Kam se poděla vaše radost?

Staráte se o děti, o domácnost, děláte, co je potřeba, žijete, jak nejlépe umíte, ale nebaví vás to? Necítíte žádnou radost?

Včera večer jsem vzala do ruky telefon, šup na fb, roluju příspěvky a říkám si, ty jo, co tady furt hledám? Vyrušilo mě hlasité šťastné chechtání holek. Zmocnily se zrcátka, jedna s ním dělala prasátka po zdech a druhá se snažila kulaté světýlko chytit. Velká legrace. Koukám na ten telefon – a na ně. Na tu jejich čistou a bezprostřední radost. Takhle jednoduchý to je.

Už je půl deváté, měly by se jít umývat. Ale tady jsme u toho. Co je pro šťastný život důležitější? Užít si tu chvíli, ve které stojí čas a je v ní jenom lehkost a svoboda, anebo být v čas v posteli, protože něco?

Život je povinnost a nuda

Když hledáme, kam se poděla naše radost, odpověď je nasnadě. Ztratila se tam, kde jsme přestali být spontánní a hraví. Kde jsme začali dávat přednost tomu, co se má a nemá před bezprostředností a volností.

Už v šesti letech jsme si ve školních lavicích zvykli na to, že je normální dělat celé hodiny něco, co nás vůbec nebaví. Že je v pořádku trávit celý čas tím, co nám někdo nadiktuje, místo toho, co dělat opravdu chceme. Zabudovali jsme si do našeho systému, že život je povinnost a nuda. Radost je jen na chvíli a za odměnu. Podle toho pak žijeme celý život. A považujeme to za normální, i když nám v tom není dobře.

Jsou z nás správní lidé, podle jakýchsi společenských měřítek.

• Nerušíme, nevykřikujeme a když, tak proto, že se prostě neumíme ovládnout. Máme pak alepoň pocit viny. Víme totiž, že jsme špatní, když se nedokážeme ovládnout.

• Chováme se tak, abychom se nikoho nedotkli.
• Staráme se o to, co si o nás kdo myslí.
• Děláme všechno proto, aby si o nás nikdo nic špatného nemyslel.
• Bojíme se říct ne, protože když nás někdo poprosí, musíme vyhovět.
• Naučili jsme se, jak se správný člověk chová, aby ho ostatní měli rádi.
• Přijali jsme pro svůj život cíle, o kterých nám někdo zvenčí řekl, že jsou ty správné a že nás dovedou ke spokojenému životu.

Tak jak to, když děláme přesně tohle všechno, jak to, že nejsmě v životě šťastní a neprožíváme žádnou radost? Jak to, že když máme děti a víme, že by to pro nás mělo být požehnání, tak místo vděčnosti zažíváme průdu?

Je to jednoduché. Protože jsme přijali zvenčí, co máme v životě chtít a dělat a naučili jsme se jediný způsob žití – v povinnosti a nechuti.

Budou se ti smát…

Připadá vám to ještě stále nekonkrétní? Tak si představte třeba dítě, které pláče na škole v přírodě, protože se mu stýská po rodičích a učitelka mu řekne: „Nebreč, ostatní děti se ti budou kvůli tomu smát.“ Co se dítě tady učí?

1. Potlačit samo sebe a svůj smutek, který potřebuje prožít, aby se vyrovnalo se situací.
2. Učí se, že je důležitější, co si myslí ostatní, než to, co samo cítí.
3. Neřídit se tím, co cítí, ale tím, co mu někdo zvenčí řekne, že je správné.
4. Učí se, že cítit je špatné.

Tento příklad obsahuje hlavní princip:

Jednám a chovám se podle toho, co mi někdo zvenčí tvrdí, že je správné a ignoruji to, co cítím uvnitř.

Časem jsme v tom úplní mistři. Umíme potlačit každý pocit dřív, než si ho stačíme všimnout. Z hlavy nám trčí desítky antén, které snímají záchvěvy signálů od ostatních lidí, mozek horečnatě vyhodnocuje, jak bychom se teď správně měli zachovat, aby to bylo v souladu s očekáváními všech okolo nás.

A u toho máme úplně vypnuto – nepřijímáme žádný signál ze svého vnitřího světa. Je nám jedno, že nejednáme v souladu se sebou, hlavně, že s námi budou všichni okolo spokojení.

A to je ten kámen úrazu. Protože ano, pak jsme pro naše okolí přijatelní, nikdo proti nám nic nemá. Kdyby se v dospělosti dostávalo vysvědčení, dostaneme samé jedničky za to, jak poctivě chodíme do práce, máme rodinu, uklízíme, vaříme, neodpočíváme, dokud nemáme hotovo…jenže co je nám to platné, když necítíme radost a vůbec nás to nebaví?

Namiřte antény do sebe

Nebylo by náhodou lepší všechny ty antény namířit do svého vnitřního světa a řídit se svými pocity? Pak můžeme mít taky rodinu, děti, dovolenou v Chorvatsku…navenek to bude vypadat stejně, ale uvnitř budeme šťastní. Protože tohle všechno je jenom jakýsi obal, vnější kulisy.

Pokud žijeme jen vnějším světem a naplňujeme jeho očekávání, nemůžeme být šťastní. Není to vůbec žádné klišé, naopak, je to takhle jednoduché:

Štěstí můžeme najít jen v našem vnitřním světě. Tak, že ho začneme vnímat víc, než ten svět vnější.

Ještě jeden jednoduchý přiklad mě teď napadl. S tou vděčností. Můžete slyšet od nějaké své momentální autority, že je potřeba cítit vděčnost. A tak si to přikážete. Abych byla šťastná, musím cítit vděčnost. Jenže to je pořád to samé dokolečka. Zase jenom plníte nějaké doporučení z vnějšího světa, které vás má přivést ke štěstí. A pak se ještě divíte, že ale uvnitř sebe žádnou vděčnost necítíte. I když se tolik snažíte.

Musíte se nejdřív spojit se svým vnitřním světem. Pak k vám vděčnost, stejně jako radost přijde zevnitř. Prostě ji najednou ucítíte. Tím, že přestanete potlačovat a ignorovat své pocity. Tím, že jim začnete věnovat pozornost a budete se jimi více řídit.

No dobře, ale JAK to udělat?

Možná vám to přijde trochu neuchopitlené a abstraktní. Nevadí. Mám pro vás 2 tipy a 1 cvičení, díky kterým to lépe pochopíte a můžete rovnou začít vaši cestu za radostí v životě.

• Čtěte následující slova a soustřeďte se na to, jaké pocity ve vás vyvolávají: Smrt, hrůza, strach, rozklad, destrukce, konec, beznaděj. Jaké máte pocity? Příjemné, nebo nepříjemné? Je vám v nich dobře, nebo byste z nich rádi odešli?
• Teď sledujte své pocity při čtení těchto slov: slunce, moře, láska, klid, pohoda, les, léto, vůně. Jaké pocity máte teď? Příjemné, nebo nepříjemné? Chcete je, anebo nechcete?

Stejně tak každá situace, ve které se nacházíte, ve vás vyvolává určité pocity. Doteď jste byli možná zvyklí je nevnímat, nebo jim nevěnovat pozornost. Ale vždycky tam jsou a pomohou vám orientovat se v životě.

Proto prvním tipem pro vás je: celý dnešní den sledujte, jaké máte pocity v různých situacích. Možná se vám teď zdá, že žádné extra pocity nemáte, že není co sledovat. Udělejte to a budete překvapení. Pokud nevíte, jak máte své pocity sledovat, odpovídejte si průběžně na tyto otázky: „Je mi příjemně, nebo nepříjemně? Je mi v tom dobře? Chci v tom zůstat, nebo mi to vadí?“ 

Většina vašich problémů se začne řešit právě takovým uvědomováním.

Určitě se vám někdy stalo, že jste se nemohli v něčem rozhodnout a pořád dokola jste omílali v hlavě jednotlivé varianty. Pro tyto případy je tady tip 2.

1. Sežeňte si dvě židle. Sedněte si na jednu z nich a představte si, že se rozhodnete prvním způsobem. Jen sledujte, jaký máte z tohoto rozhodnutí pocit. 
2. Pak vstaňte, vystupte z toho prvního rozhodnutí. Sedněte si na druhou židli a zopakujte totéž s druhým řešením vaší situace. Opět sledujte, jaké máme pocity, když se rozhodnete druhým způsobem.
3. Uvědomte si, jak se cítíte v jednotlivých variantách a vezměte to v potaz při rozhodování.

Toto je velmi jednoduchý a efektivní pomocník, když se snažíme zjistit, co vlastně chceme, ale neumíme se k tomu dostat svojí myslí. Pocity nám to řeknou mnohem přesněji.

Neznamená to, že se nemáte rozhodovat rozumem a řídit se jen pocity. To ne. Jenže jste si zvykli pocitům nevěnovat pozornost vůbec. Vaše mysl je někdy s rozumem v koncích právě proto, že nepozvete k rozhodování pocity. Pokud zůstávají potlačené, nedokáže je mysl brát v potaz. Jenže potlačené pocity pak způsobují, že se nám žádné rozhodnutí nelíbí. Proto je třeba věnovat pozornost  obojímu.

Tak si to otestujte, vyzkoušejte, a můžete se spolehnout, že takto jednoduché to celé je. Když jste byli děti, pocity jste uměli moc dobře. Stačí se jen rozpomenout.

Na závěr mám pro vás ještě jeden úkol.

• Udělejte si seznam 10 věcí, které vám dělají radost. Věcí, činností, při kterých se cítíte, jako ryba ve vodě, při kterých cítíte, že jste správně a nepotřebujete být někde jinde.
• A každý den si minimálně jednu z nich dopřejte.

Tak ať se vám to daří!
Petra