Obleč si ty kalhotky!

Jednou odpoledne brzy z jara se najednou udělalo pořádné horko. Některé děti na hřišti měly ještě zimní bundy a boty. Letná, kde na hřišti není skoro žádný stín a je tam spousta písku, začínala být pěkně rozpálená. Terezka po chvíli přišla s tím, že se chce vysléct donaha. Moje první, automatická reakce byla: „Ne!“ Docela jsem se lekla té představy mých dvou dětí, nahých uprostřed tolika oblečených. Terezka pořád dorážela a za chvíli se přidala i Kristinka.

„Mami, a proč ne?“

Hmm, dobrá otázka. Proč vlastně jim to nechci dovolit? Včera bylo sice ještě 15 stupňů, ale zrovna teď je možná 25, jak sem přímo praží slunce. Je tady vedro, jako někde na pláži. Tak proč ne? Na chvíli se zastavím s tou otázkou a čekám na odpověď. Už slyším někde vzadu ve své hlavě ten hlas: „Co tomu řeknou lidi?“ Jsem překvapená. Tak tedy tohle je ten důvod, proč jim bráním?! „Svlékněte se, jasně, že můžete!“

Díky, že jsem to vyslovila. Začalo se odvíjet úplně boží divadlo. Holky se svlékly a stokrát ožily. Najednou, jako když po dlouhé zimě vyjde slunce. A ony ho vítaly každým svým pórem, cítily na kůži slunce i vzduch a pod chodidly písek. Běhaly po hřišti, konečně osvobozené od zbytečné zátěže, ztělesněná lehkost, svoboda, štěstí, spojení se sebou.

Odevšad se nadšeně a toužebně ozývalo: „Mami, můžu se taky svlíknout? A proč ne?“ To bylo smrtících pohledů:) Terezka s Kristinkou bohužel zůstaly jedinými naháči na celém rozpáleném hřišti.

Co tomu řeknou lidé?

Bylo pro mě zajímavé zjištění, že ve chvíli přímé konfrontace s tím, co tomu říkají lidé, mi to bylo jedno. Vůbec mi nevadilo, že všem přítomným mámám lezeme tím svéknutím na nervy, a že by uvítaly, kdybychom odešly. Aby měli klid. Takže ten strach z toho, co si někdo řekne, byl mnohem horší, než pak skutečnost. A tohle je první rovina příběhu. „Co tomu řeknou lidé“ je v nás hluboce zakořeněno. Číhá to kdesi dole, hluboko pod rozumem, úsudkem, logikou. A působící z podvědomí  to má obrovskou sílu.

Kdežto ve vědomí nemusí mít skoro šanci. Uvědomíte-li si, že teď zrovna se vám zapnulo červené tlačítko: „Co tomu řeknou lidé“, vypnete ho tím, že se nadechnete a tu věc, kterou vám brání udělat, prostě uděláte. A ono se už příště v té samé situaci nezapne. Někdy se vypne jenom tím, že si to uvědomíte.

Příběh o nahotě

Druhá rovina tohoto příběhu je o nahotě. Určitě jste si všimli, že děti rády běhají nahé. Víte proč? Oblečení je něco jako tlumič. V oblečení nemáme možnost vnímat bezprostřední okolí svým tělem. Kůže je největší smyslový – hmatový – orgán. Pokud na celé ploše své kůže zažíváte kontakt se vzduchem, cítíte teplo nebo chlad, vánek, poryv větru anebo hřejivé paprsky slunce, tak zároveň cítíte celé svoje tělo, celou svojí bytostí nadechujete přítomnost.

Anebo to řeknu jinak – na vlastní kůži pociťujete, jak je venku. Celou svoji kůži tím aktivujete, cítíte ji. Uvědomujete si celé svoje tělo. A to vás drží v přítomnosti. V tady a teď. V tu chvíli se spojujete s přírodou, s podstatou bytí, s Vesmírem. A děti to vědí. A proto to dělají.

K napsání tohoto článku mě přivedla ale úplně jiná věc:

Lpění na spodním prádle

Spodní prádlo je vlastně tlumič na druhou. Bez spodního prádla si více uvědomujeme své tělo, to, že zrovna teď jsem tady a sedím na této židli. Myslím si, že učit holčičky, že první, co ráno musí udělat je obléci si kalhotky, anebo že bez kalhotek se nikdy nechodí, je spíše škodlivé.

Jako bychom do těch kalhotek schovávaly něco, co je neslušné, o čem se nemluví, na co se nesahá, něco, co je špinavé nebo snad špatné, něco, co je tabu. A to přeci nechceme. Spodní prádlo samozřejmě samo o sobě není špatné. Ale jeho nošení můžeme klidně nechat na tom, jestli mám zrovna dnes náladu si ho vzít, anebo ne. Obvzvláště v těchto horkých měsících je možnost této volby skvělá.

Samozřejmě, jako vždy, přístup ke spodnímu prádlu jako k něčemu, bez čeho nedám ani ránu, je automatický, převzatý. Děláme, říkáme a cítíme v tomto ohledu totéž, co naši rodiče, když jsme byli malí. Pokud to vědomě nezměníme. Takže schválně, dejte si alespoň jeden den bez spodního prádla. Sledujte, co to s vámi dělá. Jaké programy se vám aktivují? Jaké pocity máte? Odkud se ty pocity berou? Zkoumejte to. Může to být o překonávání vlastních hranic a změnách strarých programů. 

Strachy ohledně dětí

Už je to dávno, kdy jsem holkám (v létě, když se chodí v šatech a sukních) řekla, ať si vyberou, jestli chtějí mít dnes kalhotky nebo ne. Ze začátku chodily hodně bez. Teď bez nich neudělají ani krok. Terezka už se dávno na koupališti nevykoupe bez plavek. Co tím chci říct? Není potřeba se bát, že vám z dětí vyrostou individua, která se budou kdekoliv nekontrolovaně svlékat. Děti vidí kolem sebe všechny ty oblečené.

Druhý možný strach – z infekce a zanesení nečistot. Nikdy se nestalo, že by se holky nějak poranily, zavlékly si nějakou infekci, anebo  se jim dostal třeba písek tam, kam nemá. Tohle je jenom tvrdošíjně předávaný mýtus. Takže, není čeho se bát. Snad jen toho, co tomu řeknou lidé:)

Na nahotě není nic špatného, nahota je přirozená. Není žádný důvod v ní dětem nebo sobě bránit. Na druhou stranu, pokud vám to nesedí, cítíte, že to není nic pro vás, tak to prostě nedělejte a nechte to být. Jednou si to k vám třeba cestu najde.  Nebo taky ne. Všechno je v pořádku, do ničeho se nenuťte. Jenom o docela maličký kousíček je dobré se jednou za čas překonat a překročit svoje strachy, obavy a stereotypy.

Mějte se krásně a ať to jde!
Petra

PS: Mimochodem v tom vedru je znát každý kousek oblečení:)