Cesta k dětem - cesta k sobě / Petra Hanelová

Neprožité emoce se vám uložily v těle – PROPUSŤTE JE

Všechna zranění na lásce a přijetí se ukládají do srdce a srdce se pomalu zavírá. Naše srdce jsou plná bolesti.

Představuju si srdce jako světlem a teplem, láskou zářící. Otevřené, přijímající, odvážné. Plné laskavosti. Soucitu. Tolik nevinné. Netuší, že může být zraněno. Ve chvíli zrození…

A pak to přijde. Není bezpečné pro sotva narozené srdce zůstat takto otevřené tam, kde kolem není jen bezpečí, láska a přijetí. Každá rána by byla pro něj smrtelná. A ta rána je cokoliv. Nebo spíš všechno, co není láska. Srdce se začíná uzavírat.

Dneska mě bolí srdce. Jako opravdu. Nějak mi to psaní nejde, to srdce mě bolí, a já přemýšlím o tom, že potlačené emoce se ukládají v těle.

Kolik smutku a bolesti se vejde
do jednoho srdce?

Je tam smutek z celého života.

Z porodu, který nebyl láskyplný, z volání miminka, na které nikdo neslyšel. Z pocitu malé holčičky – nikdo mi nerozumí, jsem tady sama. Ze všech těch obyčejných odmítnutí od druhých dětí, ve školce, ve škole. Ze všech ran a ponížení, které poslala dál, aby ty svoje necítila.

Jsou tam všechny neopětované lásky, výsměchy, ponížení. odmítnutí, hodnocení ostatních, nedůvěra dospělých v její pocity, nepochopení jí, jako bytosti, která nechce nikomu ubližovat, jenom chce žít a být sama sebou. Bolest z vědomí té malé holčičky, že když chce být milována, nemůže být sama sebou.

Smutek a možná i vztek z toho všeho leží v našem srdci. Schovali jsme si to tam. Protože kdybychom tenkrát v dětství tu bolest prožili, tak bychom ji neunesli. Proto jsme ji potlačili. To je takový automatický ochranný mechanismus.

Smutek odjinud

Ale ještě to není všechno. Nemáme tam smutek jen z tohoto života. Neseme si v srdci část smutku našich předkyň a předků. Neseme si sebou kolektivní smutek. Ani si teď nechci představovat, co všechno musely ženy před námi spoknout, potlačit, nechat si líbit. Kolikrát byly ponižovány, znásilňovány. Upalovány. A nemohly prožít vztek ani smutek s tím spojený.

Kolik jim zemřelo dětí. Dnes se říká, že to “tehdá bylo normální”. Ženy měly hodně dětí a hodně jich umíralo a tak se to nebralo jako tragédie. Jako tragédie možná ne. A možná to bylo normální pro všechny, kterých se to přímo netýkalo. Ale nevěřím tomu, že by žena, které zemře třetí dítě z deseteti to brala jakože pohoda, nevadí, uděláme další…

Možná neměly na truchlení čas. Možná jim k tomu společnost nedávala prostor. Možná měly tak zavřená srdce, aby se z toho nezbláznily. A smutek, který nemohly prožít, si prostě do sebe ukládaly.

O mužích teď nemluvím, protože se na to nedokážu nacítit. Vím, že mají svá velká kolektivní témata, ze kterých mají svůj smutek v srdcích. Omlouvám se vám, muži, kteří jste sem zavítali. Musíte si je doplnit sami a jistě to dokážete. Napíšu jen, co jsem četla nedávno u Kushi Marie Lenky – a to, že muži mají kolektivní bolest na srdci z toho, že museli zabíjet a necítit.

No, ale ještě to pořád není všechno. Neseme si s sebou všechno nezpracované i ze svých minulých životů. Tedy i smutek v srdci. A další emoce všude možně po těle, hluboko v našich buňkách, v našich systémech.

Jak to funguje

Představte si to třeba takto.

  1. Děje se nějaká situace, která ohrožuje váš pocit přijetí.
  2. Je to situace, ve které zároveň nemáte žádnou sílu a moc něco udělat (což je v dětském věku naprosto běžné – nemůže se bránit dospělému).
  3. Toto ve vás způsobí pocit velkého odporu, vzteku, smutku a beznaděje.
  4. Ale protože tyto pocity v celé šíři prožít dítě nemůže (má ten svůj obranný mechanismus, aby ho to nezabilo) a nevědomý dospělý to dělá, protože to tak má od dětství neučené – tak ty pocity neprožije, ale schová si je do srdce.
  5. S každou takovou potlačenou emocí srdce přestává trochu zářit a o kousek se uzavírá. Čím víc je zavřené, tím méně se ho může něco dotknout. Tím méně se ho může dotknout smutek nebo utrpení, ale tím méně se ho může dotknout láska. Tím méně lásky může přijímat a vůbec cítit k sobě. Tím menší má důvěru v život. Krom toho srdce je stále víc zatížené.

Myslíte, že se vás to netýká?

Jestli si teď říkáte – já jsem v pohodě, miluju svoje děti, manžela, rodiče. Mě milují taky ti a ti…tak jo, můžete mít pravdu, třeba se vás to netýká. Poznáte to podle toho, jestli v životě zažíváte pocit hojnosti, cítíte, že milujete sami sebe a podporuje vás celý Vesmír. Pak jste v pohodě a vaše srdce je čisté a otevřené. Jenomže to byste asi teď nečetli tento článek.

Většina z nás má do nějaké míry uzavřené srdce a v něm spoustu potlačených emocí. I když lásku v životě určitým způsobem, nebo v některých oblastech máme. Ale to není ono, můžete jí mít mnohem víc. Může vás úplně prostoupit. A prostoupí vás bez ohledu na jakékoliv vnější okolnosti. Nezávisle na někom, nebo na něčem. Budete mít pocit, že jste milováni celým Vesmírem a to jen proto, že tady jste.

To je ten pocit, který má dítě, kterému nikdo nezasahuje do jeho zrození a hodiny po porodu leží u mámy na břiše. Absolutní přijetí, bezpodmínečná láska, tak, jak jsem, jsem v pořádku, život je krásný, jsem milované. K tomuto pocitu se dostanete. Jakmile uvolníte ze svého srdce všechnu zátěž.

Osvoboďte své srdce

Jsme dospělí a nikdo kromě nás samotných nemůže ohrozit náš pocit bezpodmínečného přijetí. Našim úkolem je všechny ty uložené bolesti vytáhnout na světlo. Už si je nemusíme v sobě skladovat. Musíme je prožít a propustit. Teď už to ustojíme. A tímto způsobem rosteme. Zvědomíme si to, co jsme měli v podvědomí, transformujeme svoji bolest na lásku a naše srdce se otevře.

A tentokrát, až se otevře a bude zase zářivé, plné laskavosti, soucitu, nevinnosti a lásky, tak už se nebude znova uzavírat před další bolestí a smutkem. Protože my už jsme vědomí a pokud cítíme smutek, tak ho prostě prožijeme a pustíme. Už si ho nebudeme skladovat. Protože VÍME, že teď už to uneseme a že nás to posílí. Pokud si dovolíme prožít každou emoci, která k nám přijde, můžeme své srdce nechat otevřené, protože jsme v bezpečí. V bezpečí naší vlastní přítomnosti a vědomí.

Jak se s uloženou bolestí spojit?

Napíšu vám jeden možný postup.

  1. Dejte si záměr – spojit se se svojí bolestí, kterou máte v srdci. Řekněte to nahlas.
  2. Dejte si ruku na srdce a jenom dýchejte. Sledujte, jak vám bije. Buďte s ním, soustřeďte se na něj, nalaďte se na něj a nic nevymýšlejte.
  3. Možná vám pomůže, když u toho budete chodit. Pro někoho je lepší sedět, vyzkoušejte.
  4. Pokud vám přijde nějaký vnitřní obraz, tak se na něj podívejte, nehodnoťte ho, nic si o něm nemyslete. Jen ho pozorujte. Pokud vám přijde nějaká emoce, vypusťte ji.
  5. Pokud se nic neděje, nevadí, vemte si tužku a papír a začněte psát. Pište, z čeho všeho vás bolí srdce. Udělejte si takový brainstorming. Pište rovnou. Pokud nevíte co, začněte psát cokoliv. Napište, že nevíte co máte napsat, jenom se rozepište, ono vám to naskočí. Anebo si svoje srdce nakreslete. To je celkem jedno. Jde o to se s ním spojit, abyste se mohli spojit s uloženou emocí.
  6. Emoce pak prožijte až do dna. Dovolte si plakat, řvát, křičet, cokoliv. Jo, je dobré si na to vyhradit čas, kdy budete sami doma:) A pak je propusťte.
  7. Pak už je to venku. Hotovo. Možná tam je ještě něco, můžete to opakovat.
  8. Nakonec pošlete svému srdci lásku. Pošlete ji i každému obrazu, který jste viděli. Také sobě ve vyplavených vzpomínkách pošlete lásku a soucit.
  9. Poděkujte.

Tip 1

Emoce se ukládají v celém těle. Takže pokud máte bolesti někde jinde na těle, spojte s nimi popsaným způsobem. S emocí je vždycky spojená i vzpomínka, která vám najednou vypluje jako vnitřní obraz. Vzpomínka na situaci, která emoci způsobila.

Tip 2

Buďte stále v kontaktu s tím, co uvnitř prožíváte. Směřujte pozornost na své prožívání. Pak si všimnete, jak nějaká emoce vystrkuje růžky a všimnete si automatického mechanismu ve vás, který ji chce potlačit. Když si toho takto všimnete, nedojde k potlačení. Vy tu emoci za ten růžek vytáhnete a prožijete ji. Naplno. Pak si dejte lásku. Tímto způsobem se ve vás nebudou emoce hromadit a nebudete plní napětí.

Samozřejmě to neznamená, že když vás vytočí prodavačka v obchodě, že jí máte vrazit facku. Přiměřeně vašemu věku a situaci prosím. Někdy stačí se ohradit a říct – neházejte mi prosím s tím nákupem, dost mi to vadí. Také si můžete emoci uvědomit, schovat a vytáhnout ji později. Až budete sami třeba. Ale o tomhle to dneska není.

Dnes je to pro všechna zraněná při-uzavřená srdce, která už se chtějí a potřebují svobodně otevřít do lásky.

Jsme jeden kruh.
Petra H.

Petra Hanelová
Několik let jsem hledala cestu, jak zvládnout každodenní intenzivní křik svojí dcery Kristinky. Našla jsem cestu, pro sebe, pro Kristinku a snad skoro pro každou mámu nebo tátu, které ničí křik jejich milovaného dítěte. Můj e-book Plakat se smí - 1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte si ZDARMA můžete stáhnout zde<< a udělat tak první krok ke klidu a pohodě u vás doma. Pro více informací klikněte sem<<
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • JSTE HOTOVÍ Z PLÁČE A KŘIKU?
    První pomoc je tady!
    Klikněte si pro kouzlo ZDARMA