NEMOC DÍTĚTE vítejte jako INFORMACI

Každá nemoc má své téma.

Jako ústřední melodie v symfonii. Objevuje se na různých místech, stejná či v obměnách. Stále se opakuje.

Téma nemoci je její jedinečný zobecnitelný princip. Objevuje se na různých úrovních, stejný či v obměnách. Stále se opakuje.

Chtělo by to příklad, že:)

Obstrukční bronchitida, milník astmatu. Probíhající zánět v průduškách způsobuje jejich stažení a následnou dušnost. Nádech bez problémů, potíž je s výdechem. Člověk přijímá vzduch, má ho teoreticky dost, ale nemůže ho vydechnout. Vzduchu se mu tak paradoxně nedostává. Může se až udusit.  

Jaký obecný princip je na pozadí astmatu? Jaké ústřední téma si nese? Stačí si to zjednodušit. Příjem (vzduchu) je v pořádku, problém je s (jeho) „dáváním“, „odevzdáváním“. A to je obecný princip této nemoci, který hledáme v životě a chování dítěte.

Polaritu přijímám – odevzdávám, která je vychýlená a není v rovnováze. Sledujeme dítě a najednou to vidíme. Všechny ty pro něj stresové situace s plnou náručí hraček v přítomnosti dalších dětí, lpění na sebemenší nicotnosti, oplakávání jakékoliv odjeté návštěvy, neochoty až neschopnosti se čehokoliv vzdát. A jsme doma. Téma je jasné, a teď je potřeba s ním pracovat.

U nemocí dlouhodobějšího charakteru se z počátku hůře hledá jejich téma a obraz v životě a chování dítěte. Není ani snadné s ním pracovat. Protože téma je zakořeněné hluboko v mysli dítěte, modely chování a jednání se zdají být jeho součástí. Je prostě takové, říkáme si…

Určitě se mi nejedná o to, jakkoliv přeorávat přirozenost dítěte. To jen ta jeho stále se opakující „nemoc“ svědčí o tom, že je zde téma, v němž je určitá nerovnováha. Téma, které mu činí potíže a neumí se s ním vyrovnat. Jako v případě astmatu máme téma přijímání – odevzdávání.

Tato nerovnováha je výslednicí více aspektů.

• Toho, jaké dítě je, jaký má charakter, (je spíše submisivní, neumí se prosadit, pokud cítí jen mírnou převahu. Samo sebe chápe jako slabší. Neumí se za sebe konstruktivně bít – vlastnosti ideální pro astma).
• Dalšími aspekty mohou být rodová zatížení,
• narušení imunity například očkováním,
• situace v rodině a modely chování v ní,
• sourozenecké konstituce a
• a další…

U jednoho dítěte se objeví opakující se obstrukční bronchitida, kterou lékaři klasifikují jako náběh na astma. U jeho sourozence se neobjeví, protože je úplně jiný. Dalo by se říct, že astma nemá zapotřebí, protože s tématem astmatu přijímám – odevzdávám a rovnováhou těchto dvou polarit nemá žádné potíže.

A tak je to s každou nemocí. Trpí jí ten, který ji „potřebuje“.

Když jsme našli téma nemoci a odhalili jsme jej v chování dítěte, s tématem pracujeme. Ale rozhodně ne tak, že dítě nutíme, aby se (v případě astmatu)  něčeho vzdalo, anebo snižujeme to, co cítí, větami jako – ale prosím tě, to přeci nic není. Tohle by byl zásah do přirozenosti.

My mu musíme jemně pomáhat, mluvit s ním o tom, nenásilně, třeba si vymýšlet pohádky, příběhy a hry, ve kterých se téma objeví, povzbuzovat ho k tomu, aby odevzdávalo (u astmatu). Je potřeba hledat cesty. Univerzální návod neexistuje, každé dítě je jiné. Ale princip je stejný.

Nemoc ukazuje na úrovni těla téma, ze které je nemocná duše. Těžko můžeme zahlédnout nemoc duše. Proto k nám naše duše mluví skrze nemoci těla. Jakmile zpracujeme téma, které činí naši duši nemocnou a nalezneme rovnováhu, uzdraví se i tělo. Nemoc už není potřeba. Chce to trošku cviku, moře trpělivosti a hlavně víry, že tohle je ta správná cesta.

Dobré je naučit se to na „obyčejných“ nemocech.

Na těch epizodách, které jsou jednotlivé, víceméně jednorázové a snáze se dešifrují. Opět se neobejdeme bez příkladu, a tak vám povím jeden svůj asi rok starý příběh. Trošku váhám, protože na začátku tohoto příběhu je moje ošklivé chování k vlastnímu dítěti, kterým se samosebou nerada chlubím. Jenže bez toho by nebyl ten příběh celý. Navíc je to příklad jako vyšitý.  

Byla jsem tehdy hodně podrážděná. Okolnosti už si nepamatuji. Ale to hlavní je, že jsem trvala na tom, že si Kristinka „ty tepláky prostě obleče“!

Hodně jsem na ni křičela, pamatuji si, že se mi v hlavě probudily a poskládaly zbytky toho ošklivého programu: „prostě mě budeš poslouchat, ty budeš dělat, co říkám já a ještě něco v tom smyslu, že si přeci musím prosadit svoje, jinak…“ (už ani nevím co), byla jsem nepříčetná vzteky a prostě jsem ji donutila, aby si ty tepláky oblékla.

Fakt ošklivá scéna. Hrůza…

Potom večer, jak jinak: „Mami, mě bolí ouško.“ Tak tohle byla situace, kdy jsem nemusela ani chvíli hledat, z čeho ji to ucho bolí. Hned jsem to měla před očima.

Ucho. K čemu máme ucho? K tomu, abychom slyšeli, samozřejmě. Takže téma uší je jasné, jedná se o to, že něco ne – slyšíme. Bolest ucha nám pomáhá neslyšet to, co slyšet nechceme, protože nám je to nepříjemné, nebo to až bolí. Záleží na situaci, při které bolest, nebo zánět vznikne.

Může jít o to, že dítě už nechce slyšet, či nemůže poslouchat opakující se konflikty (většinou rodičů – to bývá u těch nejmenších), nebo jim cokoliv, co slyšeli a raději by bývali neslyšeli, rozbolaví ouška.

Kolem tří let se přidává téma poslušnosti – chceme po dětech, aby nás poslouchaly, a děti sice poslouchají, ale protože to jejich duši bolí, anebo řekněme ničí něco v jejich psychice, a oni si potřebují odpočinout, objeví se to jako téma na úrovni ucha. Které když bolí, nebo je ucpané, slyší hůře anebo vůbec.

Tady je důležité, zda se to stane někdy, anebo často. Pokud někdy, tak jde o něco, co dítě netrápí dlouhodobě. Pouze se stalo něco sice závažného, ale jednorázového. Pokud se to děje často, trápí ho to pořád.

A teď k té naší scéně. Nechci po svých dětech, aby mě poslouchaly na slovo.

Většinou se s nimi na všem s respektem domluvím. Ale tehdy mi to nějak ujelo. Kristinka je dítě, které ví přesně, co chce, nenechá si do ničeho mluvit (ne, není nezvladatelná). Jak bych to řekla…Mám dvě dcery. Terezku, kdybychom vychovávali k tomu, aby poslouchala na slovo, nedalo by nám to moc práce. Kristinku bychom museli zlomit.

Náš střet nad tepláky byl toho obrazem. 

Celé mi to projelo hlavou. Vzala jsem si ji k sobě do postele a vysvětlila jí, že jsem byla na ni zlá a proč, že už ji nebudu nikdy takhle nutit, aby mě poslechla. Ouško stále bolelo, hodně plakala a tak jsem jí chtěla kápnout Audiron, zázračné to kapky. Ale ona nechtěla. Ani za nic. Zkoušela jsem jí to vysvětlit – jedna kapka a je po bolesti, a další argumenty, které mě napadaly. Nic. Začala jsem být naštvaná. Pláče bolestí, chce, abych jí pomohla, a když jí chci pomoct…

Představila jsem si, že zavolám manžela a kápneme jí to násilím. To mi přišlo jako znásilnění.

Najednou jsem nahlédla ten princip.

Že to je zkouška pro mě, jak moc vážně to myslím s tím, že už jí nikdy do ničeho nebudu nutit a chtít, aby udělala něco proti své vůli. Pokud to tedy myslím vážně, nemohu ji násilím nutit ani do těch kapek. A tak jsem Kristince řekla: „Tak dobře, Kristi, když nechceš, já ti ty kapky nekápnu.“ Ulevilo se jí, trochu se uklidnila, lehla si na polštář a usnula při vyprávění pohádky. Spala až do rána a druhý den už nebylo po bolesti ani památky.

Vím, že je zpočátku těžké „vidět“ co je za nemocí. Ale dá se to naučit. Když jsem si na to zvykla, stalo se tohle vidění součástí mého vnímání. Tyto principy a paralely nejsou jen u nemocí, ale dají se najít u každodenních situací, v chování lidí, ve všem. Abych se to naučila mi pomohla kniha R.Dahlkeho, Nemoc jako řeč dětské duše. Četla jsem si o tématech nemocí, které jsem měla v dětství a díky tomu jsem mnohé pochopila a hlavně se naučila vidět.

Také jsem se naučila neodmítat žádné výklady s tím, že tohle se mě netýká. Protože je to přesně tak – kdybychom o tom tématu, které drtí naši duši věděli, něco bychom s ním udělali. Ale protože jej nevidíme, je tu naše nemoc, aby nás na to upozornila a právě proto nesmíme odmítat žádné výklady.

Začala jsem pracovat na psychosomatických pohádkách. Díky pohádce se téma nemoci lépe vynese napovrch. Nevystupují zde nemocná zvířátka, ale zvířátka řeší to určité téma. V případě astmatu bude pohádka o tom, jak někdo něco hromadil, až ho to zavalilo. A jak si pomohl tím, že začal rozdávat. Pohádka ukáže cestu. Jakmile budou hotové, dám vám vědět. 

Ještě poznámka pro ty, kteří psychosomatice „úplně“ nevěří a argumentují tím, že přeci děti, které se rodí nemocné, postižené, nebo děti, které mají odmalička rakovinu, ty za to přeci nemohou. Co jim má nemoc říkat?

Ano. Psychosomatika je celostní a přesahuje jedince i jeden jeho život. Mohou se v ní odrážet celé rodinné systémy a dlouhodobá zatížení rodu. Problém, který se v rodině nese po řadu generací (nemusí to být jako nemoc, ale spíš jako téma), téma, se kterým se rod dosud nevypořádal a přichází už v podobě nemoci – třeba zrovna narozeného dítěte. Téma se tím zviditelňuje stejně, jako když dítě rozbolí ucho, ale je to mnohem komplexnější a složitější. Přichází, aby se to něco už konečně vyřešilo!

Případně se to celé dá chápat i jako téma duše. Duše má nezpracované téma. Nejprve se nemoc objevuje jako epizody, pak se stane chronickou. A pokud se člověk s jejím tématem během celého jednoho života nevypořádá, nese si to s sebou dál, do dalšího života rovnou už v podobě chronického a napříště vrozeného postižení. 

Nemusíte s tím souhlasit. A nemusí vám psychosomatika ani vyhovovat. Nic na světe není pro každého. Pokud s vámi ale rezonuje, doporučuji vám se do ní pustit, protože to je objevný svět a hledání v něm je často detektivní a dobrodružné.

Pokud do ní chcete nahlédnout víc, stáhněte si ZDARMA e-book Psychosomatické brýle, aneb pochopte, co vám říká nemoc. Naučíte se hledat a nacházet, co vám zrcadlí vaše nemoc.

• Jaké nezpracované téma,
• která potřeba se vám nemocí ukazuje,
• kde je ve vašem systému nerovnováha, která potřebuje vyrovnat.

Nikoho nenabádám, aby v tuto chvíli přestal chodit s dětmi k lékaři, pokud to dělal doposud. Není nutné a asi ani možné hned odmítnout lékařskou péči a čekat, že sama vyléčím své dítě bez jakýchkoliv předchozích zkušeností. S psychosomatikou je dobré se začít pozvolna seznamovat a zpočátku ji brát jako doplnění, než zcela převáží.

Hodně zdaru!

Petra Hanelová