Jste někdy zlí na své děti?

Pocit, jako když se celým tělem otáčí nějaká ostnatá kovová koule. Tíseň a beznaděj z toho, že to, co se stalo, se nedá vzít zpět. Černá díra, do které všechno padá.

Ten pocit mě zaplavil včera v noci, když jsem si sedla mezi postýlky mých milovaných, klidně oddechujících, dětí.

Ukolébavka

Jako poslední dobou snad každý večer, holky chtějí zpívat dvě ukolébavky. Terezka Černé oči jděte spát a Kristi Ho, ho, Watanay. Dozpívám jednu a zpívám druhou, pořád dokola, třeba 5krát. Ale včera byly jako pytel blech. Podařilo se mi zazpívat vždycky maximálně jeden verš.

„Mami, mně se chce čůrat!“

Další verš.

„Mami, já mám žízeň,“

„ho,ho watanay,“

„mami, já potřebuju ještě jinýho plyšáka,“

„sluníčko už vychází, má milá se prochází.“

a najedou zase jedna z nich sedí a mrví se v posteli.

Vzpomněla jsem si, jak mi někdo vyprávěl, že se dá dítě rychle uspat tak, že se mu přejíždí šátečkem po obličeji od čela k bradě. Přinesla jsem dva velké kapesníky, začala zase zpívat tu neukončitelnou píseň.

„Mami, co to je?“

Uspávací šáteček. Zavřete oči, budu Vás jím hladit po obličeji. „Černé oči jděte spát…“

„A mami, je to kapesník nebo šátek?“

A pohár přetekl…

Vůbec jsem si nevšimla, že jsem v takovém napětí. Najednou jsem cítila, že brzy exploduji. Vyštěkla jsem na ně: „Já jdu pryč, uspávejte se samy!“ A šla jsem. Provázelo mě Terezky kvílení, prošení a zmatek…ale bylo mi to úplně jedno, hlavou mi běželo něco jako dobře Ti tak.

Naštěstí tam byl táta, šel za nimi. A já se mohla v klidu vztekat a nikoho tím nezraňovat.

Uklidnila jsem se, myšlenky mi začaly proudit. Úplně jsem viděla, jak se Terezce vytváří v hlavě program: když se maminky na něco bezelstně zeptám, odejde pryč. Nebo tak něco… Záleží, jak to její hlavička vyhodnotila.

No. Ještě teď slyším v uších ten její nářek. Nic neprovedla a já ji nechala plakat, nešla jsem za ní, nestačila jsem to před usnutím napravit.

Nic tak hrozného se nestalo.

Píšu to kvůli tomu pocitu, který mě zaplavil, když jsem si mezi ně v noci sedla a sledovala, jak klidně spí. A ten pocit, ten byl hrozný. Začala mě zaplavovat beznaděj. V uších mi zněl nešťastný pláč, před očima jsem měla jejich nechápající pohledy. Spaly, takže jsem s nimi nemohla teď mluvit a napravit to. Podařilo se mi sebrat se a přemýšlet.

Takže jak příště?

O tom, že by mě příště nepopadl vztek, o tom nemůže být řeč, to se mi prostě zase někdy stane. Takže co? Co v té chvíli potřebuji? Vzdálit se a neříkat nic, co zraňuje. A holky musí vědět, že se nic neděje, že se jen musím uklidnit a zase přijdu.

Náprava

Ráno jsem budila Terezku do školky. Když se trochu probrala, bylo načase udělat krok zvaný náprava.

 Vysvětlila jsem jí, proč jsem se najednou tak rozčílila a že ony za to nemohly.  Ujistila jsem ji, že příště, až se něco podobného stane, řeknu: „Jdu se uklidnit“ a odejdu. A to znamená, že za chvíli zase přijdu, jen co se uklidním. A že i v té chvíli je mám ráda, jen mám zrovna co dělat sama se sebou a nechci být na ně zlá. Terezka to přijala, rozzářila se a šla spokojeně do školky.

Tak teď ještě počkám, až se vzbudí Kristi a řeknu jí to taky. I když mám pocit, že jí se to včera vůbec nedotklo, že to pouze sledovala.

Celý ten příběh je pro všechny, kteří se točí v kruhu:

nechci, ale ublížím –

nemám se za to ráda, vyčítám si to –

slibuji si, že příště už to neudělám –

a zase se to někdy stane, ublížím –

cítím beznaděj z těch všech předchozích marných slibů –

a nemám se za to ráda, zase slíbím, že už to příště neudělám –

 a zase se to někdy stane…

Pokud se to někdy stane, je fajn se nad tím zamyslet. Co je na pozadí toho, co se stalo? Jak to probíhalo a proč? Co v té chvíli potřebuji já (uklidnit se) a co potřebují děti (vědět, že to není jejich vina, rozumět situaci, vědět, že to přejde) a jak se to dá spojit, aby až příště nastane podobná situace, abychom ji zvládli dobře?

Když holky budou vědět, že věta „Jdu se uklidnit“ znamená, že odcházím, abych nebyla na ně zlá, a že přijdu hned, jak budu zase ve své kůži a že se na ně nezlobím, tak to krásně stačí. Mě i jim.

A není už potřeba si něco vyčítat, protože výčitky nás drží v bludném kruhu a ochromují nás, dětem jsou k ničemu.

Tak tedy, když jste někdy zlí na své děti, nebuďte za to zlí i sami na sebe. Stalo se. Být rodičem je jedna z nejnáročnějších věcí a všechny Vaše reakce jsou v pořádku, i když nejsou ideální. Je jen potřeba se z nich poučit a vymyslet, jak zvládnout příště situaci, kterou jste nezvládli teď, omluvit se a napravit. Ne se přesvědčovat o tom, že už se to nikdy nesmí stát. To prostě nejde. Nejste robot, jste člověk:)

Přeji hodně síly a radosti!

Petra