Fakt je pro holku nebezpečné sedávat u potoka?
Sledujte, jak na vás působí tato slova
Ošklivo. Šedivo. Blivajs. Smrad. Černo. Tíha.
X
Krása. Láska. Slunce. Moře. Vánek. Lehkost.
Už zase sis to po sobě neuklidila, už toho mám plný zuby. Proč ti to pořád musím opakovat? Už nevím, co s tebou.
X
To, že ti opakuju, aby sis uklidila mě fakt vyčerpává.
To je v prčicích, zatejká nám, budeme muset udělat novou střechu. Ach jo, to zas bude starostí, peněz a nepořádku.
X
Těším se, že si necháme udělat novou střechu, a budeme mít v domě sucho.
Holka modrooká, nesedávej u potoka, v potoce se voda točí, podemele tvoje oči.
X
Holka modrooká, nádherně je u potoka, v potoce se voda točí, uvidíš svý krásný oči.
Slovem a myšlenkami tvoříme
Slovo a myšlenka jsou těsně provázané. To, jak mluvíme, odráží to, jak myslíme. Tím, jak mluvíme a myslíme, tvoříme naši realitu. Tvoříme tím svůj život. Kdo stále dokola opakuje, že nemá peníze, ten je nikdy mít nebude. Kdo dokola opakuje, že nikdy nedajde partnera, který by byl na něj hodný, nikdy si ho nenajde. Kdo si myslí, že ze zimy onemocní, ten taky onemocní. Máme to, čemu věříme. A tvoříme to tím, jak myslíme a mluvíme.
Gratulujme si, že žijeme v této době, kdy už o tom víme a jsme schopni s tím pracovat. Že vědomí se rozvinulo natolik, že už to je možné.
Bacha na programy v písničkách a pohádkách
Kromě toho, že si dáme pozor na to, jak myslíme a co říkáme, je fajn přehodnotit a podívat se na všechny ty pohádky, říkanky a písničky, které dětem předkládáme.
- Co nesou za poselství?
- Jaký model předávají?
- Jaké programy obsahují?
- Chci tento model předávat svým dětem?
Pohádky nebo písničky nesou samozřejmě i krásné programy: „Jdi za svým srdcem a neohlížej se zpět. Nevěř svým očím, ani uším, věř svému srdci.“ Krása. Tyhle jsou super.
Pak je tady ale celá řada těch, které v pořádku nejsou. Kdo je bohatý, je špatný. Otec se bojí své nové ženy, tak odvede děti do lesa a pak brečí štěstím, když se mu vrátí zpět. Sám ale pro to nehne prstem. Zahrajem si na vojáky, máme pušky a bodáky. Atd.
V těchto písničkách a pohádkách se projevují nevědomé kolektivní obsahy – prostě máme tady přehlídku kolektivního podvědomí, kde je zastrkané všechno, co kdy lidé nechtěli a s čím se potřebovali vyrovnat.
Jenže dnes to nevědomé vytahujeme na povrch a vyrovnáváme se s ním vědomě. Proto už se nepotřebujeme vyrovnávat nevědomě s tím, co máme kolektivně potlačené. Nepotřebujeme se strašit. A hlavně nepotřebujeme přijímat za své žádné pravdy, které nejsou v souladu s našim srdcem a duší.
Proč je pro holku nebezpečné chodit k potoku?
Svěží potůček může symbolizovat život. Navíc voda – to je ženský princip, voda jsou emoce. Takže tam holka nechoď, hlavně se svobodně neprojevuj. Je to nebezpečné. Ano, dřív to možná nebezpečné bylo. Ale dneska už ne. Jsme jinde.
Proto je potřeba přehodnotit obsahy písní a pohádek, než je předložíme dětem. A nepředávat to, co už se sem dneska prostě nehodí. Proto jsme s Arnoštkou předělaly Holku modrookou tak, aby z písně, která před životem zrazuje a straší, byla píseň do života zvoucí a dávající důvěru.
Tady ji máte. Naučte ji své děti a pošlete ji dál. Text máte pod videem. Je docela příznačné, že z druhého hlasu, který nám k tomu přišel, se stává hlas hlavní, při kterém ten původní neobstojí – nedá se udržet. Už ho prostě nechcete.
Tak krásný poslech přejeme a dejte nám vědět, jak se vám líbí:) Určitě přijdou další.
Holka modrooká, nádherně je u potoka,
holka modrooká, nádherně je tam.
V potoce se voda točí,
uvidíš svý krásný oči.
Holka modrooká, nádherně je tam.
Holka modrooká, veselo je u potoka,
holka modrooká, veselo je tam.
V potoce je hastrmánek,
zatahá tě za copánek.
Holka, nic se neboj, je to kamarád.
Holka modrooká, báječně je u potoka,
holka modrooká, báječně je tam.
A když přijde mysliveček,
nechceš – nedáš mu věneček
(v původní verzi je: „Přijde k tobě mysliveček, připraví tě o věneček.“)
Holka modrooká, báječně je tam.
Holka modrooká, překrásně je u potoka,
holka modrooká, překrásně je tam.
V potoce je velká voda,
omyje tě shora zdola,
Holka modrooká, skoč si klidně tam.
Přijďte si ji s námi na živo zazpívat do karlínského Áčka.
Krásný den:) Petra
Tvé myšlenky o sobě nejsou pravda o Tobě
Zpočátku není možný je zastavit. Co je ale možný je začít si…
Některý věci v životě jsou nevyhnutelný
Tyto 3 věci ti pomohou uvolnit se do života a plynout s tím,…
Omlouvám se za délku mého komentáře, jenom přidávám trochu jiný pohled, kdyby to někoho zajímalo. Toto je odkaz na stáhnutí knížky „Za tajemstvím pohádek“ od Bruna Bettelheima. Dává mi veliký smysl, co píše. Je to dětský terapeut, který vysvětluje, jak funguje dětské myšlení, a proč (právě ty klasické, trochu i podivné a trochu i děsivé) pohádky souzní s dětskou představivostí a dávají tak dětem odpovědi na nejhlubší otázky, které jim nikdo uspokojivě nezodpoví (protože dospělá mysl už s jejich představivostí tolik nesouzní). Klasické pohádky mívají často terapeutický účinek, a děti někdy rozumí pradávným obrazům mnohem líp než našim vysvětlením. Kolektivní nevědomí totiž není jen to, co lidé kdy nechtěli, ale co nebudou chtít dokud jsou lidmi (například smrt) a co si nutně potřebují uvědomovat a pracovat s tím, jinak se to k nim v různých nepříjemných podobách bude celý život přicházet. Pracovat s tím jenom prostřednictvím racionálních soudů ale nestačí (právě tak totiž to „zastrkávání“ nepochopitelného a nepohodlného do nevědomí vzniká). To, co si myslíme, že je pro děti dobré slyšet, nemusí vskutku tak být, protože naše mysl považuje za důležité k pochopení něco jiného. Kdybychom jim podsouvali jenom to, co naše mysl považuje za dobré, tak kastrujeme jejich představivost a neadresujeme dostatečně jejich skutečné potřeby, to, co skutečně potřebují pochopit a procítit. Možná nás některé pohádky (stejně jako některé reálné aspekty života) děsí víc, než děti. Interpretovat, co to znamená, že voda podemele tvoje oči, se dá různě, je to něco symbolického, je to obraz. A taky třeba „nesedávej u potoka“ neznamená, že to dítě skutečně nemá dělat (a všichni víme, že po udělení rady „nedělej to“, to bude chtít dělat ještě víc :)). Třeba je tak vyjádřený jenom ten trochu nebezpečný magnetizmus toho „sedávání u potoka“, který dítě samo cítí (a samo cítí tak trochu že to nemá dělat) a je tak adresované to dilema, které se v něm skutečně děje. Já bych věřila dětem – že ty pohádky a říkanky, které se jim líbí a které rádi čtou, se jejich obrazivosti asi přimlouvají, i když našemu rozumu ne. Ale podle mě není potřeba překládat pradávné obrazy do našeho dospěláckého jazyka abychom je uchránili od toho, čeho…se sami bojíme? Nebo co nevěříme, že zvládnou vstřebat?