Co se v dětství naučíš, v dospělosti zapomeň!

– video seriál KDO PLÁČE, TEN JEDE vol.2 –

Co cítíte, když vaše dítě křičí?

Paniku, stres, vztek, obavy, nebo klid, vyrovnanost, lásku, a pochopení?

Pokud jsme na tom už nepracovali, cítíme přibližně to, co cítili naši rodiče, když jsme jako děti křičeli a plakali my a pravděpodobně máme i stejné reakce. Toto je jev známý z psychologie, jako vzorce chování, které děti přebírají nevědomě a automaticky od svých rodičů. Je to přirozené. Nasáváme to od nich jako houby, abychom jednou nemuseli přemýšlet, co v některých situacích dělat a rovnou jsme to věděli. Učíme se.

Jenže, co když tušíme nebo víme, že to takto nechceme? Že nechceme tyto vzorce opakovat a navíc ještě předávat dál? Těžko se z toho vystupuje.

Někdy víme, že něco dělat nechceme, ale nejsme si jisti tím, jak to dělat správně. Anebo víme, jak je to správně, ale neumíme toho docílit. Tedy víme, že se nemáme vztekat, rozčilovat, že nemáme být ve stresu, když naše dítě pláče a křičí, jenže…„jak toho jako docílit, když vidím rudě a mám chuť do něčeho kopnout?“

Vítejte u druhého dílu KDO PLÁČE, TEN JEDE!

s podtitulem Co se v dětství naučíš, v dospělosti zapomeň. Krátké, pětiminutové video má v sobě i dva jednoduché a účinné úkoly, které vám mohou pomoci najít klid ve stresových situacích. Pusťte si jej zde>>>

Cokoliv chceme změnit, ztroskotává především na tom, že netušíme, jak má vypadat výsledek. Nebaví nás naše práce, ale nevíme, co by nás bavilo. Něco nám nevyhovuje, ale nevíme, jak to má být, aby nám to vyhovovalo. Naše mysl ale potřebuje vědět, jak se má správně „cítit“, když naše dítě pláče a křičí. Jaká má být v situacích, kdy je zvyklá stresovat a panikařit. Co má vysílat za signály.

A k tomu jsou zde dnešní dva úkoly. Abychom ukázali a naučili naši mysl, co si má myslet, naše emoce, jaké mají být, až naše dítě začne plakat a křičet.

Úkoly jsou dva.

•  Průběžný: Kdykoliv dítě začne plakat nebo křičet,

1. v tu chvíli se nezabývám dítětem (jen zkontroluji, zda je v bezpečí) a zabývám se sama sebou (dítětem se můžeme zabývat teprve, až zvládneme sebe sama).
2. Zastavím se, uvědomuji si, co se ve mně děje, sleduji své pocity a myšlenky.
3. Uvědomuji si, že mohu cítit klid a vyrovnanost. Zhluboka dýchám.

•  Mentální cvičení: Najděte si čas a prostor pro sebe. Pohodlně se posaďte. Představte si jak sedíte ve velmi pohodlném a pevném křesle, ruce máte položené na opěradlech, opíráte se. Cítíte bezpečí, velkou stabilitu, klid a vyrovnanost. Před vámi se rozprostírá moře. Teď si představte před vámi vaše milované dítě. Cítíte lásku a vřelost. Představte si, že dítě křičí. Cítíte pochopení, nadhled, odstup od jeho emoce, uvědomujete si, že dítě je malé a zrovna to neumí jinak, než takto. V tomto pocitu zůstaňte.

Budete -li průběžný úkol plnit průběžně neustále, a druhý úkol denně po dobu 14 dní a dle potřeby i nadále, vaše mysl dostane dostatek impulsů ke změně. Výsledek? Ten je jen a jen ve vašich rukách!

Nejen pláč a křik, ale cokoliv vnímáme jako „problém“ u našich dětí, musíme nakonec vždycky řešit nejprve u sebe. Vlastně nemusíme. Máme dvě možnosti. Buď to nemůžeme či nechceme vidět a pak často trpíme vedle svých dětí a s nimi. Anebo začneme nejprve tušit a později vidět, že to není samo sebou, že všechno má svůj důvod. Začneme si uvědomovat souvislosti mezi tím, co cítíme a jak vnímáme svět a mezi „potížemi“, které máme s okolím, hlavně s tím nejbližším.

Děti nám pomáhají nacházet naše zranění, která si neseme z dětství. Díky tomu můžeme svá zranění vyléčit a můžeme dospět. Začneme mít rádi sami sebe a uspokojovat své potřeby, abychom mohli dávat lásku dětem a partnerovi, svému nejbližšímu okolí. Pochopíme, že nemůžeme dávat z ničeho a že máme povinnost sami k sobě a ke svému vlastnímu životu, prožít jej smysluplně. Uvědomíme si, že máme za svůj život zodpovědnost.

Naučíme se a pochopíme srdcem, že je třeba přijmout až do největší hloubky všechno, co jsme my sami, sundáme brýle a budeme mít odvahu podívat se na to, kdo opravdu jsme. A přijetí toho všeho nám dá obrovskou úlevu a také možnost měnit vše, co nám neslouží.

Teprve díky tomu můžeme přijímat bezpodmínečně své děti a přitom je učit zodpovědnosti za jejich vlastní život a respektování svých vlastních hranic a hranic druhých lidí. Až když se naučíme komunikovat, když se přestaneme bát přiznat si a vyjadřovat nahlas, co nám vadí a co si přejeme a naučíme se bez hodnocení naslouchat druhému, můžeme komunikovat s našimi dětmi, partnery, teprve tehdy mohou naše konflikty nést ovoce a posunovat nás, namísto toho, aby nám ubíraly energii.

Až tehdy můžeme vést naplněný a spokojený život

Život není žádný boj, když nechceme. Život může být partnerství, soulad a spolupráce, když chceme. Nemusíme s dětmi bojovat, můžeme jít společně, můžeme spolu být. A o tomhle všem a ještě o dalším je Spolubytí s dětmi, aneb 12 milníků ke zdravému rodičovství, kurz pro vás všechny, se kterými tyto řádky rezonují.

V tuto chvíli vás moc zvu na Ochutnávku Spolubytí, která bude příští čtvrtek 22.9.2016 v Praze 8, v Áčku (Vítkova 10, Praha 8).

Přijďte, těšíme se na vás s mojí kolegyní Monikou Just. Přihlásit na Ochutnávku se můžete emailem na moji adresu [email protected], anebo třeba rovnou do celého cyklu zde…:)

Mějte se krásně! A nepropadejte panice. Jde o to, vydat se na cestu a nestát na místě. Už teď jste dobrá matka, už teď jste dobrý rodič.

S úctou k Vaší cestě,
Petra H.