Samota se přihlásila bezprostředně po porodu

Samota se přihlásila bezprostředně po porodu.

Neznámé studené ruce, cizí prázdné tváře, nepříjemné nové vůně, ostré světlo, chladivá zima.

Co se děje? A proč?

Šok.

Bezbřehý stesk. Nedozírná samota.

Jsem sama. Ztracená.

Tohle je ten svět?

Smíření.

Za oknem padá sníh. V místnosti jedna, dva, tři čtyři, pět, šest, sedm…spousta malých postýlek pro bílé vánočky. Některé se snaží přivolat mámu, některé odpočívají a některé to vzdaly. Máma stejně nepřijde. Tak proč se snažit?

Vozík jede chodbou, trochu drncá, třese se, kolečka skřípou. Na stropě se míhají blikající zářivky, jedna, druhá, třetí. Zatáčka, klepání na dveře. Za chvíli máma. Ba ne. Tohle není máma. Najednou zase zima a pak…jakási prudká bolest. Auu! Křik.

Uff. Alespoň se vrátilo teplo. Zase chodba. Bude máma, nebo ne? Tak tedy spánek.

Co pro vás znamená jeden den? A co týden, měsíc, rok? Kolik máte let? Představte si teď, jak dlouhý je to úsek času. Je to celý váš život. Všechno, co znáte.

Jste – li na světě čtyři dny, je to celý váš život. A ty první 4 dny jsou stejně dlouhé jako 40 let.

K tomu si přidejte, že jste celý život až do této chvíle prožili ve stesku, samotě a nejistotě. To je představa, viďte? Strašně smutná. A to jste dospělí, můžete o tom s někým mluvit, můžete o tom přemýšlet, hledat cesty ven.

Ale miminko? Může jen křičet. Neumí tomu porozumět, neumí najít cestu ven, nemůže své pocity sdílet slovy a tak záleží, jak moc je mu jeho maminka schopna naslouchat.

Miminko ví jen to, co cítí. A z toho, co cítí prvních pár hodin, si „naformátuje svůj disk základním nastavením,“ které ho bude nadále směřovat. Vytváří si limbický otisk – životní pocit, který bude ovlivňovat všechny jeho kroky v životě.

Hlavní životní pocit může být buď JISTOTA – svět je bezpečné místo, mohu se nechat unášet důvěrou, mám všechno, co potřebuji, kolem mě je láska. Anebo NEJISTOTA – svět není bezpečné místo, musím bojovat a být ve střehu, nevím, co je kolem mě.

Z toho, co cítí dalších pár dní a týdnů po porodu si miminko může toto formátování více či méně upravit, mírně pozměnit (anebo upevnit). Záleží na jeho mamince, na její lásce, napojení, vnímání.

Pokud se však narodíme do nejistoty, vždycky ji tam někde na pozadí budeme mít.

Tedy pokud s ní vědomě něco neuděláme. Prvních pár týdnů a měsíců po porodu naše miminko můžeme přesvědčit, že je možné mít důvěru v život a ono pocitu jistoty postupně nabude.

Ale to malé semínko nejistoty, to mu zůstane a občas někde vykoukne. Pokud jsme vnímaví, máme příležitost s ním pracovat a semínko nejistoty po kousíčkách zmenšovat. Během raného dětství se nám může podařit změnit základní nastavení, (přepsat limbický otisk) tím, jak s dítětem „pracujeme“. V dospělosti musí pomoci šikovný terapeut…

Hlasuji pro prevenci! Pokud to jde, mějte své děti po porodu každou sekundu. Nenechte si je vzít ani na chviličku!

Samozřejmě jsou situace, kdy to nejde. Nevadí. Všechno se dá řešit.

Anebo už to proběhlo a nedá se to vrátit. To je i můj případ. Oba porody mých dcer. Nesmyslné měření, vážení, inkubátor – jen tak, pro zahřátí. „Věřte nám, jí tam bude nejlépe.“ Ok, když to říkáte. Copak mám sílu na odpor? Nebyla jsem připravena. Dokonce ani podruhé.

Co se stalo, nelze vzít zpět. Ale všechno se dá napravit!

Každou z mých dcer poporodní separace ovlivnila úplně jinak. Kristinka je živelná, výrazná, neschovává si v sobě nic. S pocitem „jsem na to sama“ se vyrovnávala výbuchy nekontrolovatelného vřískotu. Má tři a půl roku a myslím, že s ní už jsme to otočily. Už ví a cítí, že svět je bezpečné místo, má důvěru v život. Není na to sama. (Nevříská…:)

Terezka má 6. Nikdy moc neplakala a vždycky byla „hodná“. Svá strašidla si často schovává pro sebe, přetlaky vypouští jen občas.

Letos v červnu k nám domů nepozorovaně vběhla kočka. Vypadala hrozně odpudivě, pokousaná a nad zadní nohou jí bylo vidět krvavé živé maso. Byla vychrtlá a sotva se vlekla.

Terezka si nahoře v pokojíčku u stolu kreslila. Otočila se a dva metry od ní, v nohách postýlky, seděla nehnutě ta kočka a zírala na ni svýma „žlutýma očima s černou čárkou.“

Terezka volala: „Já se bojím kočky, já se bojím kočky!“ Jenže na zahradě jsem ji neslyšela. Až teprve po 15 minutách, když jsem přišla do kuchyně…Od té doby, a už je to skoro 4 měsíce, nejde Terezka sama ani na WC, natož na zahradu nebo do pokojíčku. Zlepšuje se to, pozvolna. Kdekoliv jinde mimo domov tyto problémy nemá.

Vidíte tu paralelu? Svět – domov. Svět – domov není bezpečné místo. Tato situace přišla proto, abychom mohly zase o kousek zmenšit to semínko nejistoty. Anebo ho už odstranit nadobro? Aby se nebála doma a aby se nebála žít.

Protože svět JE bezpečné místo, pokud se přestaneme bát a začneme věřit.

Pláč a křik malých dětí mohou být jedním z důsledků toho, co se dělo před porodem, při porodu anebo těsně po porodu. Je dobré hledat. Ze začátku není úplně jednoduché, tyto věci objevovat. Určitě je dobré pro začátek najít rovnováhu při pláči a křiku, naučit se ho zvládnout a ustát. A potom, nebo přitom můžeme hledat dál.

Hodně štěstí!

Epilog

Občas holkám vyprávím, jak bych to udělala dnes. Byla bych první, kdo by na ně sáhl a byla bych to já, kdo by je vytáhl na tento svět. Položila bych si je na své nahé břicho a nechala bych je najít bradavku a přisát se. Nechala bych je ležet na svém břiše, pod přikrývkou a byly bychom spolu.

Od personálu bych chtěla jen tu přikrývku, jídlo, pití a božský klid. A byl by tam s námi manžel. To je vše, co bych potřebovala. Aby nás nechali být a byli tam jen pro případ, že bychom něco potřebovali. Je to TAK málo, co by měli dělat, přitom TAK mnoho to znamená pro matku a dítě.

Petra Hanelová