Cesta k dětem - cesta k sobě / Petra Hanelová

HLAVNĚ-SE-Z-TOHO-NEPOSRAT

Je celkem jedno, co se vám děje.

Podstatné je, jak se v tom  cítíte. Chcete se umět cítit dobře i uprostřed totální destrukce, nebo  megaprůseru? Jediné, co se pro to potřebujete naučit, je neklást životu odpor. Přijímat.

Pokud se vám to zdá abstraktní, anebo si myslíte, že životu odpor nekladete, tak mám pro vás stoprocentní indikátor toho, jestli život přijímáte, nebo mu kladete odpor. Je to úplně jednoduché:

Kdykoliv se cítíte nepříjemně, tak kladete odpor a nepřijímáte.

Odpor v těle

Nedávno jsem se zůčastnila workshopu Play-Fight Practise. Bylo to hodně o vědomé práci s tělem a jeho energií. A také právě o práci s odporem – nebo spíš s tím, abychom ho nekladli. Skrz tělo je mnohem jednodušší odpor zachytit a uvolňovat. A je také mnohem jednoduší na něm tento princip vysvětlit a ukázat.

Představte si například, že vás někdo tlačí do ramene. Máte dvě možnosti – buď vyvinete protitlak, odpor a vlastně se přetlačujete – bojujete s druhým člověkem. Anebo se v momentě toho tlaku nejprve uvolníte – hluboký nádech a výdech, povolíte a “jdete s tím”, pokračujete jakoby ve směru toho tlaku,  následujete ho svým tělem, necháváte se vést a pak pokračujete a následujete své vnitřní vedení. Tlak mizí, není žádný boj, je jen společné plynutí. Vyzkoušejte to.

Z jakékoliv fyzicky nepříjemné pozice se máme tendenci dostávat nějakou rychlou akcí. Protitlakem, odporem, nebo třeba útěkem. Ale když v té chvíli a v pozici, která je nepříjemná, spočinete, prodýcháte ji, tak si v tom uvolnění vaše tělo najde tu nejlepší cestu, jak z ní pokračovat dál.

Eckart Tolle v knize Moc přítomného okamžiku píše o tom samém. Jenom ne na úrovni těla, ale v rovině mysli a ducha. Říká, že v životě můžeme být spokojení, šťastní, lehkcí jen tehdy, když plně přijmeme přítomný okamžik. Tedy, když mu neklademe odpor.

To, co se děje, nebo stalo, NECHCI

Představte si situaci. Přijdete na peron a zrovna vám ujelo metro, další jede za 4 minuty. Cítíte, že vám vadí, že vám to ujelo a že musíte čekat. Tohle je samosebou banalita, ale je to příklad, na kterém je to krásně vidět.

Chápete, teď můžete prožít 4 minuty v podráždění a netrpělivosti. Což je ten odpor, který kladete situaci. Odpor spočívá v tom, že to, co se děje, nebo stalo, nechcete. Jenže když se na to podíváte logicky – Má nějaký smysl nechtít něco, co už se stalo, nebo se děje a vy na to nemáte žádný vliv? No nemá, to dá rozum. A takových situací máme v životě mrtě.

Můžete si v tu hvíli říct: “Aha, právě teď kladu odpor tomu, že musím čekat na metro.” Dejte si hluboký nádech, výdech, uvolněte tělo, vypněte myšlenky. “Ujelo mi metro. Ok, beru to. Přijímám. Jak tento čas využiju?” můžete se ptát. A využijte ho. Jakkoliv vás napadne, protože cokoliv je lepší, než žehrání na osud. Jestli vás nic nenapadá, můžete si zazpívat. Nebo přemýšlejte o tom, co se vám právě povedlo provést s vaším odporem.

Nebo si představte, že jste na hodině jógy a z vedlejšího domu se začne ozývat sbíječka. A zrovna během relaxace. S tím zvukem nemůžete udělat nic. Můžete vnitřně pěnit a vztekat se na řemeslníky. Trýznit se myšlenkami, jak byste si to bývali užili – nebýt té sbíječky.

Uvědomte si, že těmito myšlenkami si ubližujete mnohem víc, než vám ubližuje nějaký zvuk. Uvědomte si, že kladete odpor. Nádech, výdech, uvolněte se a přijměte ten zvuk jako součást momentální chvíle. Jedině tímto způsobem si tu relaxaci můžete užít navzdory okolnostem.

2 kroky

Mějte na paměti, že vždycky máte dvě možnosti. Buď si vyberete nepříjemný pocit pramenící z toho, že vám vadí to, co se děje, anebo se uvolníte a přijmete cokoliv vás ruší, nebo vadí jako součást této přítomné chvíle. K tomu použijte tyto dva kroky:

  1. Odpovězte si na otázku: “Co mi přesně vadí? Co nechci?” Nebo také: “Čeho se bojím?” Odpověď formulujte přesně. Např.: “Vadí mi zvuk sbíječky, ruší mě, rozčiluje mě, chci, aby přestal.”
  2. Pak si řekněte: “Přijímám zvuk sbíječky jako soušást této chvíle. Je to jenom zvuk, slyším ho na pozadí a nevěnuji mu další pozornost.” Nádech, výdech, fyzicky se uvolněte.

Samozřejmě se vám může stát, že si to budete sice opakovat dokolečka, ale stejně vám ten zvuk bude vadit. Ještě budete naštvaní na sebe, že vám vadí, i když se snažíte, aby vám nevadil:) Netlačte na sebe. To by byl jenom další odpor. Říkejte si: “Otevírám se tomu, že mohu přijmout tento zvuk.”

Pokud ani tohle nejde, nevěříte ani tomuhle, řekněte si něco v tomto smyslu: “Uvědomuju si, že teď kladu odpor tomu, co se děje,” (neboli uvědomuji si, jak moc mě ta sbíječka vytáčí) a sledujte, jak ten odpor kladete, sledujte své myšlenky. (“Ti lidé jsou tak bezohlední, nejraději bych tam vběhla a pořádně je seřvala.”)

Když to budete dělat často, čím dál lépe budete umět situaci a přítomný okamžik přijímat.

Na těchto velmi jednoduchých každodenních odporech můžete dobře trénovat. Další level jsou vztahy s lidmi, kdy je přijímání často o něco komplikovanější, protože je v tom zamotané i to, proč nám něco vadí na druhém člověku. Postup je stejný jako v předchozím případě. Jen přidávám:

Přijímejte NEZNAMENÁ: Nechte si srát na hlavu.

Před pár lety jedna velmi moudrá žena řekla něco, co jsem špatně pochopila. Řekla, že v životě je potřeba přijímat všechno. Ano, to je vlastně to, o čem tady píšu. Tak abyste to náhodou taky špatně nepochopili, trochu to rozvedu.

Měla jsem tenkrát dost konfliktní vztah se svým partnerem, hodně věcí mi vadilo a často jsme se hádali. A já to tehdy pochopila tak, že – když mi vadí cokoliv, co on udělá, nebo řekne, je to jen můj problém (což je sice v důsledku pravda, ale neznamená to že mám mlčet a nic nedělat), a já ho tedy musím přijímat takového, jaký je. A to je samozřejmě taky v pořádku, jenže jde o to, co si pod tím představíte a jakým způsobem to uvedete do reality.

Já udělala to, že kdykoliv mi něco vadilo, nic jsem neřekla, a jenom jsem přijímala, že on to má takhle. A necítila jsem se pak úplně dobře. Vlastně jsem to pociťovala jako zradu na sobě – protože jsem se nepostavila za to, co jsem cítila, ale vůbec jsem tomu nevěnovala pozornost. Taky jsem byla ráda, že je doma klid. Tak přátelé, tudy opravdu ne.

  1. Ano, je potřeba přijmout, že druhý člově je nějaký a že třeba nesplňuje nějaké naše představy. Ano, to je potřeba přijmout.
  2. Také podívat se na to, proč to ve mě tolik rezonuje, proč mi to něco vadí a nakolik je to moje téma. To je taky fajn a důležité prozkoumat.
  3. Ale!!! Pak je v těchto situacích potřeba komunikovat a říct: “Hele, já chápu, že to máš takhle, ale mě tohle a tohle prostě vadí. Pojďme to vymyslet, aby to bylo ok pro oba.”

Protože pokud si necháváte něco líbit, nebo spoustu věcí jen tak polykáte a říkáte tomu přijímání, tak to je jako když vás někdo zatlačí do ramene a vy spadnete na zem, místo abyste udělali dlouhý nádech a výdech, uvolnili se, přijali směr druhého a posunuli se dál zase svým směrem.

Neklást odpor životu

No a na všech těchto věcech se učíme to hlavní. Neklást odpor životu. Necítíte se v životě dobře? Nevyhovuje vám vaše současná životní situace? Něco vám v životě chybí? Nejprve to přijměte. Přijměte, že zrovna teď to je takhle. Může se vám to podařit jako lusknutím prstu. Paráda. Pokud ale ne, proveďte zmiňované dva kroky:

  1. Nejprve si odpovězte na otázku co vám vlastně vadí, co nechcete, čeho se bojíte.
  2. Pak se nalaďte na to, co vám vadí. Proveďte hluboký nádech, výdech a uvolňujte své tělo. Sledujte, kde v něm máte napětí a uvolňujte ho. Řekněte si nahlas, že situaci přijímáte. Pokud vám to nejde, takhle naráz, opakujte si, že se tomu otevíráte. Případně sledujte svůj odpor, pozorujte své myšlenky. Jakmile se stanete pozorovateli svého odporu, odpor se začne rozpouštět.

Teprve až svoji situaci přijmete, můžete se posunout dál k jejímu řešení. Je to pořád ten stejný princip. Přestanete stát na místě, protože kladení odporu a vytváření protitlaku vám bere všechnu energii – jako když tlačíte proti někomu, kdo vás tlačí do ramene. Teprve když se uvolníte a přijmete, že se to děje, přestanete bojovat, v tu chvíli jdete s tím a posunete se dál. Najdete si ten správný směr pro sebe.

I u porodu

Něco podobného se dnes učí ženy při přípravě na porod. S bolestí nebojujeme. Přijímáme ji jako součást přítomné chvíle a právě probíhajícího procesu. Nesnažíme se od ní utéct ani se jí zbavit. Prodýcháváme ji a jdeme s ní. Bolest z kontrakcí se tak změní v naši sílu pro porod dítěte. Přestane být bolestí.

Každou bolest lze transformovat. Fyzickou, duševní, krátkodobou, dlouhodobou…ale je potřeba jí neklást odpor. Nesnažit se jí zbavit. Nebojovat s ní. Prodýchat ji, být s ní, uvolnit se v ní, jít s ní. Přijmout ji jako součást přítomné chvíle.

Protože víte co, jedna věc je vaše bolest. Kterou třeba nemůžete ovlivnit. Druhá věc je trýznivý pocit, který vytváří vaše mysl tím, že jí klade odpor. Mnohem víc vás vyčerpává boj s bolestí, než bolest sama. A přijetí jak známo léčí. Bůh ví, co se stane s vaší bolestí, až se vám ji podaří přijmout.

…a pak si nás vezme proud života a my se můžeme nechat nést.

S dětmi dnes a denně

Určitě se vám s dětmi někdy stalo, že jste na něčem trvali a čím víc jste na tom trvali, tím větší odpor vaše dítě kladlo…Tak tohle je pro vás:)

Šly jsme s holkama z Letní Letné. Už bylo dost pozdě a za chvíli nám jel vlak. Spěchaly jsme na tramvaj. Teda spěchala jsem já:) Během toho spěchu se Kristinka najednou zasekla na chodníku. Stála, tekly jí slzy a nechtěla jít dál. Byla jsem ve stresu už z toho, že musíme spěchat, abychom to stihly…no a tohle mě totálně vytočilo. Začala jsem na ni křičet, ať jde, ať si pohne, ať se okamžitě od toho chodníku odlepí, že nám to kvůli ní ujede atd.

Cítila jsem v sobě narůstající napětí. Vnímala jsem čím dál větší nátlak, kterej vytvářím, tu chuť zadupat ji do země. Přičemž Kristi na to reaguje čím dál větším stažením se do sebe a odmítáním komunikace. Jenom stála a tekly jí slzy.

V jednu chvíli jsem ji najednou uviděla. Jak tam nešťastně stojí a cítí se v tu chvíli nemilovaná, nepochopená, odmítaná. A hlavně sama.

Najednou byl ten můj vnitřní tlak pryč. Zaplavila mě vlna soucitu, pochopení a lásky. Říkám jí, teď už v absolutním klidu a s láskou: “Tak pojď, Kristi. Natáhnu ruku, ona se jí chytí a jdeme.”

Zase ten samý princip. Vidíte, že dokud jsem tlačila, bylo to jako když vás někdo tlačí do ramene a vy jen vytváříte protitlak. Co se v tu chvíli děje? Nic. Strnutí, žádný posun, přetlačovaná. Ve chvíli, kdy se rozpustil můj vnitřní odpor k té situaci, zmizel protitlak, boj skončil. Nádech, výdech, přijetí situace a posun. Najednou jsme šly.

Tady nejde o to, že dítě si může dělat co chce, že po něm nemáte nic chtít. Jo, chtějte, ale ne silou. Pokud nechcete neustále bojovat. Jako při Play-Fight Practise vytváříme s druhým člověkem jeden systém, kdy nasloucháme sobě a svým impulzům stejně jako impulzům druhého. Není v tom nikdy boj. Je to společná cesta, plynutí v pohybu. A takto to můžete mít i s dětmi, anebo vlastně v jakýchkoliv vztazích. Jakmile přestaneme s druhými bojovat a přetlačovat se, vzniká tanec společného plynutí. A to je fajn.

Přeju vám, abyste na to kápli! Je to proces…
Petra

 

 

Petra Hanelová
Několik let jsem hledala cestu, jak zvládnout každodenní intenzivní křik svojí dcery Kristinky. Našla jsem cestu, pro sebe, pro Kristinku a snad skoro pro každou mámu nebo tátu, které ničí křik jejich milovaného dítěte. Můj e-book Plakat se smí - 1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte si ZDARMA můžete stáhnout zde<< a udělat tak první krok ke klidu a pohodě u vás doma. Pro více informací klikněte sem<<
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • JSTE HOTOVÍ Z PLÁČE A KŘIKU?
    První pomoc je tady!
    Klikněte si pro kouzlo ZDARMA