Sousedka je nesmrtelná a děti nosí čáp

Mlčení není ochrana, mlčení je vězení

Pro děti i pro dospělé, je mnohem jednodušší vyrovnat se s jakoukoliv situací, pokud jí rozumí. Je naivní myslet si, že když dítěti něco neřekneme, že jej od toho uchráníme. I nevyřčené to tam prostě je. Děti něco tuší, cítí, ale nerozumí tomu. Navíc děti vnímají sebe jako střed a vše vztahují k sobě. Pokud se něco v jejich nejbližší rodině děje, často si to dávají za vinu. Už proto je třeba jim říct, jak to je.

O čem to tady vlastně mluvím? O čemkoliv. O konfliktech rodičů, o tom, proč se strejda odstěhoval od tety, proč babička nemůže vstát z postele, o smrti sousedky…nebo třeba o tom, jak se dělají děti. O všem, co je důležité a dětí se týká, už proto, že se na to prostě zeptají, anebo proto, že v tom přímo žijí. Mlčení není ochrana, mlčení je vězení.

Děcka chtějí vědět

Ty doby, kdy se dětem říkalo: „děcka, běžte si hrát do pokojíčku, my tady máme něco důležitýho,“ ty už jsou snad pryč. Děcka si nechtějí jít hrát do pokojíčku, děcka chtějí vědět, co důležitýho se děje.

Vzpomínám si jak jednou, to už jsem nebyla ani moc malá, na druhém stupni na základce, možná na střední, jsem přišla do obyváku a tam na gauči seděly moje máma s babičkou v obětí a plakaly. Jak jsem vešla, okamžitě si osušily slzy a začaly se na mě usmívat.

Ptala jsem se: „Co se stalo? Co se děje?“
A odpověď? „Nic, nic, neboj se, všechno je v pořádku.“
„Ale já to chci vědět!“
„Ne, opravdu se nic neděje.“

Pamatuji si, jak mi bylo. Věděla jsem, že se něco děje a že mi to nechtějí říct. Měla jsem pocit, že mě neberou mezi sebe. Něco prožívají a chtějí si to nechat pro sebe, vyčleňují mě, nemají ke mně důvěru. Samozřejmě, tyhle myšlenky mi hlavou neběžely. Ale byl tam přesně tento pocit. Cítila jsem se podvedená.

Chtěly mě od něčeho uchránit. Jenže mi lhaly a já jsem to věděla.

Stejná lež je, vymyslíme-li si, že sousedka se někam odstěhovala, protože chceme děti uchránit před smrtí (jakoby to šlo). Ve skutečnosti jen chráníme sebe. Máme strach z reakcí dítěte, z toho, že mu to neumíme správně vysvětlit, že jej pravdou nějak poškodíme. Tak lžeme nebo aspoň mlžíme. Sousedka někam odešla. Nevíme kam. Vždyť je to lež a ta je mnohem škodlivější.

Dítě nám lže proto, že to s námi myslí dobře.

Někteří dospělí jsou přímo alergičtí na to, když jim jejich dítě zalže. No a proč by jako nemělo lhát? Třeba nás chce ušetřit od nepříjemného rozčilování. Myslí to s námi dobře, nechce bořit naše představy o něm. Nechce nám způsobovat špatné emoce. Dělá přesně to, co se naučilo od nás.

Buď žijeme pravdivě nebo ne. V tom nemůžou být žádné výjimky. Samozřejmě, že si rozmyslíme, jakým způsobem dětem tu kterou informaci sdělíme. Jaká zvolíme slova. A připravíme se na jejich reakci. Na to, že mohou přijít emoce, že informace dítě na chvíli rozhodí. Pak ho v tom nenecháme a pomůžeme mu tím projít.

Jenže většinou „zatajujeme“ dětem i skutečnosti, které by je nerozhodily. Proč? Přemýšlejme, proč zatajujeme. Uvědomujeme si své důvody? Nebo jsme jenom líní se do toho pouštět, máme pocit, že to dítě vědět nepotřebuje, nebo snad že by to nepochopilo?

Třeba proč se strejda odstěhoval od tety. „Rozešli se, protože se už nemilují a nemohou spolu žít.“ Můžeme si o tom povídat, o tom, jak to mezi lidmi chodívá. Dítě to pochopí.

Když vymyslíme něco méně přímého, zato pěkně mlhavého, třeba: „já vlastně ani nevím, asi jen tak, strejda si chtěl vyzkoušet mít dům jen pro sebe, nebo potřebuje být sám,“ nebo to šikovně zamluvíme, tak jsme nepravdiví, dítě mateme. Ono cítí, že nejsme upřímní, vycítí, že se děje něco, a vyhodnotí to jako něco, co je špatné – když se to nesmí ani nahlas vyslovit.

Tohle přece není dobré nebo špatné, že se strejda odstěhoval od tety. To se stává, je to tak a je to teď. A tím, že o tom nebudu mluvit přece ta situace nezmizí.

Doma je to „k posrání“

A co teprve, když je problém přímo doma. Dítě vidí, že se rodiče hádají, jsou na sebe zlí. Není slepé. Jenže to vidí a nikdo s ním o tom nemluví. O čem taky? No o tom, přeci.

„My se s tátou hádáme, musí to pro vás být nepříjemné. Jak se během toho cítíte, co by vám pomohlo?„ A pěkně jim to vysvětlit – proč se hádáme – ne proto, že se ani jednomu nechce hrabat listí na zahradě, ale pro to, že se neumíme domluvit, komunikovat. Tak, jak to je. Říct jim, že to není jejich chyba, že problém je mezi námi rodiči.

No jasně, je lepší se nehádat a žít harmonický vztah v láskyplné rodině. Ale pokud to zrovna teď nejde a je to takhle, pro dítě je velký rozdíl v tom, když jsou rodiče na sebe oškliví a ono v tom lítá jako list ve větru, anebo si k němu někdo s rodičů sedne a vysvětlí mu to, dá mu podporu a oporu, pochopení situace, jako když si ten list k sobě přitáhne  a drží pevná větev.

Nakonec i z toho pramení spousta nemocí. Pokud dítě žije v něčem, čemu nerozumí, nasává konflikty, ať už ty hlasité, nebo ty, co visí ve vzduchu, jako houba. Jak říká pan doktor Hnízdil: „průjem – doma je to k posrání, dýchací problémy – v rodině je dusno“ a tak dále.

Nemoci jsou zprávy z podvědomí, informace naší duše.

Tím, že o problému mluvíme, dostáváme jej do vědomí dítěte. Tím, že s ním mluvíme, dáváme mu pozornost. Tím, že se zajímáme o jeho pocity a otevřeně je přijímáme, dáváme mu tím přijetí a lásku. Někdy to může být pro nás těžké, například nám dítě řekne, že když se hádáme, nechce se mu být.

Je ale snad tisíckrát lepší, když je dítě schopno tento pocit pojmenovat a svěřit se nám s ním a my mu s tím můžeme pomoci, než když tento pocit prostupuje nevědomě jeho tělem, ovlivňuje ho a my s tím nemůžeme udělat a tak ani neděláme vůbec nic.

Proto se vyjádřeným pocitům dětí nelekejte. Představte si v té chvíli, že by vám tohleto neřekly a byly s tím samy. Hned pocítíte, že je to dobré, že vám to říkají, protože co je ve vědomí, s tím se dá pracovat. Pak není nic neztraceno.

Hlavní věc je nevěznit a nedusit v sobě žádné pocity a myšlenky. Být schopný si je uvědomovat, nelhat si, usilovat o pravdivost. K sobě a ke všem okolo. Umět to samé přijímat od ostatních. Učit to své děti.

Přeji hodně zdravé upřímnosti k sobě sama, ke svým dětem, partnerům a v celém vašem životě.

Petra H.