Zásadní omyl našich rodičů

Vlastně to nebyl jeden omyl, ale dva. Propojené.

1. Pokud je miminko přebalené a nakojené, nic dalšího nepotřebuje. Pokud přesto křičí, nebo pláče, sílí si plíce. Zavřeme ho do pokojíčku, ať může nerušeně posilovat. Rozhodně ho nechovejme, zvyklo by si, že kdykoliv zapláče, někdo ho vezme do náruče. Je potřeba ho připravit na život.
2. Výchova cukru a biče. Chceme z tebe vychovat správného člověka. Uděláme to tak, že lásku budeš dostávat, když budeš hodný, a nedostaneš ji, když budeš zlobit. Podle toho se můžeš orientovat a vyrůst ve správného člověka.

Čím jsou tyhle dva omyly propojené? Tím, že dítě cítí, že ho nikdo nevnímá. Učí se, že signály, které vysílá, vysílá nadarmo. Že jeho potřeby nejsou důležité. Že lásku si musí zasloužit. Asi je vám jasné, že tento článek je o bezpodmínečném přijetí a bezpodmínečné lásce.

Kolektivní trauma

Jo, je to tak. Protože je ho třeba. Tohle totiž není jen tak něco, o čem se dá říct: „Co bylo, bylo…“ Tohle je kolektivní trauma, které nebylo, ale JE. A prosím vás, není to tak, že by ho způsobila generace našich rodičů. Generace našich rodičů je zasažena úplně stejně.

Možná si říkáte, jak to mohly ty naše matky udělat? Vždyť je to přece muselo drásat, když slyšely svoje miminko, jak za dveřmi srdceryvně pláče. Jak to, že si nechaly takto vymýt mozek a dělaly něco tak nepřirozeného?

Je to pochopitelné. Komunismus byl o předání zodpovědnosti, i když v podstatě nedobrovolné, za svůj život a za sebe. Porody za komunismu, no comment…Ale jen si to zkuste představit. Uvěříte tomu, že sama, bez lékařské pomoci nezvládnete porodit. Zas jedna kolektivní mystifikace. Takže odevzdáme lékařům zodpovědnost, oni to umí líp. Pak vám miminko na pět dní někam odnesou a nosí vám ho jednou za tři hodiny jen na kojení. Za týden vám ho dají: „Tak, tady ho máte, a nějak si s tím poraďte. Jo, a na cestu jednu radu. Pokud je nakrmené a přebalené a křičí, tak si sílí plíce. To je v pořádku, nechte ho křičet.“

Tady, v těchto chvílích na začátku života, kdy se totálně naruší spojení mezi matkou a dítětem, v období, kdy matka a dítě jsou citlivé, a to napojení vzniká samo od sebe, jenom díky tomu, že jsou spolu, tělo na tělo a nikdo je neruší, v těchto chvílích na začátku života, pokud jim vezmeme tu možnost na sebe se napojit, tak se na sebe prostě nenapojí.

Dneska už jsme dál. Vědomě se dá spousta věcí napravit, přestavět, doladit. Jenže tehhdy, když rodily naše mámy, se lidé stávali obětmi okolností. Takže, když se matka a dítě na sebe neměli možnost napojit, zůstali prostě bez spojení. Tak matkám nezbylo, než řídit se tím, co se zrovna říkalo, tím, jak to zažily samy jako děti a hlavně, nespoléhat se na sebe, svůj úsudek a svůj pocit. Zodpovědnost jsme odevzdaly.

To byla taková vsuvka. Protože tady nechci házet vinu na naše rodiče.  Dělali to nejlepší, co v tu chvíli uměli a mohli. To je jasná věc. Házení viny nikam nevede. Z člověka to dělá oběť. Je to zase předání zodpovědnosti tomu, kdo za to všechno může. Píšu to tady proto, aby se každý z nás mohl dostat ke kořenům toho svého osobního traumatu. Proto, abychom přijali zodpovědnost za svůj život a za to, co cítíme a jak, a změnili všechno to, v čem se necítíme dobře.

Dopad v dospělosti

Nedávno jsem si uvědomila, že to, jak nás ovlivňuje, když jsme od narození nezažívali bezpodmínečnou lásku a přijetí, není tak abstraktní a neuchopitelné, jak se to může zdát. Je to hodně konkrétní. Jde o životní pocit a postoj.

Když od narození nezažíváme pocit, že tak, jak jsme, jsme absolutně v pořádku. Neznáme to, že o naplnění svých potřeb nemusíme prosit, že si lásku nemusíme nijak zasloužit. Tedy, když neprožijeme začátek života v tom pocitu, že jsme milováni jenom proto, že jsme, že nemusíme ani hnout prstem, a mají nás rádi – zkuste se na ten pocit na chvíli naladit – pokud v tomto pocitu nevyrosteme, tak ho pak, logicky, v dospělosti nemůžeme mít.

A nejde jen o lásku. Jde o cokoliv. Máte pocit, že si musíte všechno zasloužit? Že se musíte nejdřív snažit, abyste mohli následně být odměněni, i třeba jen svým dobrým pocitem? Uvědomte si, že to kouzlo tkví v tom, že se nemusíte snažit. Že nemusíte dělat vůbec, ale vůbec, vůbec nic. Jste tady. A jen to je důvod k tomu, abyste se cítili dobře. Abyste se cítili milovaní.

Žádný ezokecy

Lucie Kolaříková říká, že sebeláska je doživotní hojnost. A v tom to je. Jakmile k sobě zaujmete ten postoj – že jste dost dobří už teď a takhle, že se můžete a máte rádi, milujete sami sebe, aniž byste si to museli sami před sebou jakkoliv zasloužit, v tu chvíli začnete dělat jen věci, které jsou v souladu s vámi a s vaší přirozeností. Začnete dělat to, proč jste tady. Začnete podnikat všechny kroky v lásce. Budete vděční za to, co máte a jste. Budete mít dobrý pocit ze sebe a ze svého života. Pustíte všechny strachy a minulé zkušenosti k vodě a budete zaplaveni láskou a hojností.

Tohle nejsou ezokecy. Má to svoji logiku a hlavně to tak funguje. Ovšem, samozřejmě to bohužel nejde přepnout jedním čudlíkem. I když, můžete to zkusit, mysl je mocná:) Začněte tím, že budete sledovat to, jakým způsobem přemýšlíte a chováte se k sobě. Sledujte, kdy máte pocit, že si musíte něco zasloužit. Že se musíte snažit, aby, jste se mohli cítit dobře, nebo aby vás měl někdo rád, musíte být podle jeho představ apod.

Sledujte, kdy chcete lásku (pochvalu, odměnu, pozornost) od ostatních za to, že jste něco udělali. Za co jste ji měli dostat. Sledujte vaše pocity, kdy jste se snažili, ale nedostali jste. Myslete v tu chvíli na to malé dítě ve vás. Uvědomte si, že zažíváte to, co jste zažívali jako miminko, když jste vysílali signály a dělali všechno proto, abyste dostali lásku, ale nedostli jste ji. Leželi jste v postýlce, volali jste: „Potřebuji obejmout, prosím, jsem tady…,“ ale nikdo nepřišel. Uvědomte si, že teď děláte  a cítíte to, co tehdy.

Lásku si musíte dát sami

Uvědomte si, že lásku nemůžete chtít doplnit zvenku. Nikdo nemá povinnost vám ji dávat. Musíte si jí dát vy sami.

Laďte se každý den na chvíli na ten pocit bezpodmínečné lásky a přijetí. Představte si to, co jsem psala tady nahoře. Nemusíte dělat vůbec, ale vůbec, vůbec nic. Jste tady. A jen to je důvod k tomu, abyste se cítili dobře. To je důvod k tomu, abyste byli milováni. Představte si třeba nějakou situaci, která vám pomůže si ten pocit představit. Představte si, že jste malé miminko u maminky v náručí.

Anebo si lehněte v posteli na bok, udělejte si maximální pohodlí, zavrtejte se do peřin. Pod hlavu si dejte polštář tak, aby vás netlačil. Dělejte to tak, jakobyste s láskou ukládali svoje dítě. Pohlaďte se po hlavě a pusťte si nějakou hladivou písničku.

Buďte citliví ke svým potřebám. Poslední tři týdny jsem extrémně unavená. Začala jsem dělat to, že si přes den klidně na dvě hodiny zdřímnu. Někdy jsou doma děti, nechají mě spát, někdy „bych měla pracovat“, ale dvě hodiny spím. Pak se vzbudím, krásně občerstvená a jdu se najíst. A v té chvíli mám přesně ten pocit – cítím se milovaná, opečovaná. Proto, že jednak tohle je hodně miminkovský – spát, jíst, spát jíst…a jednak proto, že jsem citlivá ke svým vlastním potřebám.

Nenadávejte si. Buďte k sobě laskaví. Když spálíte jídlo, na něco zapomenete, něco se vám nepodaří…Nechovejte se k sobě tak, jak se k vám chovali dospělí, když jste byli děti. Chovejte se k sobě tak, jak byste si přáli, aby se k vám bývali chovali. Chvejte se k sobě tak, jak se chcete chovat ke svým dětem. S láskou, úctou a respektem.

Samozřejmě je potřeba vědět, kde jsou vaše hranice a respekt musí být na obou stranách. Ale to je úplně jiný příběh. Tohle je příběh o díře, kterou máme v sobě. O díře, která volá po zaplnění láskou. Ale dokud tam budeme lásku lít zvenčí, vždycky se za chvíli vstřebá. Jakmile ji tam začneme dávat zevnitř, jakmile začneme mít rádi sami sebe, ta díra se zacelí a uzdraví.

Tak hodně lásky, přátelé. Tedy, nejprve hodně sebe-lásky. Jakmile ta díra začne mizet, začnete se plnit láskou a budete mít dost lásky i pro všechny ostatní. A taky budete lásku od ostatních dostávat. Jen tak. Za to, že jste. To je zákon rezonance. A je to krásné!

Petra

Ještě chci na závěr říct, že vím, že moji rodiče mě měli a mají rádi. Chovali se ke mě často hezky, věnovali se mi, chovali mě, zpívali mi, četli, podporovali mě. Dali mi spoustu svého času a energie. I lásky a pozornosti. A já jim za všechno děkuju a jsem jim vděčná. Jenže ta díra, ta prostě vzniká bez ohledu na to. Tak vzniká, když chybí bezpodmínečné přijetí a bezpodmínečná láska.

Ale, jak to bývá, pokud se k jakémukoliv trápení, nedostatku, problému postavíme čelem a přijmeme zodpovědnost, stane se z něj požehnání. Díky tomu, že jsme pocítili velký nedostatek něčeho, můžeme teď silně pocítit a ocenit jeho dostatek. Jakmile se k němu dopracujeme:) Hodně zdaru!