Všechna zranění na lásce a přijetí se ukládají do srdce a srdce se pomalu zavírá. Naše srdce jsou plná bolesti.
Představuju si srdce jako světlem a teplem, láskou zářící. Otevřené, přijímající, odvážné. Plné laskavosti. Soucitu. Tolik nevinné. Netuší, že může být zraněno. Ve chvíli zrození…
A pak to přijde. Není bezpečné pro sotva narozené srdce zůstat takto otevřené tam, kde kolem není jen bezpečí, láska a přijetí. Každá rána by byla pro něj smrtelná. A ta rána je cokoliv. Nebo spíš všechno, co není láska. Srdce se začíná uzavírat.
Dneska mě bolí srdce. Jako opravdu. Nějak mi to psaní nejde, to srdce mě bolí, a já přemýšlím o tom, že potlačené emoce se ukládají v těle.
Z porodu, který nebyl láskyplný, z volání miminka, na které nikdo neslyšel. Z pocitu malé holčičky – nikdo mi nerozumí, jsem tady sama. Ze všech těch obyčejných odmítnutí od druhých dětí, ve školce, ve škole. Ze všech ran a ponížení, které poslala dál, aby ty svoje necítila.
Jsou tam všechny neopětované lásky, výsměchy, ponížení. odmítnutí, hodnocení ostatních, nedůvěra dospělých v její pocity, nepochopení jí, jako bytosti, která nechce nikomu ubližovat, jenom chce žít a být sama sebou. Bolest z vědomí té malé holčičky, že když chce být milována, nemůže být sama sebou.
Smutek a možná i vztek z toho všeho leží v našem srdci. Schovali jsme si to tam. Protože kdybychom tenkrát v dětství tu bolest prožili, tak bychom ji neunesli. Proto jsme ji potlačili. To je takový automatický ochranný mechanismus.
Ale ještě to není všechno. Nemáme tam smutek jen z tohoto života. Neseme si v srdci část smutku našich předkyň a předků. Neseme si sebou kolektivní smutek. Ani si teď nechci představovat, co všechno musely ženy před námi spoknout, potlačit, nechat si líbit. Kolikrát byly ponižovány, znásilňovány. Upalovány. A nemohly prožít vztek ani smutek s tím spojený.
Kolik jim zemřelo dětí. Dnes se říká, že to „tehdá bylo normální“. Ženy měly hodně dětí a hodně jich umíralo a tak se to nebralo jako tragédie. Jako tragédie možná ne. A možná to bylo normální pro všechny, kterých se to přímo netýkalo. Ale nevěřím tomu, že by žena, které zemře třetí dítě z deseteti to brala jakože pohoda, nevadí, uděláme další…
Možná neměly na truchlení čas. Možná jim k tomu společnost nedávala prostor. Možná měly tak zavřená srdce, aby se z toho nezbláznily. A smutek, který nemohly prožít, si prostě do sebe ukládaly.
O mužích teď nemluvím, protože se na to nedokážu nacítit. Vím, že mají svá velká kolektivní témata, ze kterých mají svůj smutek v srdcích. Omlouvám se vám, muži, kteří jste sem zavítali. Musíte si je doplnit sami a jistě to dokážete. Napíšu jen, co jsem četla nedávno u Kushi Marie Lenky – a to, že muži mají kolektivní bolest na srdci z toho, že museli zabíjet a necítit.
No, ale ještě to pořád není všechno. Neseme si s sebou všechno nezpracované i ze svých minulých životů. Tedy i smutek v srdci. A další emoce všude možně po těle, hluboko v našich buňkách, v našich systémech.
Představte si to třeba takto.
Jestli si teď říkáte – já jsem v pohodě, miluju svoje děti, manžela, rodiče. Mě milují taky ti a ti…tak jo, můžete mít pravdu, třeba se vás to netýká. Poznáte to podle toho, jestli v životě zažíváte pocit hojnosti, cítíte, že milujete sami sebe a podporuje vás celý Vesmír. Pak jste v pohodě a vaše srdce je čisté a otevřené. Jenomže to byste asi teď nečetli tento článek.
Většina z nás má do nějaké míry uzavřené srdce a v něm spoustu potlačených emocí. I když lásku v životě určitým způsobem, nebo v některých oblastech máme. Ale to není ono, můžete jí mít mnohem víc. Může vás úplně prostoupit. A prostoupí vás bez ohledu na jakékoliv vnější okolnosti. Nezávisle na někom, nebo na něčem. Budete mít pocit, že jste milováni celým Vesmírem a to jen proto, že tady jste.
To je ten pocit, který má dítě, kterému nikdo nezasahuje do jeho zrození a hodiny po porodu leží u mámy na břiše. Absolutní přijetí, bezpodmínečná láska, tak, jak jsem, jsem v pořádku, život je krásný, jsem milované. K tomuto pocitu se dostanete. Jakmile uvolníte ze svého srdce všechnu zátěž.
Jsme dospělí a nikdo kromě nás samotných nemůže ohrozit náš pocit bezpodmínečného přijetí. Našim úkolem je všechny ty uložené bolesti vytáhnout na světlo. Už si je nemusíme v sobě skladovat. Musíme je prožít a propustit. Teď už to ustojíme. A tímto způsobem rosteme. Zvědomíme si to, co jsme měli v podvědomí, transformujeme svoji bolest na lásku a naše srdce se otevře.
A tentokrát, až se otevře a bude zase zářivé, plné laskavosti, soucitu, nevinnosti a lásky, tak už se nebude znova uzavírat před další bolestí a smutkem. Protože my už jsme vědomí a pokud cítíme smutek, tak ho prostě prožijeme a pustíme. Už si ho nebudeme skladovat. Protože VÍME, že teď už to uneseme a že nás to posílí. Pokud si dovolíme prožít každou emoci, která k nám přijde, můžeme své srdce nechat otevřené, protože jsme v bezpečí. V bezpečí naší vlastní přítomnosti a vědomí.
Napíšu vám jeden možný postup.
Emoce se ukládají v celém těle. Takže pokud máte bolesti někde jinde na těle, spojte s nimi popsaným způsobem. S emocí je vždycky spojená i vzpomínka, která vám najednou vypluje jako vnitřní obraz. Vzpomínka na situaci, která emoci způsobila.
Buďte stále v kontaktu s tím, co uvnitř prožíváte. Směřujte pozornost na své prožívání. Pak si všimnete, jak nějaká emoce vystrkuje růžky a všimnete si automatického mechanismu ve vás, který ji chce potlačit. Když si toho takto všimnete, nedojde k potlačení. Vy tu emoci za ten růžek vytáhnete a prožijete ji. Naplno. Pak si dejte lásku. Tímto způsobem se ve vás nebudou emoce hromadit a nebudete plní napětí.
Samozřejmě to neznamená, že když vás vytočí prodavačka v obchodě, že jí máte vrazit facku. Přiměřeně vašemu věku a situaci prosím. Někdy stačí se ohradit a říct – neházejte mi prosím s tím nákupem, dost mi to vadí. Také si můžete emoci uvědomit, schovat a vytáhnout ji později. Až budete sami třeba. Ale o tomhle to dneska není.
Dnes je to pro všechna zraněná při-uzavřená srdce, která už se chtějí a potřebují svobodně otevřít do lásky.
Jsme jeden kruh.
Petra H.