Když „Chápu, že se nechceš oblíkat“ nefunguje

Na čem to málem ztroskotalo

Zjišťuju čím dál víc, že největší kámen úrazu je vysvětlit něco tak, aby to ten druhý pochopil. Tak, jak to myslím. A ne úplně jinak. Nebo dokonce naopak:)

Zrovna v pondělí na kurzu Jsem máma a je mi fajn jsme na to narazily. Minule jsem popisovala jeden proces, kterým je potřeba projít, když vidíte, že se na dítě začnete brzy zlobit, protože nespolupracuje. Psala jsem o něm i tady na blogu v minulém článku „Dokud nezačnu řvát, tak na mě prdí.“

No. Tak měla jsem pocit, že to nejde pochopit jinak, než to já myslím a to jsem se docela spletla:) Tak čtěte dál, třeba jste v tom také uvízli. Ten proces, kterým je potřeba projít spočívá v tom, že se máte:

• Zastavit.
• Vnímat svoje myšlenky, slova, která chcete říct, své pocity, které máte.
• Nechat to všechno projít a odejít.
• Naladit se na lásku, na soucit a pochopení dítěte.
• Pak teprve začít mluvit a domluvit se.

Tak a tady jsou ta místa, na kterých jste mohli uvíznout:

Nedaří se vám zastavit

To nevadí. Když si všimnete, že v tom jedete a už se vztekáte, běžte se vztekat někam do ústraní. Až to celé skončí a je klid, běžte myšlenkami zpět až na začátek. Najděte tu myšlenku, která vám celý proces spustila a uvědomte si, že tam se máte příště zastavit. A dělejte to vždycky. Nakonec se vám zastavit podaří.

Nechat vztek odejít neznamená ho potlačit

Nechat vztek odejít a sledovat ho není totéž, co vztek potlačit.
U potlačení jsem v křeči. Držím to, abych nebyla zlá. Ale vy máte udělat něco jiného. Uvolněte se. Pokud cítíte, že už se vám prohání žilami adrenalin, někam se zavřete a vyvztekejte se. Pak přijďte a pokračujte.

Když ten vztek budete držet v sobě a na uzdě, nepohnete se z místa. Procesem neprojdete.

Může se vám podařit, když se zastavíte včas, nechat ten vztek projít, aniž byste se ho účastnili. Jen ho sledovat, spolu se svými myšlenkami a slovy. Uznávám, že to je vyšší dívčí. Ale párkrát se mi to podařilo a vím, že to je úplně nejlepší řešení.

„Chápu, že se nechceš oblíkat“ nefunguje

Říkáte věty jako: „Já chápu, že se nechceš oblíkat,“ říkáte je i klidně, ale ony nefungují. Nefungují, protože jste tím procesem prostě neprošli a zamrzli jste v potlačování vzteku nebo zloby. Zastavili jste se v jakési křeči, stáhli jste se a nenecháváte to proběhnout. Držíte se zuby nehty, abyste to zvládli v klidu. A myslíte si, že vám na to dítě skočí:)

Jedna z žen sdílela svůj zážitek, na kterém to dobře uvidíte. S dovolením anonymě sdílím. Držela půst. Takže měla hlad, každá vůně totálně probouzela neuvěřitelné faktazie a chutě. Šla kolem stánku z pizzou a dostala na tu pizzu strašnou chuť. Představila si, jak ji jí, dovolila si prožít cokoliv ji v souvislosti s tím napadlo a když to celé odeznělo, řekla si něco jako: „Jo, jasně, ale tu pizzu si dneska prostě nedám. Nechci a vím proč.“ Najednou nebylo potřeba s tou chutí bojovat.

Kdyby se bránila tomu, že má na pizzu chuť, odháněla ji od sebe, u dalšího stánku by to byl ještě větší boj a u dalšího už by třeba podlehla. Ale nebránila se, uvolnila, sledovala, co se v ní děje a tak to povolilo a odeznělo. A přesně to musíte udělat vy. Uvolnit se. Nemyslet na to, že teď chcete odejít z domu, ale nejdřív prožijte a sledujte to, co se ve vás děje. Myšlenky, slova, která chcete řícit, pocity. Nechte to všechno v sobě proběhnout.

Pochopení dítěte neznamená,
že nemá být po vašem

Neznamená to, že mu řeknete: „Aha, ty se nechceš oblíkat. Tak dobře, tak se teď neoblíkej, já si půjdu něco dělat a zkusíme to později. Teda, jestli se ti bude chtít.“

Tak to fakt ne. To pochopení a soucit tam máte proto, abyste na něj neřvali a abyste ho vnímali. Ne proto, abyste se řídili tím, jestli se vašemu dítěti něco chce, nebo nechce. (Mluvím o situacích, kdy je rozhodnutí na vás. Třeba o tom, jestli půjdete ven. Ne o tom,  jestli si teď chce číst, nebo hrát s kostkami.)

Pochopení a soucit vám pomůže se naladit na lásku. Abyste dál jednali láskyplně. Abyste se s dítětem mohli domluvit na tom, na čem potřebujete. Ale ne, abyste se na to vybodli a řekli si: „Aha, nechce, tak nic a čekali, až se mu zachce.“ Tohle pochopení a soucit nemůžete cítit, pokud jste stažení v té křeči, kterou jsem popisovala v minulém odstavci. Vraťte se na začátek.

No, a při tom všem nezapomínejte na tu hlavní věc. Že toto všechno má vést k tomu, aby dítě vnímalo, co mu říkáte a spolupracovalo. Aby z vás šla ta správná energie. Energie spolupráce, a ne nergie boje. Abyste nakonec odešli z domu a měli z toho skvělý pocit, jak jste to tentokrát společně krásně zvládli. Přeji vám čím dál víc takovýchto chvil.

Ještě pro vás mám jedno doporučení na závěr. Uvědomte si, že vaše dítě odráží svým chováním také váš postoj. Pokud nevěříte tomu, co říkáte, nejste pevně přesvědčeni o tom, že teď jdete ven, protože se bojíte, že dítě nebude spolupracovat a očekáváte, že bude dělat obstrukce, tak to bude přesně tak. Jak vám má věřit dítě, když si nevěříte vy? Hm?

Věřte si a mějte se:)
Petra