Kam utek vztek?

„Tak mi ty boty zavaž, mě to nejde,“ křičí na mě Kristi. V první chvíli chci zakřičet ještě mnohem silněji: „Co na mě řveš? Když něco chceš, musíš to říct hezky!“ Aby viděla, kdo je tady pánem.

Ale zastavila jsem se a chvíli jsem počkala. Ta vlna vzteku prostě odplynula pryč. Jen tak. Nenaskočila jsem na ni, tak ujela. A pak už úplně klidně říkám: „Kristi. Když mi to řekneš hezky, ráda ti pomůžu. Když na mě křičíš, vůbec nemám náladu ti pomáhat.“

Kristi se odmlčí a říká mi úplně normálním tónem. „Mami, mě ty boty nejdou zavázat. Můžeš mi pomoct?“

Smějeme se. Máme z toho obě radost. Ono to jde. Když to nevyjde na poprvé, vždycky se můžeme opravit a říct cokoliv znova a líp.

To mě baví, tyhlety „učebnicový příklady“ ze života. Tady je krásně vidět hned několik věcí. Tak pojďme na ně.

1. Agrese vyvolá další agresi. Láska lásku.

Tlakem vyvolávám protitlak, útokem protiútok, neláskou nelásku. Kdybych na Kristi zařvala, ať neřve, tak fakt řvát nepřestane. Tohle prostě není cesta.

Uprostřed křiku, když se vám podaří si uvědomit, že se vztekáte, nalaďte se na lásku, kterou k dítěti cítíte. Dívejte se na něj, vizte v něm to malé dítě, které je teď zrovna úplně ztracené. Mějte s ním soucit. Přestanete na něj najednou tlačit. Začne od vás k němu proudit láska, přijdou vám ta správná slova a vaše dítě bude reagovat smířlivě. Nebude bojovat a bránit se. Protože nebude mít proč.

2. Neskákejte do vlny vzteku

Určitě už jste to slyšeli aspoň dvacetkrát, že se v první chvíli máte zastavit a nereagovat. Já to slyšela. A sama jsem to už aspoň stokrát někomu radila. A tentokrát se mi to povedlo. Přiznávám se, že naprosto nevědomě. Nestačila jsem zareagovat a zařvat dostatečně rychle „Neřvi na mě!“. Nestihla jsem tu vlnu vzteku. Najednou jsem cítila, jak prostě odchází. Jako výdech. Jako poryv větru. Jako vlna, když stojíte po kolena v moři a ona vás zaplaví, a za chvíli je pryč.

Tohle neustále zkoušejte. Jak? Zastavte se. A to tak, jakobyste se zastavili v čase. Čas jde dál, ale vy stojíte. Něco jako když při meditaci zastavíte své myšlenky. Situace se nějak vyvíjí, ale vy ne. Vy stojíte a nereagujete. Projde to vámi pryč a někam odletí.

O prázdninách mi říkal jeden můj kamarád, že budhismus učí neidentifikovat se s emocí. A to je ono. Emoce tam je. Jste tam vy. Emoce je vaše, ale vy nemusíte být tou emocí. Nenecháte se jí ovládnout. Je vaše a tak ji můžete zkrátka propustit.

Jen si to nespleťte s potlačením emoce. Potlačení jde dovnitř. Do vás. Emoce ve vás zůstane. Pěkně se zakonzervuje. Její propuštění nebo nenaskočení si na ni jde ven, mimo vás. Emoce je pryč.

Dokud se vám to nepodaří, zní to dost neuchopitelně. To ale nevadí. Otevřete se tomu, že to jde a že to chcete. Myslete na to, že než se příště začnete zlobit, tak se jenom zastavíte.

Jinak samozřejmě, pokud se vám to nepodaří a začnete se vztekat, cupujte noviny, dělejte lva, skákejte, dupejte. Dělejte cokoliv, co vám pomůže vztek dostat ven. To je potřeba. Když už si na něm jedete, nemůžete ho v sobě zamknout. Ale uvědomujte si při tom, že jste ulítli. Nečekejte od dítěte žádnou rozumnou reakci. Berte to tak.

A i během vztekání můžete ze svojí emoce vyskočit ven a nechat ji odjet. Prostě nazdar!
Zkoušejte to, určitě se vám to podaří.

3. Naučila jsem ji to já

K tomu asi nemusím nic dalšího psát. Já jsem ten, kdo svoje děti naučil vztekem třískat dveřmi a křičet bezmocností. Vysvětlováním tady nic nezmůžu. To já se musím naučit řešit věci jinak. Děti se to pak naučí ode mě. Takže z toho vyplývá zásadní věc: sami dělejte, nebo se učte dělat věci tak, jak je požadujete od svých dětí.

4. Tak znova

Samozřejmě to nejde ráz na ráz. Stejně se někdy vzteknete, zakřičíte, budete se snažit dítě přemoci svojí silou.

• Když to nastane, uvědomujte si, že se to děje.
• Pak se omluvte.
• Řekněte to znova tak, jak cítíte, že to je správné. Tak, jak byste to rádi řekli příště.

Krom toho, že tak napravíte, co jste udělali, si taky vyzkoušíte, jak to udělat příště. Opakováním si to zažijete. To samé dělejte s dětmi. Když na vás zakřičí, tak si pak řekněte, že takhle to nebylo v pořádku a zkuste to znova. Přehrajte si tu situaci ještě jednou. Je to docela sranda.

5. Spolu, ne proti sobě

Já – rodič – nejsem ten, kdo má z dítěte vytvořit spořádaného člověka. Jsem průvodce a sama se učím. Učíme se společně dělat věci tak, aby byly pro všechny v pořádku. Nebojujeme spolu, neobviňujeme se a hledáme společnou cestu.

Tento přístup nemůže vycházet od dětí. Musí vzejít z nás. Jakmile v sobě ucítíte energii boje, potřebu použít svoji sílu, nebo jakmile máte pocit, že vám dítě dělá něco naschvál, tak se zastavte. Nalaďte se na lásku. A najděte spolu nějaké řešení.

Mám pro vás ještě jedno doporučení. Meditujte. Meditace není „něco jenom pro magory“. Naopak, meditace je něco, co potřebujeme všichni. Všichni se potřebujeme učit zastavit se, zastavit svoji mysl a začít si v každé chvíli uvědomovat sama sebe. Své pocity, strachy, motivy, bloky, zranění. A k tomu je meditace jaksi jak dělaná:) Navíc, když meditujete, učíte se mít odstup. Od myšlenek a emocí. A to vám pak pomůže se zastavit a na emoci si nenaskočit.

A jestli vás zajímá jedno úplně jednoduché kouzlo, které vám pomůže se cítit normálně, ať už kolem lítají jakékoliv emoce, mrkněte sem, kouzlo je tady<<

Tak se mějte krásně a nezapomeňte se čas od času zastavit!
Petra H.