Rána sněhovou koulí jako projev lásky. Berete?

Začneme pohádkou…

Kdysi dávno, na počátku věků, stvořil Bůh Jeho a Ji.

On a Ona byli stejní. Žili poklidně, jako stromy v zahradě. Čas se nekonečně rozpínal všemi směry. Jen kolem nich nehybně splýval. Nebylo žádných impulsů a vzruchů. Uplynulo snad milión let, když jednou v noci On a Ona měli společný sen. Zdálo se jim, že spolu sviští po horské dráze. Jednou nahoře, jednou dole, chvíli hlavou dolů, pak nahoru, velkou rychlostí vpřed. Vzbudili se zpocení a běželi za Bohem.

„Milý Bože, udělej s námi něco, prosíme Tě, už nechceme nadále být v této nehybnosti, chceme žít!“

„Inu dobrá, jak chcete,“ řekl blahosklonně. A protože je měl rád a chápal, že On a Ona potřebují teď žít, vyhověl jim.

V obrovském hrnci uvařil Bůh knedlíky. Když měl uvařeno, pozval Jeho a Ji ke stolu, k míse s maličkými voňavými knedlíky. Každý knedlík byl úplně jiný. Ještě se z nich kouřilo a ze směsice vůní šla hlava kolem.

„Každý knedlík znázorňuje jednu lidskou vlastnost,“ řekl Bůh. „Vy, abyste mohli pocítit proudění života, nemůžete být stejní, jeden jako druhý. Pohleďte, řekl a položil na talíř před sebou první knedlík. Tento knedlík představuje zranitelnost. Ve zranitelnosti se potkává křehkost s pevností.  Rozkrojil jej. Každý z vás si vezměte svůj díl.  Ty budeš křehká a ty pevný.“  Pokračovali v dělení…

• On silný, Ona něžná.
• On velký, Ona krásná.
• On přímo, Ona oklikou.

Jak si dělili další a další vlastnosti, postupně se sobě vzdalovali a přitom ožívali.

• On v hlavě, Ona v srdci.
• On v rozumu, Ona v emocích.
• On ve vzteku, Ona v slzách.
• On stálý, Ona proměnlivá.
• On hmatatelný, Ona neuchopitelná.
• On proud, co rychle valí vpřed, Ona všeobjímající oceán.
• On slunce, Ona měsíc.
• Muž a Žena.

Když byly všechny knedlíky rozdělené a snězené, On a Ona byly zmateni a také šťastni z náhlého přívalu životní energie. Ale protože si s ním nevěděli rady, oba upřeně hleděli na Boha. Čekali, že jim dá k tomu všemu ještě nějaký návod. Bůh věděl, že návody jsou k ničemu, zároveň s nimi měl slitování a tak ještě dodal:

„Budete potřebovat v životě jeden druhého, abyste tvořili jeden celek. Zároveň ale bude pro každého z vás těžké přijmout, jaký je ten druhý. Budete poznávat sami sebe i svět skrze druhého. Běžte, zkoušejte a mějte na paměti, že jste každý jiný a není cílem být stejní, ale milovat se se všemi jinakostmi.“

On a Ona tomu moc nerozuměli. Ale někde hluboko uvnitř věděli a věřili, že Bůh má pravdu a že teď, když si rozdělili všechny knedlíky, jim stejně nezbývá nic jiného, než se pustit do poznávání svojí nespoutané životní energie.

A teď něco ze života. Ze školky.

Kluci ve školce na šestiletou Terezku hodili obrovskou sněhovou kouli a smáli se tomu. Terezka z této a podobných situací vyrozuměla, že ji kluci nemají rádi. Ve školce jsem trochu pozorovala, a potvrdila mi to i paní učitelka, kluci Terezku rádi mají.

Vynořily se mi v hlavě vzpomínky na pro mě tehdy nepochopitelné obhroublé chování chlapců na základní škole a přivedlo mě to k zamyšlení. Nad tím, že to není žádná fráze, ale že opravdu jsme, muži a ženy, z různých světů.

Každý máme své nástroje, metody, zbraně, způsoby, natolik jiné, že se míjíme a nechápeme, pokud s tím vědomě nepracujeme…

Nezbývá nám, než s tím pracovat a potom pro nás mohou být naše odlišnosti přínosem a doplněním. Pokud se tím ale nezabýváme – a teď se dopustím velkého zjednodušení, ale jde o princip – budeme projevy lásky chápat jako projevy nelásky a naopak lásku budeme vyjadřovat tak, že to druhá strana nepochopí. Jako s tou sněhovou koulí…

Je to jako mluvit jinou řečí. A ještě mnohem horší. Protože, když neumím francouzsky, tak Francouzovi neporozumím ani slovo. Tady ovšem máme stejná slova, ale za nimi různé významy. Takže NETUŠÍME, že mluvíme každý jinou řečí, protože ta slova známe. To je potom teprve Babylon!

Přeji Vám hodně porozumění, na příjmu i na výdeji, pro sebe i pro ostatní:)

Petra Hanelová