Nenechte už na sobě dříví štípat

Co uděláte, když vás vaše dítě ve vzteku kopne?

Všichni máme nějakou hranici, kdy cítíme, že tohle už fakt ne a tohle si už líbit nenecháme. Jsou ale situace, kdy si nejsme jistí.

Tyhle hranice jsou naše a jsou takové, jaké jsme si je od svého narození během dětství vytvořili. Pokud nám někdo od malička naše hranice narušuje, nerespektuje nás, zvykneme si, že si prostě musíme některé věci nechat líbit. Protože nemáme sílu na to, se za sebe postavit. Jak taky, když ten, kdo naše hranice narušuje, je mnohem silnější, než my. Dospělí. Rodiče, učitelé, příbuzní…

Tolik si toho k nám v životě dovolili, protože jsme byly „jenom děti“, které mají především poslouchat. Chovali se k nám i při všech nejlepších úmyslech bez respektu, cítili jsme se poníženi, a neměli jsme se jak bránit.

Ze začátku jsme se třeba bránili, ale pak přišel ještě větší ne-respekt a ponížení. Tak jsme to vzdali. A tam někde jsme přišli o svoji sílu. O schopnost se za sebe postavit, bránit se. O možnost naučit se, jak se to vlastně dělá. Uvědomovat si, co se mi líbí a co ne. Vědět, že když se mi něco nelíbí, mám plné právo se ohradit.

Začali jsme přijímat, že se k nám může ten, kdo je silnější, chovat jak chce. Abychom se z toho nezbláznili. Abychom mohli žít, přestali jsme to ponížení cítit. Odpojili jsme se od svých pocitů.

Naši rodiče

Nezapomínejme tady na jednu důležitou věc. Naši rodiče nás sice často nerespektovali, ale dělali to nevědomě. Nemá smysl tady někomu něco vyčítat, nebo hledat viníky. Dělali automaticky totéž, nebo pravý opak toho, co zažili sami od svých rodičů.

Dnes je vědomí na úplně jiné úrovni. Máme mnohem víc informací, spousta lidí na sobě pracuje. Takže buďme rodičům vděčni za život, a neházejme vinu na ně. Jsme dospělí a zodpovědnost máme sami za sebe. Pojďme na sobě pracovat.

V dospělosti jako když najdeš

Takže, teď jsme najednou dospělí. Naše zranění z dětství – to, že nám nevadí, když někdo porušuje naše hranice (protože je vlastně nemáme). To, že si nejsme jistí, jestli náhodou tenhle člověk nemá právo, chovat se k nám nerespektujícím způsobem, to jsme si přinesli do dospělosti s sebou.

Neumíme rozlišit respekt od ne-respektu. Nejsme si jistí, jestli, se máme bránit. Co když jenom reagujeme přecitlivěle a tohle bychom měli vydržet? Tak raději držíme. Stejně nemáme k obraně žádné nástroje. Bránit jsme se nenaučili.

To s dospělostí samo nepřijde. Proto trpíme chování ostatních a říkáme si, že to je vlastně v pohodě. Že nám to vlastně nevadí. Hledáme si různé výmluvy, proč si necháváme něco líbit.

Místo toho, abychom se za sebe postavili, si říkáme třeba: „Ten člověk má vlastně pravdu. Takhle je to pro všechny lepší. Jsem nakonec ráda, že se to stalo. Vlastně mi nic neudělal. Vlastně se nic nestalo. Vždyť mě to nebolí.“ Slyšíte se? Je to i vaše strategie? Alespoň někdy?

Prosím vás, teď hlavně nepropadejte panice. To je úplně v pořádku, že to tak máte, je to váš vývoj, vaše cesta. Teď to můžete začít měnit.

Nemusíte si nechat líbit vůbec nic.

První krok je vždycky uvědomění. Ten jste právě udělali. Uvědomili jste si, že to tak máte. Vlastně jste to vždycky věděli, ale teď vám to víc zapadá do sebe. Proto máte druhou šanci se to všechno naučit. Znáte, jaké to je, když nejste respektováni a díky tomu se můžete naprosto přesně naučit, jaké to je být respektováni.

To, že vás v dětství nerespektovali ostatní vás naučilo, že si respekt nezasloužíte. Proto samozřejmě nerespektujete ani sami sebe a vaše sebehodnota je nízká. Není to nikdy o tom, že okolí je špatné. Že támhleta paní je nevychovaná. Ta paní vám jenom ukazuje, že nemáme v sobě jasně nastavené hranice toho, co si k vám kdo může dovolit.

Začnete na tomto tématu pracovat, a jakmile si všimnete, že se k vám chovají lidé s větším respektem, znamená to, že začínáte mít větší respekt sami k sobě.

Co dětem dovolíte, to si k vám dovolí.

Jako vždy nám přicházejí i tohle téma ukazovat naše děti. Podívejte se sami, kde máte tu hranici, co si k vám vaše děti můžou dovolit = co jim dovolíte. Co je pro vás fakt přes čáru a kde si prostě nejste jistí? Když se dítě zlobí a bouchá do vás, třeba vás to nebolí – jasně, jste větší a dítě potřebuje dát ven své emoce. Ano, ale nemůže je dávat ven tím, že bude bít vás.

Pokud mu dovolíte vás bít, učí se, že je v pořádku bít někoho, koho mám rád. Učí se, že má nárok ubližovat ve vzteku. Navíc tím, že vás bije, se k vám chová nerespektujícím způsobem a prostě vás ponižuje. I když si to nechcete přiznat. Vaše malé dítě se dostává do totálně nezdravého postavení. Ponižuje vlastního rodiče. A to, že se u toho rodič směje, nebolí ho to a říká jen tak do větru: „Nech toho!“ na tom nic nemění.

Samozřejmě se dá tohle rodičovské chování pochopit. Snažíme se děti respektovat, nechceme je potlačovat. Chceme je uchránit od toho, co jsme sami zažili. Chceme pro ně něco lepšího. Jenže tímhle jsme v opačném extrému.

Z nás vyrostl člověk, který nerespektuje sám sebe, a nerespektují ho ostatní a tímto způsobem nám tady vzniká člověk, který nebude respektovat nikoho a bude mít dost síly na to, ostatní převálcovat. Nemá žádné svoje hranice, jeho hranice končí až daleko za hranicemi ostatních. A to je taky hodně nezdravé.

Tím se stává zrcadlem pro všechny, kteří ho potkají. Zrcadlem toho, jak moc kdo umí respektovat sám sebe a postavit se za sebe. Tento člověk nás stále zkouší, jak to máme s těmi našimi hranicemi. Tohle je super pro ostatní, setkání s takovým to učitelem. Ale není to dobré pro něj.

Pokud vaše dítě extrémně pokouší hranice všech okolo, podívejte se nejdřív na to, jakým způsobem nastavujete hranice vy sami. Zkoumejte, kde je vlastně máte. Vnímejte, v jakých situacích se k vám lidé chovají bez respektu. Jak respektujete sami sebe i druhé. Kdy se za sebe neumíte postavit. Začněte to dělat. Stůjte si za sebou. Z počátku alespoň v situacích, ve kterých to pro vás není velká zátěž.

Vadí mi to, nebo ne?

Tam, kde si s dětmi nejste jisti, jestli vám „tohleto“ má už vadit, nebo ne:

• nechte ho na chvíli, ať to dělá a zaměřte se na to, co při tom opravdu cítíte.
• Nejdřív můžete mít pocit, že tam není nic. To je ta vaše obrana z dětství.
• Dostaňte se pod ni, pod to nic a uvidíte, co se tam uvnitř vás děje. Otevřete to. Můžete tam mít vztek, smutek, velké ponížení, opravdu humus, který se ale musí dostat ven.
• Pak už nebudete mít problém rozlišit, co vám vadí a co ne. Tím, že prožijete tyto staré pocity, nabudete svoji ztracenou sílu. Budete mít sílu se bránit a budete vědět jak. Spojíte se.

Bude to chvíli trvat, než se vám vrátí všechna síla. Tak začněte hned, a dělejte to vždycky, když bude příležitost. Jakmile se spojíte s bolestí, která byla v dětství neprojevená, začínáte se uzdravovat. A nejlépe se s ní spojíte v těch konkrétních situacích. Nedělejte sami před sebou, že nic, a k těm pocitům prostě otevřete dveře.

Když se to může naučit pes…

Vzpomněla jsem si na jednu příhodu z dětství. Jedna naše známá měla psa. Středního knírače. A ten na všechny psy štěkal, vrčel, dovoloval si i na větší. Bylo mu to jedno. Vždycky vypadal, jako by chtěl ty ostatní roztrhat.

Jediný pes, před kterým měl respekt, byla stará zrzavá jezevčice Asta, která bydlela ve stejném domě. Štěkala na něj, když byl ještě štěně. Odmalička se jí bál. Vždycky, když se potkali, Asta štěkala a Garit stáhl ocas a bral zpátečku.

Napadlo mě, říct té známe, ať dá Garitovi povel: „Štěkni!“ Byl to cvičený pes a štěkal na povel. Tak poslechl. Zaštěkal, protože musel. Asta se zarazila, zbystřila, bylo vidět, jak to v ní šrotuje. Tak znova: „Štěkni!“ Bylo vidět, jak Garit nabývá v jejích očí respektu. On nabyl sebedůvěry. A bylo to. Myslím, že už si pak na něj nedovolovala.

Víc k tomu nemusím psát. Tenhle příběh prostě mluví za vše. Když se za sebe postavíte, na druhé straně to vyvolá reakci. A vyvolá to reakci i ve vás. Posílí vás to.

Tři věci

1. Začněte sledovat, jak to máte s vzájemným respektem ve vztahu k vlastním dětem a k ostatním lidem. Respektujte sebe, své hranice a potřeby.
2. Sledujte, jak moc si vážite sami sebe a svojí práce, toho, co jste v životě dokázali. Oceňujte se.
3. Pracujte na tom, abyste se měli rádi. Přijímejte se.

A ještě mám pro vás jednu šikovnou pomůcku. Když si nejste jistí, jestli už vám něco vadí tak moc, že byste se měli ohradit a přemýšlíte nad tím, jestli se to náhodou nedá vydržet…, tak v tu chvíli si uvědomte, že nad tím přemýšlíte proto, že máte problém s hranicemi. A že to, že nad tím přemýšlíte znamená, že vám to vadí a že se za sebe postavit máte. A udělejte to.

To je všechno. Napište mi do komentářů, jestli víte o čem mluvím, jestli vám to něco říká a jakou s tím máte sami zkušenost.

Přeju vám, ať se vám daří se za sebe postavit. Zasloužíte si to!
Petra