Když děti odcházejí…

Jednou budou všechny ty chvíle pryč.

„To každodenní bytí, neustálá přítomnost a spojení. Ty věci, který děláme v určitým období každý den a máme v tu chvíli pocit, že to nikdy neskončí, že tohle prostě je a vždycky bude. Známá cesta do školky a na ní drobný každodenní rituály. Slepičkám pampelišky, zkratka přes koleje, pitíčko s Elzou z lékárny… 

Vyšlapaný cestičky každodenností. Dětské jiskření, živost, radost, objevování. Děti jsou chodící slunce.  

Všechno má svůj konec. Zase jdeme do školky, ale už jdeme jenom dvě. Já a ta mladší. Starší už si vyšlapává svý cestičky do školy.“

Zažili jste někdy váš dům či byt bez dětí?

Po několika dnech bez dětí je v domě zvláštní klid a ticho, stojí čas. Nehybnost, ve které houstne vzduch. Dům je PRÁZDNÝ, vše najednou ustrnulo a spí.

Věděla – viděla – jsem, jak je pro rodiče, hlavně pro matky těžké, když děti odcházejí z domu. Ale říkala jsem si: „Proč jako, co je na tom? Však se jen odstěhovaly…“ Teď to ale cítím. Mají teprve 7 a 4 roky, a s každou změnou to na mě dýchne.

Mateřství je někdy pěkná megaprůda, ale na druhou stranu děti přináší do našeho života ŽIVOT, slunce. S dětmi to prostě jede. S nimi jsme v proudu života. A jednoho dne jsou všechny ty chvíle pryč. To každodenní bytí, snídaně, oběd, večeře, mami dívej, mami, hele, houpání na hřišti, čtení pohádek…najednou je to pryč.

Stejně jako po té cestičce do školky, po které jsme šly tisíckrát, jednou po ní jdeme naposledy, tak i to, jak jich byl plný dům, jak byly všude, jak neustále něco tvořily a hrály si, zlobily, lezly nám na nervy, dělaly brajgl a hluk a jak prostě byly, tak i to má svůj konec. Najednou jsou v pubertě, pak dospělí a jsou pryč.

Dům je prázdný. Mrtvý.

Z toho plynou dvě věci.

1. Je potřeba žít i jiné role – nebýt jen matka. Nerealizovat se jen v mateřství. Děti tady nejsou proto, aby nám zajistily smysl našeho života. Protože ony jednou odejdou z domu, přestanou nás skoro potřebovat a s tím je pak najednou pryč i náš smysl života. Je nutné žít taky pro sebe. Ne jen pro děti.
2. Konec je v podstatě smrt. Říká se, žij tak, jako bys měl zítra zemřít. To je to, čím smrt dělá život krásným – to, že máme omezený čas, vědomí, že to může kdykoliv skončit, nám může dávat lehkost, osvobodit nás od zbytečných nesmyslů, omezení, strachů a přimět nás k tomu, abychom si to užívali – pro jistotu už hned teď, protože konec může přijít třeba zítra.

Jenže tím, jak se smrti bojíme, na ni raději vůbec nemyslíme, a paradoxně máme pocit, že tu snad budeme věčně a můžeme celý svůj život promrhat. Protože si nechceme připustit, že to jednou skončí.

A stejné je to s dětmi. Dokud jsou malé, pojďme si uvědomit, že to jednou skončí. Protože ty bytosti tak, jak jsou teď, když mají 4 a 7 let, ty z našeho života odejdou už jen tím, že prostě vyrostou. Najednou jim bude 20, a s tím 4letým roztomilým šprčkem už se nikdy znova nepochováte, už to nikdy nebude stejné a nikdy se k tomu nemůžete vrátit.

Pojďme proto prožívat radosti spojené s dětmi opravdu intenzivně. Když pocítíte hněv, nevoli, stres, mějte na paměti, že tohle není navždy. Že to je jen na chvíli.

A pro ty z vás, od kterých zrovna děti – někam – odchází, nezapomeňte si dovolit prožít všechny emoce, které vám s tím přijdou. I když si najdeme smysl života nezávislý na našich dětech, stejně nás jejich odpojování bude bolet. To je přirozené a zdravé.

Mějte se moc krásně a přeju hladký začátek školního roku:)

Petra