Krmíte dítě, aby nemělo hlad, nebo aby neplakalo?

Ohlušující siréna. Křik, jako když ho na nože berou.

Nic jiného se nedá vnímat, všechna pozornost je směřována ke zdroji křiku. K vašemu dítěti.

V hlavě vám hučí. Je to stejně nepříjemné, jako stát vedle vibrující sbíječky, která krájí chodník na kousky. Nechcete to.

Ale máte to.

Já to znám.

Vřískot Kristinky ve třetím patře obchodního domu Kotva,

uprostřed velkoměsta pod palbou stovky párů udivených a rozladěných očí. Čtu v nich, aniž bych se dívala: „Proč si to dítě, proboha, neuklidní? Nebo neuklidí…“ Copak je kam? Uprostřed Prahy?

Snad stokrát jsem zažila náhlý nečekaný křik, při kterém propadám zoufalství. Proč zase? A proč teď? Proč zrovna moje dítě musí tolik křičet?

A když byla malá? Miminko, malé dítě, které ještě v roce a půl chce být stále v náručí. Jak mám jít na záchod? Jak mám udělat snídani? Nemůžu nic, aniž by nebyl řev. Pocit vězně.

Teď, jak to píšu, úplně mě z toho mrazí. Nechápu, jak jsem mohla ve zdraví přežít ty první dva roky. No, trochu přeháním. Ale znova bych to zažít tedy nechtěla.

Kristinky pláč byl pro mě noční můrou a každodenním trápením. Bylo to hodně intenzivní. Mohla jsem se z toho buď zbláznit, čekat, že to jednou přejde a zestárnout při tom o sto let.

Z posledního zbytku sil jsem ale našla cestu ven. Kudy jsem šla?

Svého nepřítele jsem rozpitvala na kousíčky, prozkoumala do detailu jeho fígle a triky. Konečně jsem pochopila, o co mu jde. Nemluvím o své dceři. Mluvím o pláči:)

Slyšela i četla jsem, že pláč dítěte nám dělá zle (zrychlí se tep, zvýší tlak, vyplaví adrenalin = vyvolává stresovou reakci), jako když nám jde o život, protože to je vrozený instinkt. Má sloužit k tomu, že jdeme a dítěti okamžitě pomůžeme.

Souhlasím.

ALE! K čemu byl – je – tento instinkt? K tomu, abychom šli a hledali, co dítě potřebuje. Ne, abychom se na prvním místě snažili jeho pláč zastavit. Protože pláč, ten se zastaví sám v momentě, kdy dítě dostane, co potřebuje.

Cítíte ten rozdíl?

Dítě pláče, protože má hlad. Jdete a nakrmíte ho. A proč ho krmíte? Aby nemělo hlad, nebo aby neplakalo? To je to nejdůležitější. S čím do toho jdete.

Když si trochu zapřeháním, tak se dá říct, že my tady u nás děti nekrmíme, nechováme, nepřebalujeme proto, aby neměly hlad, aby se cítily v bezpečí a příjemně. Ale proto, aby neplakaly. A proto děti tolik pláčou. Protože je nevnímáme. Snažíme se jen, aby přestaly plakat.

Když jsme byli malí a plakali jsme, naši blízcí cítili během pláče stres a snažili se nám od pláče pomoci. Buď jej zastavovali, nebo ignorovali (obrnili se před ním). Naučili se to od svých rodičů a ti zase od svých. Celá naše společnost sdílí ten pocit, že pláč je nepříjemnost, kterou je třeba co nejrychleji zastavit a odvolává se při tom na instinkt.

Tohle je slepá ulice!

Mým důkazem, že to jde jinak, je vlastní prožitek a zkušenost, mé děti, především již ne-ukřičená Kristinka, křičící uklidněné děti, které potkávám na své cestě a selský rozum.

OK. Jde o instinkt, Ale naše reakce na něj je zdeformovaná! Předáváme si ji jako zkušenost z  generace na generaci. Jistě by stálo za to zkoumat kdy a jak k oné deformaci došlo. Jednou to udělám. Teď si vystačíme s tím, že kdysi dávno bylo zřejmě opodstatněné, aby lidstvo (v našich zeměpisných šířkách) utišovalo pláč, sotva dítě otevře pusu. Ale dnes už to nepotřebujeme.

Nemusíme se pláče bát!

Jsem si jistá tím, že matka, která je na dítě napojená (vnímá jeho potřeby, komunikuje s ním), může mít svůj stres pod kontrolou, minimalizovat ho, nemusí se jím nechat ovládat, pouze ho využít. Pokud se ve stresu jen horečnatě, bez rozmyslu snaží pláč utišit, místo aby zastavila sama sebe a dítě chvíli – v klidu! – pozorovala, pláč nezastaví a potřeby dítěte naplňuje jen náhodně, metodou pokus – omyl.

Víte, za co si pláč zaslouží náš potlesk?

• Pláč má tlumivý účinek na bolest díky vyplavování endorfinů, hormonů, které způsobují dobrou náladu. Složení slz je závislé na tom, zda pláčeme z radosti, zármutku, dojetí či bolesti.
• Zdraví lidé mají pozitivní přístup k slzám a pláčou častěji než pacienti trpící žaludečními vředy a kolitidami, nemocemi spojenými se stresem.
• Smích a slzy jsou svou povahou přírodní léky. Smíchem i pláčem můžeme snížit stres, nechat odplavit negativní pocity a nabít tělo energií. Jsou nejlepším přírodním zdrojem
• Výzkumníci uvádějí, že lidé, kteří se vypláčou, nejenže se cítí lépe, ale i lépe vypadají.
• Pláč je relaxační prostředek. Umět se vyplakat znamená mít kontakt se svými emocemi a umět ověřený relaxační prostředek zvolit.
• Pláč se využívá v různých formách abreaktivních terapií, při skupinových psychodramatech, terapiích rodinných konstelací, jogínských cvičeních. Může být doprovodem holotropního dýchání či emoční reakcí na terapii pevným objetím.

Tyto potleskuhodné skutečnosti jsem našla zde: PhDr. Žídková Z.: Nepodceňujme pláč. Zdravotnictví a medicína.  4/2010. http://zdravi.e15.cz/clanek/sestra/nepodcenujme-plac-450942

Ano, tohle dává smysl.  Všichni víme, že pomocí pláče odplavujeme nejen z oka nečistoty, ale všechno, co by se v nás chtělo usadit (různá zranění, bolesti, trápení). Tak proč to neumožnit dětem?

1. Nemyslím nechat je ve vedlejší místnosti sílit si plíce, ale být s nimi, když pláčou a zachovat při tom klid.
2. Uznat, že mají nárok plakat a podpořit je.
3. Pochopit, proč pláčou, ne jim vysvětlovat, proč nemají plakat.
4. Pomoci jim řešit, co je trápí, ne je zachraňovat od pláče.

Teprve až tohle zvládneme, můžeme dělat další kroky k tomu, abychom dítěti pomohli se uklidnit.

S Kristinkou jsme si prošli peklem.  A díky tomu peklu jsem objevila zázrak, který spočívá v tom, že mi pláč nevadí. A to dává klid mě. I dětem. Pláčou mnohem méně, kratší dobu, Kristinka ta už křičí jen občas, když je unavená. A já, když slyším plakat dítě, své či cizí, zůstávám v klidu. Pokud se mě začne zmocňovat stres, mám ho pod kontrolou a vím přesně co dělat.

Jsem za to Kristince vděčná, protože díky ní se dnes nevěřícně dívám na ten zažitý omyl, který spoustě maminek i tatínků ničí život, když zbytečně vkládají energii do utišování pláče.

Díky Kristince jsem objevila cestu.

Pochopila jsem, o co jde při pláči a křiku, vím, jak přeprogramovat sama sebe, abych zůstala v klidu a jak pomoci dítěti pláč a křik zvládnout, aby si z něj odneslo, co potřebuje a nemuselo plakat mnohem déle jen proto, že jej zkrátka nechápeme.

Snad nic dalšího jsem v životě nezkoumala tak do hloubky, jako dětský pláč a křik. Napsala jsem o něm dva e-booky, které vám mohou pomoci bez dlouhého zkoumání dostat se s pláčem a křikem tam, kde jsem dnes já. Pokud se křikem a pláčem trápíte, vydejte se na cestu hned teď a pro začátek si stáhněte e-book zdarma. Pomůže vám se v pláči zorientovat.

Píšu o pláči články a založila jsem také fb stránku Pláčem ku zdraví. Ráda bych, aby lidé přijali a pochopili, že pláč a smích jsou dvě strany jedné mince, že není třeba se pláči bránit. Pokud mu to dovolíme, umí nás léčit a bohatě se nám odmění.

Naše děti si pláč zaslouží. Neberme jim jej!

Co říci závěrem? Snad už jen toto –

Zadržovat pláč znamená ubírat si sil. Zastavováním pláče dítěte ubíráme sil sobě i jemu.

Napište mi, jak se vám s pláčem daří. Jsem zvědavá a ráda vám pomohu:)

Petra Hanelová,

[email protected]