Pomoz svému vnitřnímu dítěti

Uražená a naštvaná

Jsme tři. Sedíme na zemi. Bavíme se. Najednou vnímám, že se nebavíme. Baví se oni spolu. I když jsem byla původně mezi nimi, koukám, že mě ze svého středu vytlačili za sebe. Vidím jejich záda, vidím, jak se spolu baví.

Je to už poněkolikáté za tento jeden večer. Koukám na jejich záda a připadám si, jako bych tam nebyla. Raději bych tam nebyla. Odstrčená, nepotřebná, přehlídnutá. Uražená a naštvaná. Pasivní agrese rozechvívá celé tělo. Chce se mi křičet, brečet, obviňovat a utéct. Mám pocit, že už je nikdy nechci vidět, a že tím se problém vyřeší. Nízké vibrace ovládají tělo i mysl. Celá bytost je v pasti.

Teď udělám malou odbočku.
Tahle situace, nebo spíš reakce na tuto situaci, může být buď smrtící pro vztahy a duševní zdraví, anebo se dá brát jako skvělé zrcadlo tématu, kterým je potřeba se zabývat. Je totiž zábleskem bolesti zraněného mladšího já, kterou je potřeba vyléčit.

Téma ze školy

Je zajímavé, jak některá témata roky spí a objevují se v různých životních etapách. Nemusela jsem moc hledat. Tohle téma máme doma už rok na talíři, protože s ním chodí Terezka ze školy. Má dvě kámošky, které se začaly víc bavit spolu a jí si často nevšímají. Ona jim něco povídá, a ony se do toho najednou začnou bavit spolu.

Takže už to je rok, co se mi vybavila základka a moje dvě kámošky, se kterými jsem se dost často cítila jako outsider. Odstrčená, nepotřebná, nedostačující. Pak byl dlouho klid. Dokud jsem neměla jednu kámošku, kterou chtěl každej kluk. Chodily jsme spolu všude a vždycky si k nám přisedl frajer, pro kterýho jsem já byla vzduch. Zase ty frustrující pocity.  Ne dost hezká, ne dost vtipná, ne dost zajímavá, ne dost dobrá.

Pak mi bylo osmnáct…a tohle bylo najednou pryč. A teď, po víc jak dvaceti letech, další kolo. Tak fajn, díky, teď už si to přeberu:)

Vtipný je, že jsem nemusela zažít tu nepříjemnou situaci, kterou jsem vám popisovala na začátku, kdybych to téma k sobě pustila. Terezka mi ho přinesla domů ze školy. Ty její výroky: „Jsem k ničemu, nikdo se se mnou nekamarádí, nejsem dost dobrá.“ Rezonovalo to se mnou. Ale já si řekla: „Jo, to je vlastně taky moje téma. Ale to už mám vyřešený, tím se zabývat nebudu.“ (Ne, že bych to někdy řešila.)

Tak to muselo přijít teď a takhle. A takhle to chodí, přátelé. Každá nepříjemná situace, obzvášť taková, která ve vás rozeznívá něco z dětství, vám nese možnost se navždy vypořádat s nějakou starou bolestí. A dokud ji nevezmete na vědomí, bude se vám vracet, stále silněji.

A kvůli tomu vám to tady píšu. Pro příklad. Původně jsem z toho chtěla ten svůj příběh vynechat a napsat jen to, co vám tím chci říct. Moc se mi nechtělo říkat nahlas: „Hele, taky ta moje sebehodnota ještě není úplně óká.“ Jenomže ten článek bez příkladu furt neměl šťávu.

A taky, kdybych to vynechala, znamená to, že mám ještě hodně práce se sebepřijetím a se strachem z odmítnutí. No, a na tom už jsem naštěstí docela pracovala. A díky tomu to teď můžete číst. Je to těžký se takhle odkrývat. Ale je to jediná cesta k uzdravení a celistvosti. Dokud některé své části schováváme, nejsme celý.

Všechna naše já

Tento článek je o tom, že všechna naše zranění si sebou neseme celý život. Tedy, dokud je neuzdravíme. Pokud jsme úplně nevědomí, necháváme se vláčet životem, situacemi, svými pocity, doměnkami a očekáváními. Uzdravíme se jedině tak, že si to celé uvědomíme, a tu bolest a všechny pocity, které jsme v té chvíli potlačili, prožijeme a necháme odejít.

V každém z nás bydlí všechna naše mladší já, kterými jsme kdy byli, a ze kterých jsme částečně vyrostli a pokročili dál. V každém z nás je puberťák, kojenec, batole, dospívající. Všichni si neseme to, jak jsme se cítili při porodu nebo před ním.

Zároveň jsme vyrostli. Bydlí v nás tedy i dospělý. Poznáte ho podle toho, že umí být racionální, umí kultivovaně projevovat své emoce, převzal zodpovědnost za sebe a svůj život. Ví co chce. Dělá chyby, umí je uznat a napravit, neobviňuje za své neúspěchy ani nepřízeň osudu, ani ostatní, ani sám sebe. Vyvodí důsledky a jde dál.

Nebojí se vykročit z komfortní zóny, nenechává věci vyhnít a vytahuje je na světlo. Pracuje na sobě, zná svoje slabá místa a přijímá je. Má se rád, je se sebou spokojený. Ví, že si zaslouží to nejlepší a přijímá to. Má dost energie pro své blízké. Je si vědom svých darů a přináší je světu. Uvědomuje si svoji zodpovědnost za svůj život, za své činy, za prostředí, ve kterém žije. Má své mouchy a ví o nich. Zná sám sebe. Je vědomý.

Teď záleží, kolik prostoru v každém z nás tento dospělý dostane:) Neustále v nás jsou a úřadují všechna naše mladší já až do toho současného. Různě se střídají. Některá z nich úřadují velmi často a jiná skoro vůbec. Jsou určité oblasti života, ve kterých se nám podařilo normálně vyrůst a převzít zodpovědnost. Například jsme schopni se finančně zabezpečit. Sebe, i svou rodinu. V tomto směru to šéfuje náš vnitřní dospělý, dítě mu do toho nekecá. Žádnými svými strachy, pocity nejsem dost dobrý, nebo tak něco.

Kdykoliv se zlobíme, zlobí se naše vnitřní dítě

Naše vnitřní dítě je přesně takové, jaké jsme byli jako dítě my. Chová se pořád stejně. Když malé dítě cítí nepřijetí, bolí ho to. Je to pro něj nesnesitelné a zároveň ohrožující. Brání se. Potlačí chování a projevy, které se jeho blízkým nelíbí. Když to v něm přeteče, vzteká se.

Když potom vyroste, a je z něj dospělý člověk, tak kdykoliv v něm zarezonuje pocit nepřijetí, probudí se v něm jeho vnitřní dítě. Převezme řízení a dělá jediné, co umí. Brání se, obhajuje se, křičí, vzteká se. Bojuje. Znáte ho? Toho ublíženého malého, který žije ve vás? Ustrašeného, nedoceněného, nemilovaného, nepřijímaného, nedostatečného človíčka, který se bezmocně vzteká?

Pomozte mu

Začněte ho v sobě identifikovat. Sledujte, ve kterých situacích, ve kterých životních oblastech jste dospělí a ve kterých za vašeho vnitřního dospělého přebírá řízení malé zraněné dítě.

Když se vám to stane, a některé z vašich mladších já převezme nad vámi řízení, ať už to je v hádkách s dětmi, partnery, nebo v situacích, které jsou vám nepříjemné a vy cítíte pocity toho nasupeného dítěte, zavolejte si na pomoc svého vnitřního dospělého.

• Vstupte do jeho energie. Můžete si v prostoru jako vystoupit z dítěte a vstoupit do dospělého, nebo se jen na něj nalaďte. Chce to jen trochu praxe.
• Pak z pozice dospělého zklidněte své vnitřní dítě. Vysvětlete mu, o co jde. Obejmněte ho, pohlaďte a řekněte mu, že tohle vyřešíte vy. A že se o něj postaráte.
• Pokud se nemůže uklidnit, nevadí, jen buďte s ním. Uvědomujte si, co se děje.
• A pak, z pozice dospělého, si to téma řešte. Někdy je to běh na delší trať.

Tak já si jdu léčit část svojí sebehodnoty, která to potřebuje:)
Hodně zdaru nám všem!

Jestli s vámi rezonuje poznávání sebe sama a zajímají vás další možnosti, jak se sebou pracovat, tady u mě to můžete vzít buď přes emoce a práci s nimi v tomto transformačním on-line programu V emoční rovnováze, anebo to můžete vzít přes psychosomatiku. Protože ta je hlavně o souvislostech a uvědomění. Stručný e-book Psychosomatické vodítko, nabitý informacemi a jednoduchými návody omrkněte tady.

Mějte se krásně:) Petra