Nebreč, to nic není!

Co děláte, když si spálíte ruku?

Máte soucit s postiženým místem? Pohladíte ho, jste k němu ohleduplní, nebo děláte, že se nic neděje a chcete, aby vaše ruka co nejdříve fungovala jako před tím, a rychle vám zase sloužila?

Od malička se učíme být hrdiny a nefňukat. Na první pohled to snad může vypadat jako správné. Máme sami sebe pod kontrolou. Neobtěžujeme okolí svou bolestí. Neděláme z komára velblouda. K čemu řeči, když se vlastně nic nestalo?

Nestalo? Spálili jste si ruku. Je to vaše ruka! Celý život vám slouží. Bez ní byste se nenajedli, nenapili, neoblékli, nenapsali dopis, nepohladili své dítě, nemohli hrát na klavír, kreslit, vařit, plavat, učesat se, oholit…prostě nic.

Vaše ruka, protože jste se zachovali neopatrně, nebo měli třeba nehodou, je teď ale poškozená. Má spálenou kůži, bolí, vaše ruka teď potřebuje vaši péči. Soucit. Něžné zacházení. A hlavně pozornost!

Nevyzývám tady nikoho k sebelítosti. Ale k soucitu, pozornosti a k ohleduplnosti. Mezi: „Neplač, to nic není!“ a „ty chudáčku, ty sis spálil ručičku, pojď sem, já ti to pofoukám, chceš čokoládu,“

existuje zlatá střední cesta:

Uznání a přijetí bolesti a emocí s ní spojených a podpora při jejich procítění (když se něco stane dětem). „Já jsem se spálila, au, hmm, to teda ale pěkně bolí!“  sobě, nebo „Ty ses spálil, hmm, to asi bolí, viď?“ dítěti jako uznání a přijetí docela stačí, je-li myšleno upřímně.

Potom si ponořím ruku do studeného oleje, a jsem tam, s tou bolestí a čekám, až poleví. Nenadávám si, nepřemýšlím nad tím, co jsem si tím způsobila za časové komplikace, nejsem naštvaná, že jsem se musela na chvíli zastavit. A dítě prostě nechám, aby se vyplakalo. Vezmu ho do náruče, soucítím s ním (klidně mlčky) a třeba hladím.

Nakonec svoji ruku dle potřeb opečuji a beru na ni ohledy. Nebudu s ní například hned umývat nádobí.

Co je pro mě důležitější, moje ruka nebo špinavé nádobí?

A to je ta láskyplná, ohleduplná péče.

Jsme zvyklí bolest ignorovat. Chtít, aby okamžitě přestala. Proto děláme, jako že nic, dáme si nezbytnou první pomoc a jedeme dál. Ještě jsme na sebe naštvaní.

Tohle je ošklivý, škodlivý model. Protože:

1. pozornost léčí – pokud dáme nemocnému místu láskyplnou pozornost, rychleji se uzdraví,
2. je to moje ruka – potřebuji ji, jsem jí vděčná…Tak kdo jiný se má o ni teď postarat? To neznamená, že ji položím na polštář a budu s ní 14 dní v posteli a číst jí pohádky:) Prostě přiměřeně.
3. Mít rád sám sebe je základní předpoklad k tomu, mít rád i své okolí a žít spokojený život. A teď důležitá otázka:

Jaký máme vztah sami k sobě, když nedokážeme mít soucit ani se svojí vlastní rukou?

Nedostatek sebelásky se projevuje právě v těchto nenápadných věcech.

Jsou v nás TAK hluboko zažrané, že je vůbec nevnímáme jako něco nepřirozeného. Vnímáme to jako naši samozřejmou součást. Jako něco, co je v pořádku. Vnímáme jako správné, že k sobě v některých situacích neumíme být laskaví.

Vzniká to nějak takto:

„Nebreč, to nic není!“

„Aha, mám odřenou nohu a bolí mě to, cítím lítost, chci plakat, a to je špatně. Říkají, že to nic není. Tak já už teď vím, že když si ublížím, nic to není. Brzy se už naučím všechen pláč spolykat a potlačit, co cítím. Je zřejmě správné nemít své tělo rád, protože kdybych ho měl mít rád, musel bych s ním mít přeci soucit.“

Tohle není přirozené a je dobré se to odnaučit. Stačí sledovat děti. Vše, co dělají, je přirozené, pokud je to neodnaučíme. A děti umí mít soucit s poraněným místem svého těla, umí vyjádřit bolest, umí projevit své emoce, umí dát láskyplnou pozornost nemocnému místu.

To samozřejmě neznamená, že musíte oplakávat odřené koleno. Ale můžete klidně pocítit smutek nebo lítost. Jen tak pro sebe, na chvíli. Neznamená to, že jste máčky a uplakánci. Znamená to, že máte své koleno rádi, jste mu vděčni za to, jak pro vás celý život pracuje a teď, když potřebuje váš soucit, tak mu ho dáváte.

A začnou se dít zázraky…

Na první pohled se někomu může zdát, že tady mluvím z cesty. Není to tak. Mluvím z vlastní zkušenosti. A tak vás prosím, abyste to šmahem neodmítli, připustili, že by na tom něco mohlo být a šli do toho, alespoň to vyzkoušet. Pokud se vám to podaří procítit – tedy nezkoušet jen vyslovit ta slova, ale myslet je vážně…zjistíte, jak moc léčivé to je. Nejen pro vaše koleno:)

Dovolte sobě i svým dětem prožít bolest a procítit emoce. Je to nezbytné pro zdravý vztah k sobě sama.

Někdo s tím může mít samosebou problém. Odmítání emocí je hluboko v nás a reakce mohou být rychlejší než my.

Co s tím?

1. Pokaždé, když zareaguji tak, jak nechci, si potom v klidu představím, jak budu reagovat příště. Už tato samotná představa má velikou sílu. Brzy začnete nové reakce používat automaticky.
2. Dál mohu přijít k dítěti  (nebo sama k sobě) a říct mu (sobě): „hele, promiň, to se mi nepovedlo. Příště, až se ti něco stane, řeknu ti toto:….“ Prostě se opravím.

A když třeba spálím jídlo (už je mi té ruky fakt líto:), a automaticky si řeknu: „ježiš, já jsem to zase spálila“ a budu se na sebe za to zlobit, tak potom klidně můžu říci: „Tak znova a jinak!“ a řeknu si konejšivě třeba: „jé, ty jsi spálila jídlo? No, to přeci vůbec nevadí.“ a napoprvé to vyhrotím a pohladím se. Zkuste to někdy! Uvidíte, co se ve vás začne dít.

Hodně zdaru a buďme sami k sobě laskaví, ať můžeme být hodní i na své okolí:)

Mějte se moc krásně!

Petra H.