Znáte to vnitřní napětí, když chcete, aby vás dítě poslechlo, a ono zrovna nespolupracuje? Ani za nic neudělá to, co chcete vy. Cítíte zoufalství.

V tu chvíli vás napadá, že prostě budete muset začít pořádně křičet, protože jinou možnost nevidíte. Cítíte, že musíte použít svoji sílu a dítě prostě přemoci. Jste silnější, takže když se začnete vztekat a zvýšíte hlas, dítě se lekne a nakonec udělá to, co po něm chcete. Přeprali jste ho.

Pak si říkáte: „Dokud nezačnu řvát, tak na mě prdí. Jakmile jsem zlá, poslouchá. Tak jak ho mám vychovávat s respektem a v klidu, když to nejde?“ Jenže k respektu žádná poslušnost nepatří. Jakmile pocítíte, že jste v koncích a musíte použít sílu, už v té chvíli jste mimo pole respektu, spolubytí a vůbec.

Tady mám pro vás jednu radu nad zlato. A ta zní: Neberte se tak vážně. Zeptejte se sami sebe: „Čeho se bojím, že mám potřebu použít svoji sílu na někoho, kdo je mnohem menší a slabší než já? Na někoho, koho bych mohla rozmáčknout jako mravence?“

Tři strachy,
které mi někdy straší v hlavě

Najděte si situaci, ve které se dostáváte do stresu, protože dítě nechce udělat nebo pochopit něco, co mu říkáte, nebo po něm chcete. Vžijte se do té situace. Uvědomte si, že se nevztekáte proto, že si dítě nechce obout boty. Neobutá bota nemá moc vás vyvést z míry. Rozčiluje vás, že vás dítě nebere dostatečně vážně, že neposlouchá vaše argumenty, že nerozumí tomu, co říkáte, protože máte strach.

Našla jsem u sebe tři strachy, které za tím vším stojí. Tady je máte i s možnými myšlenkovými pochody. Najděte u sebe stejné, nebo podobné.

1. Strach, že mi přerostou přes hlavu

Když si teď Kristinka neobleče ty tepláky, tak tím ztrácím svoji autoritu. Znamená to, že mě nerespektuje a že se můžu jít zahrabat. Ty tepláky si musí obléci za každou cenu, jinak mi to celé přeroste přes hlavu. Když nezvládnu tohle, tak pak už nezvládnu nic. Tento strach souvisí s naší sebehodnout a s tím, jak si věříme.

2. Strach co z nich vyroste

Pod stromečkem má Andulka milion dárků a místo, aby si je užívala, tak kňučí, že by chtěla ty trička aspoň dvě a že vůbec nedostala tohleto a támhleto. Vyroste z ní chamtivec, který si neumí ničeho vážit. Nebude se umět radovat z toho, co má a bude brečet nad tím, co nemá. Musí okamžitě pochopit, že takhle je to špatně.

3. Strach, že je nebudou mít rádi

Terezka se vzteká, že se s ní její dvě kámošky nekamarádí tak moc, jak si představuje a pečou víc spolu. Snaží se je vydírat, manipulovat, což (naštěstí) nezabírá. Kamarádství se nedá vynutit a tímto chováním se od nich ještě víc vzdaluje. Budou se jí vyhýbat a nebudou ji mít rády. Musí si to uvědomit a začít se chovat jinak.

A tady se většina z nás začne vztekat. Vztekáte se, protože jste bezmocní. A bezmocní jste proto, že se bojíte. Váš strach z toho, že vaše dítě

• nevychováte dobře,
• že vám ta výchova přeroste přes hlavu,
• že ztratíte autoritu, že z něj nevyroste dobrý člověk,
• že nebude jednou šťastné,
• že nebude ostatními přijímáno takové, jaké je,

tenhle ten strach vás nutí použít sílu a zabránit co nejrychleji tomu, aby se nestalo to, čeho se bojíte. Nutí vás bojovat jako o život. Brání vám být s dětmi na jedné vlně a žít v pohodě, spolubýt a načemkoliv se domluvit.

Když vás neposlouchá,
uvědomte si,
že na to jdete špatně.

Že jste si ulítli na tom modelu, který máme ze svého dětství až v morku svých kostí: rodič / dítě = autorita / poslušnost. Pokud chcete respekt, nemůžete chtít poslušnost.

Teď vám asi vrtá hlavou, jak se teda máte ráno dostat z domu, že jo?

Tady vůbec nejde o to, jak dítě přimět k tomu, aby se obulo. Naučte se pracovat se svojí  energií bezmoci a boje. Naučte se jednat v míru a v lásce. Vaše dítě vás to právě učí. A sorry, to je snad mnohem důležitější, než nějaká neobutá bota:)

Úplně slyším vaše rozhořčení. „No jo, ale to se nikdy nikam nedostaneme, to přece nejde, žijeme v nějakém systému a něco dělat musíme.“

Přátelé, pořád jste to ještě nepochopili. Jakmile přestanete s dětmi bojovat a cítit, že je máte „přeprat“ a budete cítit, že se s nimi chcete domluvit, budou to chtít i vaše děti. Jakmile jim začnete naslouchat, začnou vám naslouchat i vaše děti. Když bojujete, každý si vlastně „melete to svý“, nevnímáte se navzájem a pak, logicky, jinak než silou to nejde a „vítězí“ ten silnější.

Jak to dělat?

1. Buďte bdělí! Až to přijde, především si uvědomte, že to je tady. Nastala jedna z těch situací, o kterých tady teď píšu. Můžete se zaradovat, že máte možnost vyzkoušet si to jinak. To je dobrý začátek.
2. Zastavte se a nereagujte. Tohle je staré známé doporučení. Na začátku každého konfliktu, emoce, nedorozumění je nejlepší mlčet. Ne se horečnatě snažit to rychle vyřešit a mít pod kontrolou. Tím to totiž nejvíc zbabráme. Takže mlčet. Fakt na tom nic není. Mně se toto zastavení se dlouhou dobu nedařilo. Měla jsem pocit, že to je na tom to nejtěžší. Ale když se pro to rozhodnete, je to nakonec to nejjednodušší. Trénujte to mimo vyhrocené situace. Dělejte to jen tak, když si třeba s někým povídáte. Učte se nereagovat hned. Pak se vám to podaří i ve chvílích, kdy už se ve vás začne rozjíždět ten parní válec s cílem převálcovat dítě.
3. Uvědomte si svoje strachy. Že jste pod jejich vlivem a že přesně na to teď vaše děti reagují.
4. Uvědomte si svoje myšlenky, a nechte hlavou projít všechna ta slova, která máte chuť říct.  Jenom je sledujte.
5. Nalaďte se na pochopení vašeho dítěte. Na to, jak se cítí a proč. Bez ohledu na nějakou logiku. Nalaďte se na lásku. Na to, jak vaše dítě milujete.
6. Ještě chvíli počkejte a pak teprve mluvte.

Zrovna předevčírem jsme si to s Terezkou daly. Je nemocná, takže se učíme doma. A to byl vždycky velký boj. Tak už to zase začínalo. „Nebudu dělat tyhlety pitomý úkoly. Už nikdy, nikdy se nebudu učit.“

• Chvíli vysvětluju a přesvědčuju a najednou si všímám,  že ve mě vzrůstá napětí.
• Uvědomuju si, že to je ta chvíle, kdy začínám s nátlakem. Díky tomu, že si to uvědomuju, zklapnu a mlčím.
• Hlavou mi jede to, co chci říct: „ale udělat to stejně musíme. Proč kvůli tomu děláš pokaždé scény, když si k tomu nakonec stejně sedneš. Už jsi to mohla mít skoro hotový. Blablabla.“ Jak mi to jede hlavou, tak si uvědomuju, že to jsou zbytečný kecy, který jí s tím, že k tomu má odpor prostě nepomůžu. Že se leda naštvu. A ona taky. Pomalu ten vztek opadává, myšlenky i slova mizí.
• Ale co teď? Jak to mám teda řešit? Cítím, že nevím, co teď s tím. Ale není to beznaděj.
• Tohle je přijetí. Oukej. Nebaví jí to. A vlastně se jí vůbec nedivim. Teď, když už v tom nemám tu energii – převálcuju tě a úkoly si uděláš, ale smír a pochopení, tak teprve teď otevřu pusu a něco říkám.
• A najednou to jde. V klidu. Bere pero a píše.

Děti reagují na naši energii

Mnohem víc, než na naše slova. Proto nejde o to, co máte dělat s dětmi. Jakou zázračnou formulku jim máte říct. Jde o to, co máte udělat se sebou. S energií, v jaké se nacházíte. Pokud budete uvnitř vzteklí a  rozhození, a nahlas budete tvrdit: „chápu, jak se cítíš, nebaví tě to, viď?“ a budete to říkat, protože vám to někdo poradil a myslíte si, že vám to pomůže ke snadnější manipulaci s dítětem, tak jste vedle a fungovat to samozřejmě nebude.

Nejdříve se přelaďte. Z boje na mír. Z parního válce na milujícího rodiče. Pak můžete s dovolením plácat cokoliv.

A neyslete si, že se mám, že už to mám zmáklý. Předevčírem se mi to povedlo. Ale včera zas ne. Ještě jsem zachytila tu myšlenku – měla bys teď mlčet – a pak takový – no a co, dneska na to nemám náladu. No, a výsledek znáte, spousta prořvanýho času. Tak příště raději zase zmlknu a nebudu se brát tak vážně.

A vy se nebojte. Z vašich dětí vyrostou normální lidi, i když si dáte někdy pohov a nebudete to pořád řídit. Na druhou stranu, někdy vám to ujede a na tom taky nic není. Buďte v klidu!

Pokud je to pro vás s dětmi zatím sci-fi, v tuto chvíli máte jedinečnou možnost naskočit do e-mailového tréninku „První pomoc pro tvé pocuchané nervy“. Čeká vás 8 kapitol, které přinesou klid do vaší duše, mysli i do vašeho domova. Vyrážíme 25. listopadu.  Víc si přečtěte tady.

A mějte se fajn:)
Petra