Tvé myšlenky o sobě nejsou pravda o Tobě

Jedna žena v kurzu Vyživ svoji mateřskou duši mi před pár dny říkala, že podle klasických terapeutů je postoj, že si situace v životě tvoříme, ezo a nevhodný, protože vede k sebeobviňování.
Jo, může to vést k sebeobviňování, ale jen proto, že jsme nepochopili princip.
Takto pochopeno to je totiž jen převlečená oběť.

• Když brečíme nad sebou, nad tím, co se nám děje, jsme v oběti.
• Když věříme tomu, že můžeme za to, jak se k nám chová druhý, že za to, co se nám děje, můžeme my, jsme taky v oběti. Jen neobviňujeme svět, obviňujeme sami sebe. Žádný obviňování nikam nevede. Utápíme se jím v bezmoci. Pak nemůžeme nic udělat. Nemůžeme ani říct někomu „ne,“ protože přeci my můžeme za to, jak se k nám chová. 

Tak co teda?
Je rozdíl mezi: „Já můžu za to, co se mi děje“ a: „Vytvořila jsem si to jako příležitost někam se posunout.„ Tady není žádný prostor pro vinu.
Vnímáš ten rozdíl?
Obviňováním se jen díváme do minulosti. A sžíráme se. A to je všechno. Maximálně k tomu ještě přidáme nějaký strachy z budoucnosti. A těma se stresujeme. A to je tak všechno.
Situace, která se děje, se prostě děje. Je snad možný zařídit, aby se neděla, když už se děje?

Na situaci se dá dívat z různých úhlů pohledu. Pokud se opravdu chceme vyhrabat ze sra*ek, potřebujeme si vybrat takovej postoj, kterej nás z nich vyvede. A to právě umí otázka: „Za jakým účelem jsem si tuto situaci spoluvytvořila a jaké kroky můžu udělat právě teď?“ Tato otázka mění úhel pohledu a zaměřuje pozornost na řešení.

Mrkneme na to na příkladu:
Manžel mě nerespektuje. A já mám 3 možnosti:

1. Nadávat na něj, stěžovat si, brečet nad sebou.
2. Myslet si, že je to moje vina.
3. Podívat se, co mě tato situace učí, kam mě vede, jaké z toho plynou pro mě kroky a co mám udělat teď. (Netvrdím, že to je vždycky snadný. A někdy je potřeba vyhledat pomoc. Ale to už je ten krok.) 

Tohle mi přijde jako jediná smysluplná možnost.

Samozřejmě k tomu, abychom mohli tohle udělat, potřebujeme trochu ošéfovat svoji mysl. Protože jsou to naše myšlenky, který se nám točí hlavou. Třeba právě ty sebeobviňující myšlenky, které nás paralyzují. Zpočátku není možný je zastavit. Co je ale možný je začít si je uvědomovat, začít je pozorovat. A uvědomit si, že to, že mi jede hlavou, že jsem hrozná a že jsem to podělala, jsou jen myšlenky, ale není to pravda.

Co na to říkáš, dává ti to smysl?

Napiš:)

P.