Poslední myšlenka před úrazem je váš KLÍČ K POCHOPENÍ JEHO VÝZNAMU

Pravděpodobě víte, nebo tušíte, že nemocí vás vaše duše upozorňuje, na to, na co si v životě nevidíte. Stejně tak vám důležitou informaci přináší i úrazy. Když chcete zjistit, proč jste si právě zvrtli kotník, úplně nejpodstatnější je vaše poslední myšlenka, těsně před.

Když budete trénovat, zvyknete si tuto myšlenku chytit dřív, než se ztratí. Sledujte ji, i když se jenom praštíte do lokte, nebo zakopnete. Nemusíte všechno řešit. Ale naučte se uvědomovat si, která vaše myšlenka předcházela vašemu zakopnutí. Až to budete chtít někdy řešit, budete to umět. Krom toho tím budete trénovat bytí v přítomnosti.

Teď co s tou myšlenkou, když už ji máte, že…Jestli vás napadá, že když už se vám něco stalo, nedá se to vrátit a tak není potřeba to řešit – tak na to pozor:)

Když jsme slepí a hluší, signály postupně sílí

Je dost pravděpodobné, že jste si nevšimli dřívějších drobnějších a bezbolestnějích signálů a tak jste si teď způsobili úraz. Je dobré najít, proč se vám to stalo a pracovat s tím. Jednak proto, že se někam posunete, a taky, abyste si nemusli ten kotník příště zvrtnout ještě hůř. Navíc, když zjistíte, co je za tím, urychlíte proces hojení.

Před týdnem jsem uklouzla na ledu a vykloubila si malíček. 3 týdny před tím jsem zakopla na konci přechodu pro chodce o vysoký chodník, narazila si obě kolena, dokonce jsem si roztrhla na kolenou kalhoty. Bolelo mě to pár dní a pak už nic. Zpočátku to teda bolelo dost, ale mě se vůbec nechtělo o tom přemýšlet a pustila jsem to z hlavy. A jako proč ne. To se nedá, pořád všechno pitvat a řešit. Jenže když je ta situace trochu výraznější, tak se to fakt vyplatí.

Když jsem si o tři týdny později vykloubila ten malíček, v čekárně na chirurgii jsem přemýšlela, co měly ty dvě situace společného, jaké téma mi nesou. A naprosto zřetelně jsem si vzpoměla, jak jsem v tom prvním případě na začátku přechodu pustila jedno auto a pak jsem vyrazila rychlou chůzí dál – s pocitem „jsem mistr světa“.

Znáte ten pocit? Nevím, kde se vzal, reálně k němu samozřejmě nebyl důvod, ale prostě tam byl. Když jsem byla za půlkou přechodu, přijížděla zprava dodávka, přibržďovala a mě prolítlo hlavou: „tak tebe už nepustim!“ V tu chvíli jsem zakopla o chodník a spadla rovnou na kolena.

Téma situace s úrazem je stejné
jako téma v životě, které volá po změně

Možná si říkáte, že to je trochu krutý trest za jednu myšlenku. No, jasně, jenže takhle to není. Jednak to není trest, ale upozornění a za druhé to není za tuto jednu myšlenku. Je to jenom modelová situace. Taková dost výrazná na to, aby v ní bylo jasné, o co jde. Situace nese princip, který se dá najít v životě. V mém případě to znamenalo – dej si bacha na tu svoji nepokoru v životě, někdy to fakt přeháníš.

Já jsem to ignorovala. A spadla jsem znova, tentokrát s o něco horšími následky, ale pořád dobrý. Malíček mi nahodili zpátky, je v pořádku. Jasně, že jsem našla téma pokory i v tomto druhém případě.

Takže toto je fáze 1. Najděte tu poslední myšlenku a podívejte se, jaký nese princip. Co za téma tam je. A hlavně pozor, nic neodmítejte jako blbost. Uvědomte si, že to, na co vás úraz upozorňuje, vám pěkně leží v podvědomí a vaše ego, i vaše mysl vám budou namlouvat, že vy nic, vy jste úplně v cajku, za všechno může led na silnici:)

Nedejte se, tyhle myšlenky ignorujte a zkoumejte se. Stáhněte si zdarma e-book Psychosomatické brýle, tam najdete konkrétní způsoby, jak to dělat.

Změňte něco ve svém životě

To je fáze dva. Změňte přístup, smýšlení o něčem, chování v určité situaci…podle toho, co jste našli. Já jsem byla nejdřív docela bezradná. „Ok, pokora, dobře, ale kde v životě jako nejsem pokorná? O ničem nevim, Bože:)“ Pak jsem si říkala: „No, tak jestli to neobjevim, co se mi jako stane příště?“ Jak to mám změnit, když si neuvědomuju, kdy to dělám?

Tak jsem si nakonec řekla jenom jednu jedinou věc:

Prosím, až budu mít myšlenky, ve kterých bude chybět pokora, ať si toho všimnu.

Nestačila jsem se divit, fakt že jo. Přestože moc dobře vím, že každý máme svoji cestu a tu je potřeba respektovat. Vím, že nikdy nevíme, co ten druhý prožil, co si s sebou nese a tak nemáme právo nikoho posuzovat…Tak stejně jsem zjistila, jak často o někom přemýšlím a buď ho hodnotím a posuzuju, anebo mám povýšený postoj – „Já vím, že on neví.“ Tyto myšlenky naskakují automaticky, z hloubky podvědomí.

Překvapilo mě hodně, že stačilo jenom si říct, že si toho chci všímat. A najednou si toho všímám a dost přesně. 

Když mám tedy tyhlety myšlenky à la „jsem mistr světa, vím víc,“ tak zároveň s nimi začala přicházet myšlenka: „Tak, teď hodnotíš, teď se povyšuješ.“ A v tu chvíli se ten původní myšlenkový proud zastaví. Automatika se vypne. Protože jsem „při vědomí“. Uvědomuju si, že právě teď tyhle myšlenky byly úplně mimo a s láskou je propouštím.

Víc dělat nemusíte. To, co potřebujete, změníte jenom tím, že se rozhodnete to změnit a začnete to vědomě a bez hodnocení pozorovat. Postupně to zeslábne a rozpustí se. V mozku se vám vychodí jiná stopa.

Nakonec můžu už jenom poděkovat

• svým kolenům a malíčku a omluvit se jim, že jsem to nechala dojít tak daleko, že museli přijít k úrazu.
• Poděkovat vesmíru za lekci,
• svým průvodcům a andělům strážným za nekonečnou trpělivost a ochranu,
• sobě za to, že jsem to rozklíčovala a začala měnit,
• své mámě, která mi pomohla nažehlit záplatu na moje oblíbený kalhoty,
• Katce, která mě odvezla do nemocnice,
• Janě, která vzala práci i za Katku,
• Míše, se kterou jsem to probala odshora až dolů
• a Báře za podporu s nabídkou, že až se mi něco přihodí příště, mám se na ni obrátit.

Když po sobě čtu ten poslední odstavec, tak jasně vidím, že mé úrazy rozpoutaly také vlnu dobra, které se ke mě přililo. Nechte se, prosím, inspirovat. Nic se nám neděje náhodou a pokud to dovolíte, z toho, co se vám děje si můžete vždycky něco vzít a někam se díky tomu posunout.

Když se vám něco stane

Takže závěrečná minirekapitulace. Jakmile se vám něco stane:

1. zachyťe myšlenku, která úrazu, nebo jakékoliv nehodě předcházela.
2. Najděte, o co jde – princip situace, na který si máte v životě posvítit.
3. Pokud si neuvědomujete, že máte s tím něčím problém, dejte si záměr – rozhodněte si toho všímat a pak buďte bdělí.
4. Všímejte si a jen vědomě pozorujte. Vědomou pozorností se začne měnit to, co je třeba. Sami budete vedeni k dalším krokům.

Tak ať vám to jde! Pokud chcete proniknout víc do toho, jak psychosomatika funguje, mrkněte na e-book Psychosomatické vodítko a naučte se nacházet kořeny své nemoci a pracovat s jejím tématem ve 4 + 3 krocích.

Mějte se krásně!
Přeju vám, ať pro nalezení správné cesty v životě nepotřebujete žádné úrazy! 
Petra