Mami, já se bojím umřít!

„Mami, já se bojím umřít,“ překvapila mě Kristinka před spaním.

V hlavě se mi roztočil mixér myšlenek a pocitů. Trochu panika. „Rychle, rychle, co na to honem říct, abych ji nějak fatálně nepoškodila?“

Prolétla mi hlavou vzpomínka na to, jak jsme to před několika lety řešily s Terezkou. Tehdy jsem to nezvládla, protože jsem měla ze smrti strach. A tak jsem to zametla pod koberec a oddechla si, že to snad takhle stačí. Hlavně, že už se na to neptá.

Nádech, výdech. Věřím tomu, že naše duše je nesmrtelná. A nemám důvod dětem tvrdit něco jiného.

„Kristi, jsi malá holčička, neumíráš. Něco se máš tady na světě naučit. Teprve, až budeš vědět, že jsi udělala všechno, co jsi měla, tak až potom to přijde. Až budeš stará. A tvoje duše se na svět stejně zase vrátí. Zase se setkáme. Pořád se budeme setkávat.“

„Ale to budu jiná. Nechci být jiná.“

Aha. OK, tak to prostě neobejdu, říkám si, musím rovnou do toho.

„Mami, já se bojím umřít. Chci být plyšák. Abych neumřela.“

Vracíme se na začátek.

„Ale plyšák nemůže jíst zmrzlinu. Nemůže jezdit na kole. Nemůže pít od maminky mlíčko. Nemůže nic.“

„Ale já nechci umřít.“

No, jo, vždyť přece vím, že se tomu nevyhnu. A stejně to naivně zkouším obejít. Snažím se popřít smrt. Jenže děti se zkrátka ošidit nedají.

„Kristi, já budu s tebou. Budu s tebou, u tebe. Představ si, jak za tebou stojím já a za mnou moje maminka, tvoje babička. A za ní stojí zase její maminka. To je moje babička. Rozumíš tomu?“

„Jo.“

„A za ní stojí zase její maminka a za ní její maminka, pořád dál a dál. Je to nekonečná řada všech maminek, co byly před tebou. Můžeš se o nás opřít. Budeme všechny s tebou.“

„Vždycky, když se budeš něčeho bát, tak si představ, že za tebou stojím já a za mnou moje máma a její máma, celá ta řada. A opři se. Pořádně se opři, my tě udržíme.“

Než jsem vyjmenovala všechny ty mámy mámy, tak usnula. Lepší než počítání oveček. Další večer se k tomu zase vracíme. „Mami, já se bojím. Já nechci umřít.“

Už to neřeším, vím co mám dělat. Říkám jen: „Kristi, budu s tebou. Já, moje maminka, její maminka, její maminka, všechny maminky, co byly před tebou. Můžeš se o nás opřít. Jsme pořád s tebou.“

Okamžitě mění téma a dál se tím nezabývá. Nebojí se, nemá potřebu to řešit. Dnes se už k tomu nevrátila.

Děti jsou schopny pochopit všechno. Pokud se na něco ptají, anebo se něčím zabývají, to je přesně ta chvíle, kdy je třeba s nimi o tom mluvit. Přiměřeně věku, samozřejmě. Ale vždy pravdivě. A beze strachu.

Se smrtí je ta potíž, že my sami si s ní nevíme rady, bojíme se jí a nejsme s ní srovnaní.

Můžete udělat to, co jsem radila Kristince. Představte si v klidu tu nekonečnou řadu vašich předků. Představte si, jak stojí za vámi a opřete se plnou vahou o ně. Pokud na nesmrtelnou duši nevěříte, nevadí. To se vašich předků netýká. Na předky nelze nevěřit. Ti tady byli. Je jich nekonečná řada vinoucí se od vás do počátku světa. A oni všichni prošli branou smrti před vámi. Jděte v jejich stopách.

Pokud vám v tom nebrání váš logický rozum a rezonuje to s vámi, můžete se spojit se svými předky prostřednictvím rituálu. Pomůže vám přijmout smrt jako součást života. Přestanete se jí bát a budete cítit klid namísto bolesti při vzpomínce na své drahé zemřelé. Těžko lze předat dětem něco, co sami nemáte.

Je to jako se vším. Nejprve musíme pracovat sami na sobě. Až pak se můžeme zabývat dětmi. S dětmi jednáme na rovinu a přímo, jsme autentičtí, říkáme jim pravdu a nemlžíme.

Důležité je přijetí. Je třeba přijmout jako fakt to, že se naše děti mohou něčeho bát. Nelekáme se jejich pocitů, uznáváme, že se mohou cítit právě takto. Teprve v tu chvíli jim můžeme pomoci.

A také je třeba přijmout smrt. Abychom mohli opravdu žít.

Smrt a zrození jsou dvě strany jedné mince. Při zrození a smrti duše prochází tou samou branou, jen v opačném směru. Umírající a rodící se člověk potřebují stejnou péči. Smrt a zrození se spojují v kruzích a v nich jako po spirále proudí život stále vpřed, obnovuje se, odpočívá, umírá a zase se rodí.

Jak po noci ráno bývá, po dni zase noc,tak najednou jaro zpívá, zimě dobrou noc. 

Kdo usne, zase se probudí. Kdo zemře, znova se narodí. 

Tam, kde něco končí, něco nového se začíná. 

Přeji Vám hodně lehkosti a radosti, ať zrovna řešíte cokoliv!

Petra Hanelová