Zuj boty, sundej bundu!

Je to pár let, ale jakoby se to stalo včera.

Sedíme s Terezkou v čekárně u doktorky a vchází matka s asi šestnáctiletou dcerou.

„Sundej si bundu,“ automaticky přikazuje matka. Skoro dospělá dcera svléká bundu a věší ji na věšák.

Zdá se mi to? Nebo je ta situace nějak nemístná?

Přicházíme domů. Uvědomuji si, že mám na jazyku: „Vyzuj se a sundej bundu!“ Zarazila jsem se a nic neřekla.

Před očima mám obrázek z čekárny. Terezka má sice teprve čtyři roky, ale…

Kdy je dítě dostatečně zralé samo od sebe si sundat bundu?

Udělám pokus. Nic neřeknu a budu se jen dívat. Asi půl hodiny seděla Terezka na zemi v předsíni a hrála si. Musela jsem se hodně ovládat, abych mlčela. Udržela jsem se a nakonec se jen zeptala: „Terezko, není ti horko?“ Odpověděla, že je a já na to už jen: „aha?“ Hned na to se vyzula a svlékla. Rozhodla jsem se v pokusu pokračovat. Ani další den jsem neříkala nic a Terezka se zula i svlékla.  Sama od sebe, tentokrát skoro hned.

Na první pohled je jednodušší – tedy pro nás rodiče – dávat dítěti pokyny. Zdá se to být rychlejší (pokud nemáme doma zrovna „nespolupracující“ dítě). Ale jen na první pohled. Schválně si spočítejte, kolikrát musíte zopakovat: „obuj se nebo vyzuj se,“ než to dítě provede (mluvím o malých dětech). Toto opakování vyčerpává vás a dítě jej často ani nevnímá. Bzučení mouchy.

Možná máte pocit, že dítě se bez vás neobejde, že potřebuje neustále vaše návody a rady, co má kdy udělat. Zdá se to být docela nevinné, že. Je malé, až bude větší, už mu to říkat nebudete.

Chcete, aby vaše děti jednou byly zodpovědné samy za sebe? Aby si uměly poradit, používaly vlastní hlavu a srdce a nepotřebovali nějakou vyšší autoritu, která jim řekne, co mají dělat?

Pokud budeme dětem pořád po ruce, budeme za ně odpovídat, dělat za ně věci, které zvládnou samy, radit jim tam, kde by si samy poradily, pomáhat jim, i když si o to neřeknou, nemůžeme od nich očekávat samostatnost a zodpovědnost. Protože jsme jim neumožnili samostatnost rozvíjet, protože jsme jim všechnu zodpovědnost vzali.

Věřím tomu a ověřila jsem si, že už tříleté dítě pozná, jestli je mu zima nebo ne. Nenutím nikdy svoje děti, aby si vzaly bundu a čepici, když tvrdí, že je jim horko a že ji nechtějí. Jakmile jim začne být zima, obléknou se.

Pokud je mi v tu chvíli zrovna zima, musím se tedy hodně držet, abych se jich pořád neptala, zda je jim opravdu teplo. To je pravda. Přestože jim důvěřuji. Ovšem ověřila jsem si už snad stokrát, že je to v pořádku, protože nikdy potom neonemocněly.

Když děti naučíme, že víme lépe než ony samy, jestli je jim zima, odnaučíme je tím důvěře v sebe sama. Znejistíme je. Než na něco mohou přijít samy, už jsme tu my, abychom jim řekli, jak se věci mají. Jak se potom mají učit něco o světě, když jim zabíráme veškerý prostor?

Řeknou-li, že nemají hlad, nenutím je do jídla. Nechávám je, ať si vyberou oblečení. Nikdy se nestalo, že by chtěly vyrazit v plavkách do sněhu, nebo tak něco. Maximálně tyhle šaty přes tyto kalhoty vytváří poněkud křiklavou kombinaci. Chtějí-li kreslit kytky černou barvou, maximálně se zeptám proč, ale rozhodně jim to nevymlouvám.

Stačí trochu zpomalit. Děti mají své tempo. To, na co samy přijdou, co se naučí samy, má pro ně obrovskou hodnotu, je to dobrodružství, objevování světa, přirozené učení.

Na co přijdeme sami, to nezapomeneme, máme to v sobě.

Naopak, to, co nám někdo řekne, že máme dělat a třeba nám i vysvětlí proč, tak to pak sice děláme, chápeme důvody, ale ten vnitřní smysl, ten necítíme. Nejde to z nás.

Buďme tedy průvodci našich dětí, ukazujme jim cestu. Ale neuklízejme z té cesty klacky. Ať se sami naučí je přeskakovat, nebo z cesty odhazovat, neupozorňujme je na každou kaluž. Když jim jednou nateče do bot, příště se samy rozhodnou, jestli ji obejdou, nebo budou mít mokré boty.  Pojďme vedle nich, ale nechme je jít jejich tempem. A pokud se najednou na cestě objeví propast, ukažme jim, jak ji mohou příště zvládnout samy.

Je to totéž jako u dětského pláče. Nesnažíme se děti od pláče zachraňovat, ale dáváme jim podporu. V pláči jim nebráníme, nesnažíme se ho zastavit, necháváme děti, aby ho prožily a poradily si s ním, ale jsme v té chvíli s nimi. Pomáháme jim pochopením, přijetím a podporou. Tím potom nepřímo pláč mnohem rychleji ustává.

Závěrem…

Nechme děti o sobě rozhodovat tam, kde o sobě rozhodovat mohou, nechme děti objevovat svět všemi smysly a nezahrnujme je zbytečně informacemi a vysvětlováním, dejme jim prostor na některé věci přijít. Buďme jim u toho trpělivou a chápající oporou.

To celé ale neznamená, že tady nabádám rodiče, aby nechali růst děti jako dříví v lese. Tak to ne. Zodpovědnost za své děti neseme plnou. Ale určujeme, o kterých věcech si mohou děti rozhodovat samy, jakou míru zodpovědnosti a samostatnosti jsou schopny nést a hlavně my určujeme, kudy jdeme, kudy vede cesta. A na té cestě je pak můžeme nechat řádit.

A můžeme řádit s nimi:)

Mějte krásné, uvolněné dny!

Petra Hanelová