Vychovávejme sebe a porosteme s dětmi!

Dítě může křičet v přeplněné tramvaji z různých důvodů. Nejspíš ale bude křičet proto, že ta přeplněná tramvaj je na něj moc. Pokud znervózníme proto, že naše dítě teď ruší celou tramvaj a budeme se snažit, třeba laskavě, aby přestalo, dítě vycítí, že je nám milejší plná tramvaj cizích lidí a prostě ho to dostane. Přibude mu další důvod ke křiku, který ovšem přetrvá, i když z tramvaje vystoupíme.

Dítě v tuto chvíli potřebuje, abychom ho přijali – tak jak jsi, jsi v pořádku a abychom uznali jeho emoce – to, co cítíš, je v pořádku. Emoce jsou vždy v pořádku, k člověku patří, stejně jako rozum.

Uvědomíme-li si, pochopíme-li a především pocítíme-li porozumění a soucit s našim dítětem, dítě pocítí bezpečí, přijetí a uznání svojí emoce. A dost možná, protože najednou uprostřed chaosu a ruchu v tramvaji ucítí bezpečný prostor, který mu dáváme, se také uklidní a přestane křičet.

Tady to máme, vychovávejme sebe.  V naší společnosti je zakořeněno, že plakat a křičet se nesluší. Jediná přijatelná emoce je smích, ale taky ne vždycky. Pokud jsme sami vyrostli v tom, že nemáme plakat a křičet je zcela přirozené, že to automaticky učíme své děti.

Děláme to do té doby, než se nad tím zamyslíme a přehodnotíme to. V tomto případě vychovávejme sebe znamená, přehodnoťmesvůj přístup k emocím a uvědomme si, že naše dítě je pro nás důležitější, než celá tramvaj cizích lidí. Oni i ti cizí lidé, pokud jim vadí dětský pláč, tak mají co zpracovávat.

Od té doby, co vím, že emoce patří k lidem, jsou přirozené a především u dětí zcela běžné, nevadí mi žádné dítě, které pláče, křičí, nebo se vzteká. V tomto směru jsem se vychovala a povyrostla. Jsem dospělá. Pláč dítěte mě proto nestresuje.

Děti nám ukazují, co si máme zpracovat, co v nás je potřeba „převychovat“, abychom mohli s nimi růst. Kdykoliv mi vadí něco, co dělá moje dítě, hledám, co je za tím.

Vždy to vede k něčemu, co si musím zpracovat já sama. Následně, pokud jsem na to opravdu kápla a podařilo se mi to téma u sebe zpracovat, vždy se to projeví na dětech a jejich chování, které jsem se třeba doteď snažila měnit.

Děti na nás nic nezkouší.

Děti se učí. Učí se z našich reakcí. Cokoliv děti udělají, vyvolává naši reakci, která působí zase na děti a vyvolává jejich reakci. Pokud při stejné akci, která mi u dítěte vadí, mám stále stejnou reakci (třeba dokola vysvětluji totéž), i dítě stále stejně reaguje.

Proto vychovávejme sebe. Učme se pracovat sami se sebou. Pokud dítě něco dělá, podívejme se na to, jak obvykle reagujeme, podívejme se do hloubky na to, proč tak reagujeme.

„Dělám některé věci, jen pro to, že to stejným způsobem dělali i moji rodiče? Dávám přednost tomu, že se něco nějak obvykle dělá, aniž bych se zamyslela nad tím, co to udělá s mým dítětem?“

Například, je v tuto chvíli důležitější, že moje dítě v sobě má silné emoce, které potřebují ven, anebo že dospělí, kteří jsou okolo, budou ve chvilkové nepohodě kvůli křiku v tramvaji?

„Které motivy a motivace mě vedou, která zranění z mého vlastního dětství mohou způsobovat modely, na které mě děti upozorňují svými reakcemi, které se mi nelíbí?“ Jsme spojené nádoby!

Děti se učí příkladem

Nasávají z nás modely a způsoby chování, hodnoty, přístup k sobě, k ostatním lidem a životu vůbec a postupně si vytvářejí svoje vlastní hranice.

Čím víc je vmontováváme do svých představ, tím víc ztrácejí samy sebe. Na druhou stranu samozřejmě není možné děti „nechat, ať si dělají, co chtějí,“ protože tím se zase samy v sobě ztratí.

Je těžké uchopit hranici mezi tím, kdy děti svou výchovou deformujeme a předěláváme a tím, kdy je citlivě vedeme. Rovněž tak hranici mezi tím, když děti citlivě vedeme, a kdy je necháváme růst jako dříví v lese.

• Autoritativní, deformující výchova vytváří dítěti přemíru nesmyslných hranic, ve kterých dítě nemá prostor pro vyjádření sebe sama a pro žití svého života. Je to jako jít úzkým dlouhým tunelem. Je v tom jistota a s ní spojené rádoby bezpečí, ale není v tom žádná svoboda, tvořivost, možnost volby ani prostor. Nebezpečí udušení.
• Opakem je výchova, kdy děti rostou jako dříví v lese. Výchova bez jakýchkoliv hranic rodičů, bezbřehý prostor, ve kterém se dítě ztrácí, jako papírová loďka na moři. Je v tom sice svoboda, ale žádná možnost ukotvení, tedy žádná jistota a bezpečí. Nebezpečí utonutí.

Samozřejmě, málokdo vychovává děti takto extrémně despoticky či volně, ale v menší nebo spíš větší míře se setkáváme s prvky obojího docela často.

Děti potřebují být malé, v bezpečném, čitelném, jasném a stálém světě, ve kterém mají dostatek prostoru pro učení se a tvoření. Potřebují mít vedle sebe velkého, průvodce – rodiče, který svými hranicemi vytváří pro ně dostatečně velký prostor.

Dítě se teprve učí, co může a co ne. Když mu máma neřekne, že ji nemá tahat za vlasy, protože ji to bolí, jak se to jinak dozví? A pokud za to bude bito, jak má příště beze strachu objevovat svět?

Hranice dětem nenastavujeme.

Nastavujeme pevně ty svoje a přihlížíme, případně korigujeme a respektujeme to, jak si dítě vytváří své hranice samo.

Rodič by měl být laskavým ukazovatelem svých vlastních hranic a ukazovat je dítěti jasně. Hranice by měl mít pevné a držet si je, mít pevný postoj. To znamená vadí mi, když se při jídle leze na stůl, a proto to prostě dělat nebudeme. A neděláme. Nic víc, nic míň.

Každý dospělý by měl mít a respektovat své vlastní hranice. To znamená má vědět, co se mu líbí a co ne, nemá si nechat líbit něco, co je mu nepříjemné, i když mu hrozí, že proto nebude přijímán.

Vždycky mě pobaví, když má některý rodič pocit a strach, že mě může jeho dítě obtěžovat. To je přesně ono. Pokud mě bude vaše dítě obtěžovat, sama a laskavě to s ním zvládnu. Řeknu mu: „Hele, Fando, promiň, já si teď potřebuji odpočinout, už si dál hrát na schovku nechci, zkus požádat někoho dalšího.“ A je to.

I kdyby Fanda dál dorážel, tak je to jeho způsob, jak se učí o životě. U mě se naučí, že mu dorážení nepomůže a že si s ním hrát prostě nepůjdu a tak na mě už dorážet nebude. Pokud jsem o tom vnitřně opravdu přesvědčená. Děti přesně vycítí, kdy něco jen tak říkáme a kdy to myslíme opravdu vážně. Většinou nám svojí „neposlušností“ ukazují, že si nejsme my sami v něčem úplně jistí.

Fanda se také učí, že ostatní lidi je třeba respektovat. Zároveň cítí, že je přijímám, protože mu to říkám laskavě a neodmítám jeho, jen odmítám další hru. A to je super.

Pokud přiběhne starostlivý rodič a začne vysvětlovat Fandovi, proč mě má nechat na pokoji, Fanda se učí, že pokud něco chce, raději s tím nemá nikoho obtěžovat a zařídit se jinak.

Budou-li mít všichni dospělí kolem Fandy nastavené svoje jasné hranice, naučí se Fanda postupně v rámci těch hranic pohybovat a učí se nastavovat hranice sám sobě. Na dospělých je hranice dětí respektovat a případně korigovat na základě svých vlastních hranic.

Pokud dítě nechce dát tetičce pusu, je to jeho volba, jeho hranice, nenarušuje tím hranici nikoho dalšího. Pokud to tetička nezvládne, má rozhodně materiál ke zpracování a pokud rodič dítěte má nutkání dítě k políbení tetičky přimět, měl by se zamyslet, co jej k tomu vede.

Pokud mě dítě schválně trefí míčem do hlavy, tak tím narušuje moji hranici, tohle mi vadí a je potřeba to dítěti laskavě ukázat. Jestli se to děje opakovaně, musím hledat, proč toto dítě nemá ke mně respekt. Co je za jeho chováním? Vždycky tam něco je. Pokud to najdeme a zpracujeme, jeho chování se změní. A to je ten nejlepší ukazatel toho, že jsme správně. Že jsme to našli.

Děti nepotřebují, abychom je vychovávali, ale abychom je laskavě provázeli. Jediný, kdo může potřebovat převýchovu, jsme my sami. Sledujme své opravdové motivy, když děti vychováváme a podívejme se, zda nepotřebují přehodnotit. Sledujme, kdy jednáme automaticky s přesvědčením, že se něco nějak má dělat a přemýšlejme, zda to není jen nevhodný model, který si v sobě neseme. Vychovávejme vědomě.

Samozřejmě je těžké jednat stále laskavě, když je toho na nás moc a když jsme navíc sami neměli až tak moc laskavou výchovu. To je v pořádku. To je přesně ten materiál pro nás samotné. Vychovávejme sebe a porosteme. Děti to uvítají:)

Už teď jste dost dobrá matka a děláte to nejlepší, co v tuto chvíli umíte. Můžete si v klidu pracovat na tom, aby vám ve vašem životě a s vašimi dětmi bylo nejlépe. Vždy mějte na paměti, že UŽ TEĎ jste v pořádku. Není možné lusknutím prstů všechno naráz změnit.

Mějte se krásně!
Petra H.