocity alespoň uznáme. Uznáme neznamená, že to uděláme podle dítěte, ale že uznáme jeho nepříjemné pocity a nebudeme mu je vymlouvat. „Rozumím tomu, že teď potřebuješ ležet a nikam se ti nechce. Chápu, že bys nejraději zůstala v posteli. Co by ti teď pomohlo, aby se ti vstávalo líp?“

A dáme mu prostor k vyjádření pocitů a potřeb. Ať řekne, jak moc mu to vadí. Ať se zlobí, když potřebuje. Nebude mít potom pocit, že jeho potřeby a pocity nejsou důležité a nikoho nezajímají. A to jenom proto, že se mohlo vyjádřit a že jste přijali, že to tak má.

Když dítěti opakovaně tento prostor nedáváme, naopak jeho pocity a potřeby odmítáme – ať už zpehčováním, vysvětlováním, že to jinak nejde, nátlakem, manipulací – začne samo své pocity a potřeby časem potlačovat, až s nimi ztratí kontakt. To znamená, nebude si je uvědomovat, bude je automaticky potlačovat. Až na věky:)

Takto to máme i my

Včera jsem se praštila strašnou silou do lokte o porcelánové umyvadlo. Bolelo to tak moc, že jsem byla snad chvíli v jiném stavu vědomí a začala jsem řvát bolestí. Jak jsem řvala, všimla jsem si, že tak mám myšlenku ve smyslu: „Co křičíš, ses normálně praštila, kvůli tomu přece nebudeš křičet. A jsou tady děti, ještě je vyděsíš.“ Ale řvala jsem dál, holky se ke mě zvesela připojily, vypadalo to, že je to baví. Normálně mi pomáhaly. Pak to bylo lepší a už jsem jenom dýchala.

Uvědomila jsem si, jak to sebepotlačování máme v sobě hluboko, a že zdaleka nejde jenom o potlačování emocí a projevů spojených s nimi. Ale že jde, jako s tím loktem, třeba o potlačování přirozených projevů. O potlačování, které je tak hluboko a je s námi tak dlouho, že si vůbec neuvědomujeme, že to děláme a že to je naše součást.

 

Nějaká část v nás, náš vnitřní peskovatel, nás peskuje a krotí tam, kde to dělali dřív dospělí okolo nás. Stejný přístup, jako měli oni k nám, teď máme my sami k sobě. Všechno, co nás naučili, že se dělá a nedělá, jsme přijali za své, ať to bylo v souladu s naší přirozeností, nebo nebylo.

Naučili jsme se tím řídit. Naučili jsme se, jací máme být, abychom byli, ať už společensky, nebo svými bližními, přijímáni.  Potřebujeme pochvaly, ocenění, bojíme se selhání, odmítnutí, trestu. Řídíme se tím, co je nám dáno zvenku a úplně jsme se odpojili od sebe. Od svého vnitřního hlasu, vnitřního světa, od toho, co opravdu cítíme, potřebujeme a chceme.

Už ani nevíme, že to tam někde v hloubce máme. 

Děláme to, co se od nás očekává, co je obecně považováno za správné. A jsme v životě nešťastní. Nenaplnění. Vlastně ztracení. Protože pořád hledáme, nebo čekáme, že zvenku přijde něco, co nám pomůže, co nás spasí. Jenže spása může přijít jenom zevnitř.     

Najděte se

Takže „stačí“ se znova spojit se sebou. To je totiž to něco, co vám v životě chybí, i když „máte vlastně všechno“.

  • Můžete začít tím, že začnete plně vnímat své pocity, místo jejich potlačování. Například, žijete v nefunkčním vztahu, ale tak se bojíte jakéhokoliv řešení, že si to na jednu stranu stále vymlouváte a různě vysvětlujete, a na druhou stranu donekonečna potlačujete ten nepříjemný pocit, který z toho máte. Je komfortnější ho potlačit a neřešit. Nerozbíjet rodinu – to se přece nedělá. Ale k radosti a naplnění to zavírá dveře.
  • Ten pocit. To je klíč. Nebránit se mu a přijmout ho. Ano, takhle se cítím, takový mám z tohohle pocit. Být pravdivý sám k sobě – to je cesta, která vás dovede spolehlivě k sobě.
  • Na té cestě číhají různé nástrahy. Třeba ego, které nechce, abyste se v tom rýpali. Egu to takhle vyhovuje. A co teprve vaší mysli. Naučila se, že vás plně ovládá a nechce se toho vzdát.
  • Takže při každé práci na sobě je dobré mít stále na paměti, že než se dostanete sami k sobě, budete sami sobě nalhávat, že nemáte žádný problém, a že se vás to netýká. Já si vždycky, když mě napadne: „Tak tohle se mě netýká,“ řeknu: „Aha, tak zpět. Co když se mě to týká? Pojď se na to podívat, třeba to u sebe najdeš.“ A taky, že najdu:)

Mechanismus sebepotlačení

V potlačování jsme mistři. Všimla jsem si, že mechanismus potlačení se spouští ve stejné vteřině, jako pocit, který se chystá potlačit. Jen o pár setin sekundy později. Pak se spustí různé myšlenkové pochody, které k potlačení vedou. A těch si začnete všímat.

Teď máte možná pocit, že moc nevíte, jak to máte udělat. Máte obavy, že si ničeho nevšimnete. Nevadí, stačí, když se rozhodnete to sledovat. Za chvíli na to přijdete. Všimnete si toho. A pak, když si uvědomíte, že vaše mysl právě pracuje na potlačení nějakého vašeho pocitu, normálně ji zastavíte. Je to vaše mysl, začněte ji vědomě používat. Ona má sloužit vám, ne vy jí, jak říká Tereza Kramerová.

Končím, to stačí. Super, že jste dočetli až do konce. Napište mi do komentářů, jestli jste se v tom taky poznali.

Krásný den, přátelé!
Petra

Petra Hanelová
Několik let jsem hledala cestu, jak zvládnout každodenní intenzivní křik svojí dcery Kristinky. Našla jsem cestu, pro sebe, pro Kristinku a snad skoro pro každou mámu nebo tátu, které ničí křik jejich milovaného dítěte. Můj e-book Plakat se smí - 1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte si ZDARMA můžete stáhnout zde<< a udělat tak první krok ke klidu a pohodě u vás doma. Pro více informací klikněte sem<<
Komentáře
  1. Renata napsal:

    Dobrý den Petro, dekuji za clanek, je pekny. Akorat se mi zda se mi trochu nevhodne prirovnani v kapitole Najdete se, prvni odstavec, pasaz o nefunkcim vztahu. Zde bych se neridila jen pocity, ale i raciem a dalsimi vecmi. Dekuji a preji krasny den

  2. Petra Hanelová napsal:

    Dobrý den, Renato. Určitě v rozhodování je potřeba se řídit nejen pocitem. Tady jde ale o to si ten pocit vůbec připustit a uvědomit – nepotlačovat ho v sobě, protože se bojím, že bych to měla jakkoliv řešit. Neignorovat své pocity. Díky a mějte se!

  3. Katka napsal:

    Dobrý den, Petro, jak naučit děti, aby své pocity popisovaly? Je to tak těžké – spoustu dospělých to neumí a ani neví, co by jim v danou chvíli pomohlo…máte nějaký tip? Moc děkuji za inspiraci a články 🙂

    • Petra Hanelová napsal:

      Dobré je začít trochu oklikou – třeba v Medvídkově dni pracujeme s příběhem, ve kterém medvídek prožívá situace s konkrétními emocemi. Mluvíme o tom, jak se medvídek cítí, co by mu pomohlo. A potom pokračujeme dál – jestli se děti někdy cítily podobně. No a když se něco děje, můžete se pak ptát – cítíš se trochu jako medvídek tam v té situaci? Nebo přímo – je ti smutno? A jaký to je? Kde ten smutek je? Má nějakou barvu a tvar třeba? (Medvídkův den je tady – je to suéper nástroj pro práci s emocemi s dětmi – http://petrahanelova.cz/medvidkuv-den/ ). Jinak můřete využívat každého příběhu, který s dětmi čtete, vidíte, nebo jakého jste svědky. Na ostatních to vždycky vidíme trochu líp. Na tom se to taky naučíme a pak to lépe vidíme u sebe.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • JSTE HOTOVÍ Z PLÁČE A KŘIKU?
    První pomoc je tady!
    Klikněte si pro kouzlo ZDARMA