Vidíte rudě? K Zemi!

Už se vám někdy stalo, že jste se vzteky div nerozletěli na tisíc kusů?

Nejlepší lék na tento pocit znají děti. Nikdy by mě nenapadlo, že to takhle funguje, dokud jsem to jednou nevyzkoušela na vlastní kůži.

Stalo se to už dávno – Kristince byl si rok – ale to ráno mám v živé paměti. Klasický odchod z domu. V 10:15 musíme stihnout autobus. Od rána ve spěchu, děti mají na všechno dost času a já jsem nervózní. Zamykám branku, autobus jede za pět minut. Tak to je na běh. Kristinka v kočáru, Terezka na madle a běžím, pěkně z kopce, hlavně, aby nám to neujelo. Kousek před zastávkou už Terezka běží sama, vidím přijíždět autobus, ještě pár metrů a máme to.

„Mami, z kočáru vypadlo pití!“

Neeeeee! Musím se zastavit, dohonit kutálející se lahev, rychle, rychle, ještě to stihneme… Jenže Terezka je pomalá. Autobus odjíždí od zastávky, i když na něj mávám jako zběsilá. Dvouhodinové napětí právě vy-eskalovalo. Měla jsem chuť zabít řidiče za to, že mi ujel. Chtěla jsem vynadat Terezce za to, že byla pomalá. Zlobila jsem se i na Kristinku tiše sedící v kočárku.

Naštěstí mi tam probleskoval rozum, který mi říkal: „Ne! Děti za to nemohou, řidič taky ne!“ A já, protože jsem to neměla na koho hodit a obrátit proti němu svůj vztek, jsem tam najednou stála s pocitem, že se rozletím na tisíc kusů.

V tu chvíli mi jako blesk prolétla hlavou myšlenka anebo spíš pokyn: „Lehnout na zem!“ Udělala jsem to. Lehla jsem si na chodník několik metrů od zastávky, dívala se do nebe, na stromy.

Fyzicky jsem cítila, jak ze mě všechen vztek sviští velikou rychlostí ven. Najednou mi bylo úplně jedno, že mi ujel autobus, že vedle mě pláče Terezka, a že mi nějaká paní říká: „Přeci se nenecháte rozhodit tím, že Vám ujel autobus!“ Ležela jsem a bylo mi dobře.

Proč Vám to tady vyprávím?

Hned z několika důvodů.

• Nemá smysl s dětmi kamkoliv spěchat. Mimochodem, další autobus jel za 7 minut… Slíbila jsem holkám, že už nikdy nebudeme nic dobíhat. Ale musela jsem si rozbít koleno, abych to slíbila znova a teprve potom to začala dodržovat.

• Děti vědí, proč si lehají na zem, když se zlobí. Pokud se vaše dítě vzteká na zemi, tak mu v tom prosím nebraňte. Jeho emoce potřebuje uzemnění stejně jako blesk.

• Nejhlavnější důvod – váš vztek. Nebudu vás nabádat, abyste si lehali venku před lidmi na chodník.

Ale doma, když se budete hodně zlobit a budete mít pocit, že nemáte sílu, nenamáhejte se rozčilováním, nevysilujte se řešením, nesnažte se urovnat sváry vašich dětí.

Když vám najednou dojde trpělivost a cítíte, že byste mohli být zlí, i kyby vaše dítě křičelo nebo plakalo, ve chvíli, kdy máte pocit, že máte dost, nejvíce pomůžete všem i sobě, když si lehnete na zem. Zkuste to!

Ne, nemusíte si lehat, kdykoliv vás někdo naštve. Tohle je první pomoc pro stav nejvyšší nouze. Když je toho moc a vy si najednou nemůžete pomoci. Sama jsem to za tři uplynulé roky použila dvakrát. Nedávno mi to připomněla kamarádka, když mi vyprávěla, že využila moji metodu. Děti se nezastavitelně hádaly a ona se sebrala, šla nahoru na zahradu, lehla si tam na zem a bylo. Napadlo mě, že o tom musím napsat a taky začít to zkoumat a používat častěji.

Ve stavu, kdy jsme od sebe oddělení, je tu pro nás, otevřená náruč matky Země. Stačí se do ní položit a ona nás okamžitě vrací zpět. Zpět k sobě.

Děti jsou tak moudré. Možná někdy namísto vychovávání je pojďme sledovat. Stojí to za to.

Pokud chcete víc, než jen první pomoc pro případ největší vzteklé nouze, vytvořila jsem pro vás e-book V emoční rovnováze – přímá cesta k vyladění emocí vašich i vašeho dítěte. Prohlédněte si ho zde<<

Hezký den všem!

Petra