Umím
nahlédnout a pojmenovat,
proč je někdy rodičovství pro mámy a táty trápení.
Pomáhám jim
pochopit a zpracovat,
co se s nimi
v rodičovství děje,
aby se oni i jejich děti cítili dobře.
Jmenuji se Petra Hanelová a vítám Vás tady u mě!
Sedím tady a koukám z okna do zahrady, do stromů a cítím obrovský vnitřní klid. Ukotvení. Cítím, že všechno je, jak má být a že jsem na správné cestě. Nespěchám, a stejně, kam potřebuji, tam se v klidu dostanu. Moje myšlenky mě nebombardují ani nesžírají. Nic mě netrápí. Uvědomuji si, že tyto pocity mívám často.
I v tom každodenním životě se dvěma malými dětmi, kdy mi občas ujedou nervy, a stane se ze mě běsnící saň. I když jsou děti někdy vzteklý nebo ukňouraný, mluví na mě obě naráz a vůbec jim nevadí, že zrovna vytahuju horkej plech z trouby. I přes to, že se právě rozcházíme s partnerem, s otcem mých dětí, po dvaceti letech…se cítím volně, lehce a v pořádku.

NA SKOK O PÁR LET ZPĚT
Je to asi čtyři roky, co jsem takhle seděla doma na zemi, koukala oknem ven, do stromů a ucítila jsem silně, že tak, jak teď žiju, nejsem šťastná, ani spokojená. Ani jako matka, ani jako partnerka, ani prostě vůbec. A že nemám žádnou sílu to měnit.
Měla jsem pocit, že to nejde, odejít od někoho, s kým mám děti. Pamatuju si úplně přesně, jak mi tenkrát hlavou projelo: „Tak tenhle život prostě obětuju.“ Cítila jsem obrovský smutek. Tenkrát to byl jen takový záblesk uvědomění, který zase rychle odešel. Vůbec jsem to dál neřešila. Jenom ten pocit, že nejsem šťastná ani spokojená, ten byl permanentně se mnou. A byl hluboko.
Příchod druhého, extrémně uvřískaného dítěte, mojí milované Kristinky, jsem absolutně nedávala. Nevěděla jsem, jak to mám dělat, když obě dvě naráz, Terezka i Kristinka, potřebují moji pozornost. Když Kristinka vříská tak, že se člověku chce ji umlčet nějakým hodně agresivním způsobem. Kdy nic na světě nepomáhá.
Do toho Terezka si tiše hraje v koutě. Chci být s ní, ale i když si ji vezmu na klín a chci jí dát pozornost, většinu pozornosti sežere ten vřískot. Kdyby to bylo aspoň jenom občas. Ale je to několikrát denně. Když ne vřískot, aspoň pláč nebo křik. Spouští ho skoro cokoliv. Nevypíná jej nic. Chce být pořád v náručí. Jinak řve. Mám pocit, že skončím v Bohnicích. Nesnáším to. Nemůžu se na sebe podívat do zrcadla. Cítím se hrozně.
Byla jsem v jakési stresové bublině. Pořád jsem se snažila cosi stihnout, ale nějak to nebralo konce. Ubíjelo mě to. Připadalo mi, že to nikam nevede, že to je k ničemu a že to nemá smysl. Nebavilo mě to. Ráno se mi vůbec nechtělo vylézat z postele.
Měla jsem tenkrát pocit, že už nejsem já, Petra, která žije svůj život tady. Připadala jsem si jako nějaký svůj klon. Který je tady jen od toho, aby obstaral děti. Klon, který nemá nárok na radost, vlastní naplnění, spokojenost, plný život. Protože je tady jen pro plnění potřeb, a také k řízení, poučování a výchově někoho druhého. Takový robot vlastně. S dětmi to byl proto často boj. Měla jsem představy o tom, jak mají být a ony ty představy bojkotovaly. Neposlouchaly mě.
Byla jsem tak vzdálená od sebe, od svých dětí i od partnera. Byla jsem jenom tím robotem, klonem, bez radosti, plným vzteku, nespokojenosti, odporu k sobě a ke všemu.

KDO ZA TO MOHL, ČÍ TO BYLA VINA?
Tak viníka bych z toho vynechala. Hledání viníků je nesmysl. Mohla jsem si za to samozřejmě sama. Víte čím? Svým totálním odpojením se od sebe a od života a svojí nevědomou jízdou na autopilota.
Naštěstí Kristinka vřískala tolik, že se to fakt nedalo vydržet a musela jsem něco udělat. Kromě toho jsem cítila, že už nechci a nemůžu být dál jen robot starající se o děti.
TŘI VĚCI
Z toho nejnáročnějšího a nejtěžšího období svého života jsem se dopracovala během pěti let ke klidu a míru. K tomu, že se cítím lehce a je mi fajn. Když je to někdy těžký, tak najdu proč a vím, jak z toho ven. Paralelně s tím jsem začala vidět svoje děti. Co se s nimi děje, proč a co s tím. Přestala jsem s nimi bojovat a přetahovat se. Začala jsem být s nimi. Ne proti nim. Našla jsem jistotu v sebe jako matku, ženu a člověka.
Udělala jsem tehdy začátkem roku 2013 během jednoho měsíce tři věci, které mě nastartovaly. Praskáte někdy s dětma netýkavky? Byla jsem uzrálá ke změně přesně jako ten nejvypouklejší lusk netýkavky, kdy se stačí jen jemně dotknout a ona vystřelí. Prošla jsem silnou a intenzivní zásadní transformací během necelých pěti let.

První věcí bylo shltnutí videí ženského summitu Ženy ženám. To bylo něco, co jsem sledovala téměř bez dechu, nasávala jsem každé slovo a říkala si, aha, tak to jo, tudy vede cesta
Druhou věcí bylo zapsání se do Lektorského kurzu A centra Lektorka vědomé a aktivní přípravy na mateřství a rodičovství, jehož jedna část byla zaměřená na osobnostní rozvoj. To byla pro mě taková skluzavka, po které jsem svištěla vstříc sama sobě chráněná z boku mantinely, abych nevylítla někam ven.
Třetí věc, kterou jsem udělala, bylo, že jsem šla s holkama na konzultaci k Monice Němcové, lektorce Montessori a šamance v jednom. Úplně přesně si pamatuju, jak se mi tam najednou v hlavě rozsvítilo. Jak jsem uviděla tu malou, jednoletou Kristinku jako odmítané, nepřijímané dítě, které už neví, jak jinak mi má dát najevo, že mě fakt potřebuje, než tím, že kdykoliv mě vidí, vztáhne ke mně s pláčem ruce. Od té chvíle už jsem ji nikdy neříkala: „Ježiši, Kristino, co zase řveš, já z tebe skončím v Bohnicích, co se po mě furt sápeš?“
Začala jsem jí říkat, protože jsem to tak cítila: „Kristi, ty potřebuješ za mámou, viď, pochovat.“ A s láskou jsem ji brala do náručí. Ona během 14 dnů přestala mít tu neustálou potřebu vyžadovanou křikem - být u mě v náručí. Kristince její pláč a křik zůstaly, ale bylo to jiné, než před tím. Už jsem ji za to neodmítala, a ona to nedělala pořád, jako před tím.
Každopádně ale plakala a křičela častěji než je obvyklé a tak jsem pláč, křik a svoje reakce na ně – nejčastěji vztek – začala řešit a zkoumat docela do hloubky. Protože stejně jako všechno, i každý pláč, křik anebo můj vlastní vztek mají nějaké důvody a hlubší kořeny. Je potřeba je najít.
CO JSEM SE NAUČILA, POSÍLÁM DÁL
Začala jsem si uvědomovat a sledovat, že každé chování dítěte má nějaký důvod, který je potřeba hledat, najít a pracovat s ním. Namísto nějakého násilného „převychovávání“. Stejně jako když vás bolí hlava a vezmete si prášek. Bolest necítíte, ale příčina bolesti ve vás zůstává a projeví se někde jinde.
Našla jsem svůj dar vidět věci z nadhledu a pojmenovávat je. Díky tomu a cestě, kterou jsem sama prošla, pomáhám matkám, rodičům hledat a nacházet sama sebe a cestu k dětem. Aby jim bylo dobře se sebou samými a spolu dohromady. Aby dosáhli společně stádia spolubytí.
Pokud také, jako před lety já řešíte emoce svých dětí a s tím spojené své vlastní emoce, mám pro vás dobrou zprávu. Nasbírala jsem za těch pět let tolik materiálu, že vydaly na tři e-booky.
- Ten první se jmenuje Plakat se smí, 1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte a vy si jej tady rovnou stáhněte zdarma. Dozvíte se, o čem emoce jsou, proč děti pláčou a křičí, a jak jim můžete pomoci.
- E-book, V emoční rovnováze, ten je pro vás. Pro práci s vašimi emocemi.
- Dál jsem pro vás a vaše děti vytvořila pohádkovou hru pro rozvoj emoční inteligence, jmenuje se Medvídkův den, hrajte si a objevujte s dětmi 8 emocí. S medvídkem se vaše děti naučí uvědomovat si svoje emoce a pracovat s nimi.

Kromě práce s emocemi on-line se můžete odpojit od internetu a přijít na sobě pracovat naživo:
- Pokud chcete se sebou pracovat pravidelně, jednou za rok pořádám 12 dílný transformační cyklus pro rodiče Jsem máma a je mi fajn.
- Protože je potřeba se taky uvolnit a odreagovat, přijďte si někdy zazpívat a sdílet na Rozeznění duše - ženský kruh.

Těším se na vás, online i offline a přeji krásné dny!
Petra Hanelová
Plakat se smí
1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte
Pojďte se cítit dobře, i když máte doma uplakané nebo vzteklé dítko.
Udělejte první krok a stáhněte si zdarma tento e-book.
