PLÁČE A KŘIČÍ? Existuje jedno kouzlo…

Uprostřed voňavého lesa na zelené louce se lehounký opar vznášel těsně nad jemnou orosenou ostřicí. Za jemného cvrlikání ptáků a šumění listí se slunce po ránu konečně plnou silou opřelo svými paprsky do spadaného jehličí. To náhle tak prudce zavonělo, že se něco muselo stát.

A stalo. Všechny kapky rosy, co se na voňavém svěžím paloučku povalovaly, každý kousíček páry, který se pomalu vznášel z probouzejícího se lesa, se spojily v jedno a na místě, kde se před chvílí zelenala tráva, rozlilo se veliké, nedozírné jezero. A to jezero bylo slané. Jako slzy.

Odněkud z hloubi lesa přitančily víly. Na svých běloskvoucích průsvitných pažích nesla každá z nich vědro smotané z klasů třtiny. Nabraly si vody z jezera, rozloučily se, letmo, a přitom hluboce a odtančily každá na jinou stranu. Nasedly a nechaly se unášet větrem kamsi daleko…

„A maminko, proč se ty víly v tom jezeře vůbec nevykoupaly?“
„Hm. Nevím, víly se asi nekoupou. Anebo se jim nechtělo do slané vody.“
„Kam vlastně letěly?“
„Letěly k nám, lidem.“
„Proč?“„
Poslouchej. Uvidíš!…kdysi dávno žili tady na zemi lidé a ti lidé měli suché oči.“
„Jak, suché?“
„No prostě suché. Neměly v nich slzy.“
„To jako, že vůbec nebrečeli?“

„Nebrečeli. Nemohli, bez slz. My, když se třeba praštíme hodně do kolena, od bolesti nám vyhrknou do očí slzy. A za chvíli je to pryč. Jim se místo toho bolest rozlila po celém těle a nemohli se ani hnout. A dlouho to trvalo, než zase mohli, než bolest zeslábla.

Anebo měli nějaký velký smutek, třeba když jim někdo zemřel. Bolest se zase rozlila po celém jejich těle. Ale i když ta bolest úplně zeslábla, přeci jen nikdy nezmizela docela. Maličký zbylý kousíček se jim někde v těle usadil a usnul. Jednou za čas se probral, zavrtěl a rozezněl celým tělem člověka ten zapomenutý smutek, který jej na čas zase zcela ochromil.

A tak byl na lidi docela smutný pohled. Sice neplakali, ale trpěli. Většina z nich byla čas od času znehybněná svým utrpením, neschopna pohybu a života. Nakonec už se ani nesmáli a neradovali, protože jejich uložená utrpení jim k tomu nedávala prostor a čas.“

„A co ty víly? Kam zmizely?“
„Máš pravdu. Ty víly. Nikam nezmizely, teprve se objeví.“

Od samého začátku věků, na hony vzdálen od světa lidí, BYL jeden les. Ten les neměl konce ani začátku, a přestože byl od světa lidí daleko, jeho větve, kořeny i vůně sahali až tam. Uprostřed lesa na zeleném palouku ležela veliká průzračná koule. V ní se věrně zrcadlil celý lidský svět, bylo to srdce světa.

Nejprve se mu dařilo krásně. Bylo průzračné jako křišťál, nadýchané jako čerstvý sníh, vzdušné jako hedvábí, čisté jako voda a živé jako horská bystřina.

 Jak šel čas, začalo se kalit, šednout a sesychat.

O srdce světa se staraly víly. Viděly hned, že se srdcem světa se děje něco nezdravého, zlého, ale ať dělaly, co dělaly, srdce světa usychalo dál.

„To je ale smutná pohádka. Dopadne to dobře?“
„No jasně, neboj se!“„Víš, proč usychalo srdce světa? Protože usychali lidé. Pomalu je tíha jejich trápení stravovala zevnitř. Mohlo je zachránit jen jediné.“
„A co?“
„No přeci slzy. Pláč. Pamatuješ, jak se víly rozletěly do různých koutů světa na vlnách větru, každá se svým vědrem?“

Ta vědra měly plná slz. Slz pro lidi. V noci, když lidé spali, víly každému z nich potřely víčka kouzelným štětcem, namočeným v slzách. Všechna trápení, co jich lidé ve svých tělech měli, se soustředila právě v těch slzách.

Ráno, když se lidé probudili, začali jim slzy z očí téct. Byly plné různých zármutků a bolestí a trvalo to, než se z lidí odplavily všechny zármutky pryč.

Přestali usychat. Také kouzelná koule, srdce světa, uprostřed na hony vzdáleného lesa, co neměl konce ani začátku, tak i srdce světa zase bylo průzračné jako křišťál a živé jako horská bystřina. Začali zase žít. A protože mohli plakat a vyplavovat se svými slzami všechny svoje smutky, měli potom místo i na radost a smích.

„Takže to dobře dopadlo!“
„Vlastně ano.“
„Proč vlastně?“
„No, protože to už bylo dávno. Dnes, kdyby ses podívala na tu kouli v kouzelném lese, možná by byla zase trochu našedlá a seschlá.“
„ A proč?“
„Dneska lidé slzy sice mají a mohou s nimi vypouštět, co je trápí, ale často to nedělají. Zakazují si plakat. I svým dětem v pláči brání. Uzavírají s nimi různé dohody o tom, že nebudou plakat.“
„Jak to?“
„Protože hodně dospělých prostě neví, že pláč je v pořádku. Mají pocit, že se dětem v tu chvíli děje něco zlého. Pláče se bojí a tak v něm dětem brání.“
„Takhle ale naše křišťálová průzračná koule zase seschne! Budeme potřebovat nějaké další kouzlo!“
„No já myslím, že úplně neseschne. Dnes to není zas tak hrozné, jako tenkrát. Znám dospělé, kteří dětem nebrání v pláči a podporují je. Ty taky můžeš plakat, že jo. Časem se to naučí všichni. Doufám.“
„Já taky doufám.“

Máte radost ze života?

Napsala jsem tuto pohádku pro vás dospělé, pro rodiče. Vlastně to není tak úlně pohádka. Je to spíš pravda:) Kdo potlačuje smutek, místo aby plakal, necítí ani žádnou radost ze života. Protože to nejde, vybrat si, které emoce budu prožívat a které potlačovat. Pokud jsme zvyklí potlačovat, potlačíme všechno. I to dobré. Pak jsme usušení, strnulí.

Schválně. Jak jste na tom s radostí ze života vy? Proudí vám to, nebo ne? Jestli ne, tak čtěte dál, protože tady to můžete začít měnit. Určitě jste slyšeli už dřív, že emoce jsou v pořádku. A co víc, emoce nám koření život, dávají mu šťávu. Takže pokud šťávu v životě nemáte a chcete to změnit,

přestaňte potlačovat a začnete prožívat všechny svoje emoce.

Možná si říkáte, že na tom třeba něco bude, ale je to pro vás moc abstraktní. Nevíte, jak to u sebe změnit.

Myslíte si, to se lehko řekne…

Přesně. Že je potřeba plakat, nebo křičet, můžete slyšet třeba tisíckrát. Jenže aby vám to k něčemu bylo, musíte to tak začít cítit. Něco uvnitř vás se musí přecvaknout do jiného postoje k emocím.

V dětství jsme se naučili, že nemáme plakat a vztekat se. Celý život potlačujeme emoce. Proto jsou pro nás taky hodně nepříjemné emoce ostatních. Natož pak emoce našich dětí…A proto se nám to potlačování těžko mění na přijímání. Ale jde to. Postupně. Proto jsem napsala tuhle pohádku, abyste pro začátek mohli prostřednitctvím příběhu prožít a pocítit princip. Princip toho, proč je potřeba emoce prožívat.

Princip tedy znáte. Teď se vám bude hodit něco praktického do vašeho běžného života s dětmi. Aby vás jejich pláč a křik přestal ubíjet, abyste našli cestu k prožívání emocí, mám pro vás ještě jedno kouzlo.

      Klikněte si pro něj zdarma sem.

Mějte se krásně a dovolte sobě i dětem plakat!
Petra H.