Bolestné vzpomínky použijte k uzdravení!

Každá ošklivá vzpomínka z dětství 
zůstává zakonzervována v naší paměti.

Jako zavřená komnata. Uvnitř vypadá přesně tak, jako to kolem vás vypadalo tenkrát. Třeba jako ve vaší kuchyni, když jste byli malí. Ve vzpomínce jste vy a vaše máma, která vám tehdy ublížila, a kamarádka, spolužačka Bětka z druhé třídy, kterou jste si přivedli domů. Chtěli jste jí ukázat svoje místo, hračky, chtěli jste si s ní u vás doma hrát.

Ze vzpomínky se obvykle vrací jen jeden jediný obraz. Je namalovaný na dveřích zavřené komnaty. Na tom obraze sedíte u stolu, nad úkolem z matiky, z jedné strany sedí jako zařezaná vaše kamarádka, z druhé strany na vás nad rozepsaným úkolem křičí máma. Sedíte se sklopenou hlavou.

Občas vám tento obraz proletí hlavou.

Dávno mu nevěnujete pozornost a už vůbec ne emoce.

Pokud se ale u toho obrazu zastavíte a otevřete dveře komnaty, zjistíte, že uvnitř se skrývá vzpomínka plastická, je tam celý příběh. Najednou znova vidíte a cítíte ten podraz od mámy. Hned v předsíni, kam jste s kamarádkou přišli, plni radosti a těšení se, jí oznamujete tu radostnou novinu:

“Mami, tohle je Bětka, moje kamarádka! Pozvala jsem ji k nám na návštěvu!“

„Nejdřív si uděláš úkoly!“ říká příkře, její hlas je zvýšený. Mračí se na vás. Bezcitná a zlá. Ještě ale věříte tomu, že si budete s kamarádkou hrát. Jen napíšete ten úkol. „Já to udělám rychle, mami!“ Říkáte snaživě, v hlase ještě zbytky radosti a odhodlání.

Ale cítíte z mámy jakýsi podivný odpor. Jakoby říkala: „Tak to teda ne!“ Máte pocit, kterému rozumíte až dnes. Vaší mámě nejde o úkol. Jde jí o vaši radost.

Úkol. Snažíte se, ale nejde vám to. Propadáte se hanbou před svojí kamarádkou za to, jak na vás máma u toho křičí. Stydíte se za její urážky a za své slzy, pokoušíte se je zastavit.  Zažíváte znova stres z toho, že nemůžete příklad spočítat. Jediné, co chcete, je mít to za sebou.

Úkol je dopsán. Kamarádka odchází domů, ještě ji vyprovázíte…soucitně povzdechne a vysloví vaše jméno. Vy nemáte slov.

Tady vzpomínka končí a konzervuje se. Stává se zavřenou komnatou s namalovaným obrazem.

Slzy, které jste při psaní úkolu spolykali, byly jen zlomkem všech slz, které vám z té ošklivé situace zůstaly. Jsou zavřené ve 20 litrovém demižonu. Schovali jste si jej pod stůl ve vzpomínce.

Celé naše tělo je plné takových zakonzervovaných ošklivých vzpomínek, ze kterých se nám ukazují jen obrazy. Nevěnujeme jim pozornost ani emoce. Chladně procházíme kolem těch obrazů namalovaných na dveřích všech zavřených komnat. Ale vzpomínky za obrazy jsou celé a v každé komnatě se skrývá demižon vzteku nebo slz. Třeba deset demižonů.

Taková zavřená komnata se vejde do jediné maličké buňky. Její tíha se ale nezmenší. Ta maličká zakonzervovaná vzpomínka nás tíží jako balvan. Protože ten demižon slz, který se skrývá uvnitř, ten je skutečný a těžký.

Všechny tyto demižony je potřeba najít, otevřít a vylít.  Neuvěřitelně nás tíží. Ani si to neuvědomujeme, protože jsme na tu tíhu odmalička zvyklí.

Představte si, že hodně dlouho plavete v nějakém krásném jezeře a pak najednou vyjdete na břeh. Znáte ten pocit náhlé tíhy? Jenže když chvíli chodíte po souši, zvyknete si a tíhu necítíte. A to je totéž. Chodíme obtěžkáni svými vzpomínkami tak dlouho, že jejich tíhu nevnímáme.

Co takhle demižony odšpuntovat
a vrátit se do lehkosti průzračného jezera!

Jak?

Když vám obraz ošklivé vzpomínky proletí hlavou, chyťte ji! Zastavte se u obrazu a otevřete dveře do komnaty, do vaší zakonzervované vzpomínky.

Prožijte si to celé znova, vzpomeňte si, co jste cítili, prociťte to. Procházejte vzpomínku kousek po kousku a soustřeďte se na pocity. Jakmile se vám podaří se vzpomínkou se spojit – tzn. prožít tehdy potlačené a neprožité emoce, v tu chvíli se odšpuntuje demižon a všechny vaše slzy, vztek, cokoliv….z vás konečně vyjde ven. Dejte si na to v té chvíli čas. Dejte si záležet!

Jen tím, že všechny emoce, které ve vás zůstaly vypustíte ven, můžete komnatu vyprázdnit a OPRAVDU zapomenout.

Pak ve svých myšlenkách vstupte do vzpomínky tak, jak jste teď. Dospělí a velcí.
A promluvte ve vzpomínce na to dítě, kterým jste byli vy. A nechte promluvit také jeho.

Můžete mu říci: “To už se stalo. Už je to pryč! Tohle je jen vzpomínka. Zůstala jsi v ní, podívej! Už tady není máma, už tady není Bětka, jsi tady jen ty, v kuchyni, kdysi dávno…Pojď se mnou, chceš? Už jsi velká. Už nikdy ti takhle nikdo nemůže ublížit. Pojď se mnou, já se o tebe postarám.“ A vezměte své mladší já, své zraněné vnitřní dítě v představách do náručí, hlaďte jej a konejšete.

„Mám strach,“ říká.

„Už se nemusíš ničeho bát. Jsem tady s tebou. Od teď o sobě budeme rozhodovat jenom my samy. Nenechám nikoho, aby na tebe křičel, nenechám nikoho ublížil ti. Jsi v bezpečí. Miluji tě takovou jaká jsi. Tak, jak jsi, jsi v pořádku. Naše máma to nevěděla. A jinak to prostě neuměla. Ale teď už nám ublížit nemůže.“

„Pojď,
tuto vzpomínku už nepotřebujeme!“

„Vidíš? Už je celá zkostnatělá, vysušená, zbytečná. Ještě pevná, ale už prázdná.“ Vyjděte spolu ven z té kuchyně, z komnaty, která se vám podařila otevřít a vyprázdnit, popadněte třeba obrovské kladivo, na druhou ruku vezměte své vnitřní dítě, přitiskněte jej k sobě, pevně a zároveň jemně a vší silou do té vzpomínky, zkamenělé komnaty zvenčí praštěte.

Celá se rozsype na prach. Zavane vítr a rozpráší zrníčka prachu, až se rozplynou v nic.

Jste o jeden demižon slz lehčí, o jednu vzpomínku osvobozeni, o kus blíž sami k sobě.

Ať Vám vaše slzy odplavují to, co už nepotřebujete a přinášejí úlevu a pocit domova uprostřed sebe sama…

Petra Hanelová