Můžou nám políbit!

Odpoledne jsem se TAK vztekala před lékárnou…

Měla jsem sto chutí jim vysklít výlohu za to, že mi špatně rozuměli po telefonu a tak se musím s nemocnými dětmi trmácet až někam na kulaťák, kde to určitě mají.

Vztek je jako motor. Nemůžu zpomalit. Jako už asi posté běžím, s kočárem, na madle Terezka. Byla jí zima, tak je zabalená i s rukama do deky a  je jako ve svěrací kazajce.

Kočár je těžší než obvykle. Dobíháme tramvaj. Terezka říká, to nevadí, když nám to ujede a já si říkám: „no, to sice jo, ale tento nízkopodlažák stihnout musíme, protože tenhleten těžkej kočár do tramvaje nevynesu!“

A v tu chvíli se kočár převážil. 

Přední kolo ve vzduchu, spodní kolečka podjíždějí, snažím se to zastavit a tak ho pořád držím, visím rovnoběžně se zemí a zároveň se snažím udržet nebo chytit Terezku, která má ruce svázané v dece…kočár mi ujel a spadl a já, ruce ve vzduchu padla vší svojí i Terezky vahou na kolena..hlavně na to levé..

Kristi ani nekvikla, seděla naležato v kočáru a my s Terezkou seděly na zemi ve sněhové břečce a brečely… Řekla jsem holkám, že všechny metra, tramvaje, autobusy, letadla světa nám můžou políbit, že už nikdy nic nedobíháme! Kolena mě děsně bolela, a jak  se tak belhám, dochází mi, že jsem se chovala jako šílenec.

Uvědomuji si, že to, co se mi stalo, má nějaký hlubší význam. Kromě toho, že už jsem dětem snad 20krát slíbila, že nebudeme nic dobíhat, je tam něco ještě hlouběji.

To koleno. Koleno, koleno, co to je? Podívám se pak do Dahlkeho. Ale vrtá mi to hlavu. Co symbolizují kolena? No jo, najednou to v té hlavě mám, to je přeci POKORA! Vždyť já se chovala jako „malej smrad“, který se vzteká, protože není středobodem celého svého okolí.

Dříve a dnes…

Tak tohle se mi stalo loni v lednu. Kdyby se mi to stalo předloni, asi bych byla dál naštvaná na lékárnice a taky na tu tramvaj a na tu břečku a možná i na Terezku, na to že jí byla zima a že jsem jí musela zabalit do deky. Koleno by mě bolelo a já bych to brala, jako smůlu a spiknutí všech okolností.

Tyto myšlenky by mi ale nepomohly. Kromě toho, že by mě bolelo koleno, měla bych ošklivou vzpomínku a hodně negativních pocitů z toho, co se stalo. A vůbec nic z toho, žádný přínos.

Dnes vím, že cokoliv se mi stane, má příčinu a důvod. Ale ne ten, co je vidět jako první. Například, že kočár byl moc těžký, nebo že byla břečka. Nespadla bych, kdybych nepotřebovala ve své zběsilosti zastavit a upozornit na to, že se chovám jako malé děcko, arogantně a pyšně.

A po tom, co jsem si toto všechno uvědomila, už jsem neměla zapotřebí spílat na nepřízeň osudu. Vzala jsem si z toho ponaučení, věděla jsem, proč se mi to stalo a pokud se někdy příště bude schylovat k podobné situaci, vzpomenu si na to a budu už reagovat jinak.

Z každé situace si můžeme odnést něco, co nás obohatí. A pokud hledáme příčiny toho, co nás trápí v sobě samých, můžeme najít cestu, jak to změnit. Pokud hledáme příčiny u ostatních, nikdy nic nezměníme, protože ostatní se kvůli nám měnit nezačnou.

Proč jsem začala psát blog?

Fascinují mě souvislosti a to, co se skrývá za ději v běžném životě. Je to jako nějaký paralelní svět. Pokud se ho naučíme vnímat, každá situace nám něco dá a přinese, už nikdy se nemusíme cítit jako oběť. Je třeba změnit své základní nastavení.

Denně zažívám tyto situace, ve kterých se učím číst. Někdy ani nestojí za řeč, ale často za ni stojí a krom toho, že si z nich beru já, můžete si z nich brát i Vy, tady na mém blogu.

Moc ráda píšu a už delší dobu jsem hledala, jakou formou sdílet to, co píšu s ostatními a teď jsem ji našla.