„Stáhla jsem jí kalhoty a dala na holou!“

„Stáhla jsem jí kalhoty a naplácala na holej zadek. Pomohlo to!“

Podobné věty slýchávám docela často.

Ano. Pokud je našim cílem ticho a klid, dítě, které nás poslechne kdykoliv na slovo, neodmlouvá, nevzteká se, nic po nás nechce…pak jsou tělesné tresty tím nejlepším prostředkem. Na některé děti stačí pravidelně křičet, dalším je potřeba sem tam naplácat na zadek. Pak jsou také méně poddajné děti, které musíme řezat častěji. Platí zde, čím víc se nás děti bojí, tím jsou poslušnější.

Tak to bychom měli bič. Opačným extrémem je cukr. Neboli odměna. Ať už ve formě naší lásky, pochvaly, nebo nějaké věci. Tento přístup se na první pohled jeví jako naprosto v pořádku. Vždyť jsme na děti hodní. Jenže to má háček. Pokud se dítě nechová podle našich představ, laskavě ho do nich vmanipulujeme.

To je ten problém. Jakmile dítě udělá něco, co nechceme, sice netrestáme a jsme stále hodní, ale laskavě ho donutíme k tomu, aby dělalo něco, co samo nechce, něco, co je proti jeho přirozenosti a vůli.

Hezky mu vysvětlujeme, že například nemá vyjadřovat své emoce, nebo že si nemá na ulici zpívat, protože se to nedělá, že nemá kreslit sluníčko zeleně, jelikož je žluté, že se má dobře učit, abychom my měli dobrou náladu z jeho krásných známek. Aby se chovalo zkrátka tak, jak ho máme rádi.

Děti do tohoto modelu lehko zaplují a jediné, o co se pak snaží je, udělat nám radost. (V případě biče se snaží jen nebýt potrestány.)

Na tom přeci není nic zlého, dělat někomu radost!

Samo o sobě ne. Záleží jedině na tom, PROČ nám dítě chce udělat radost, neboli na jeho motivaci, která ovšem na první pohled není vidět. Vidíme jen konečný výsledek (CO dítě dělá).

Například – dítě je hodné, dobře se učí, nekřičí, je skromné (= nic po nás nechce)…Tyto skutečnosti na první pohled vypadají jako velmi dobré výsledky naší úspěšné výchovy.

Co je na tom tedy špatně?

• Když nám dítě dělá nám radost ne proto, že nás chce jen tak potěšit. Ale proto, abychom ho měli rádi. Abychom ho pochválili, odměnili svou láskou.
• Pokud motivace dítěte k jakékoliv akci není jeho vnitřní. Tedy dítě nedělá to, co samo opravdu chce. Jeho motivací je zavděčit se nám. Abychom ho odměnili svoji láskou, protože zadarmo ji prostě nedostane.

Tento článek není o odměně a trestu, ale o tom, že někdy to, čeho jsme dosáhli, ten viditelný výsledek, může být matoucí. Pokud stáhnu dítěti kalhoty a naplácám mu na holou, dosáhnu tím zřejmě toho, že přestane odmlouvat a okamžitě napíše úkol. Super. Co se stane dál, když dítěti dám na holou?

Maximálně ho tím ponížím a zneuctím. Vystavím ho totální bezmoci. Udělám mu díru do přijímání sama sebe a do jeho sebelásky, zraním ho tím v nejhlubších vrstvách, oslabím tím napříště jeho touhu a odvahu se vyjádřit a stát si za svým, jeho sebevědomí a sebedůvěru. Pokud to budu dělat často, naprogramuji jej na to, že lepší je být poslušný a zticha, než chtít vyjadřovat sebe sama.

To neznamená, že máme děti nechat dělat, co si zamanou. To ne. Ale pokud moje dítě zrovna teď nechce jít psát úkoly, tak musím najít jiný způsob, než jej ponížit před ním samotným stáhnutými kalhotami a výpraskem.

K čemu je pak takto napsaný úkol?

Když byly holky menší, měly pořád tendenci závodit, která první bude stát u dveří a otevře je, když jsme někam odcházely. Terezka je starší a tak většinou byla rychlejší. Kristinka kvůli tomu vždycky spustila neuvěřitelný virvál.

Jednou se stalo, že Terezka užuž byla u dveří , já se připravovala, že zase ohluchnu a ona najednou řekla: „Tak já nechám jít první Kristinku.“ Kristi šla první a byl klid. Měla jsem z toho tehdy velkou radost. Vyprávěla jsem to na hodině Hrajeme si Montessori lektorce. Byla jsem nadšená, že Terezka sama od sebe nechala Kristinku vyhrát (opravdu děti doma k soutěžení nevedeme…)

Lektorka, moje drahá přítelkyně, žena, která mě naučila rozumět dětem, mě překvapila svojí odpovědí – něco ve smyslu: „no jo, ale ono je důležitý, proč to udělala. To vůbec nemusí být tak dobrý…“

Vrtalo mi hlavou, že proč jako? Nedávno mi to došlo. To je přesně ono, o čem je tento článek. Pokud Terezka chtěla být první, ale nechtělo se jí poslouchat Kristinky řev a proto ji nechala vyhrát, tak to je prostě špatně. Protože to neudělala dobrovolně, byla k tomu donucena násilím, tím řevem. Dala na první místo potřeby někoho druhého. Pokud se ale z vlastní vůle rozhodla, že chce Kristinku nechat vyhrát a měla z toho pak proto dobrý pocit, pak je to v pořádku.

Pokud se chcete podívat na to, jak to máte vy, poctivě zkoumejte tyto tři faktory:

• Cíl – to, čeho chci docílit.
• Metody – které používám, abych dosáhla výsledku.
• Vnitřní výsledek – to, čeho docílím uvnitř dítěte.

Co je dobré udělat?

• Zrevidovat si své cíle a motivy – Co chci a proč? Zamyslete se nad tím důkladně. Hlavně to proč, na tom si dejte záležet. Často tam máme motivy jako: něco SE takto prostě dělá nebo nedělá, co by na to řekli lidi, nebo že už jsem JÁ řekla, že to bude takhle, takže nemohu ustoupit…
• Podívat se na metody, které používám.  Teď si nevšímám toho cíle, kterého bych jimi dosáhla (že by třeba mé dítě poslechlo). Ale všímám si toho, co dělám, abych toho dosáhla.
• A zamyslet se, k jakému vnitřnímu výsledku mohou tyto metody vést u dítěte (viz výprask na holou).

A pak je dobré si to celé přeskládat. Zvolit si vědomé cíle s ohledem na to, jakých chci dosáhnout vnitřních výsledků u svých dětí (třeba místo poslušnosti zodpovědnost dětí za sebe tam, kde to jde).

Tak, jak je teď vychováváme, takové jednou budou.

I jako dospělí. Pokud je naučíme, že nemají mít svůj názor, a že když jej mají, ten náš má ale vždy větší váhu, naučíme -li je, že nemají poslouchat svůj vnitřní hlas, ale hlas někoho, kdo je nad nimi, že nemají od nás a pak tedy ani od života nic chtít, že prostě mají držet hubu a krok, pak přesně takové jednou budou. Budou mít strach se projevit. Nebudou si věřit.

Na druhou stranu po vás nikdo nemůže chtít, abyste už nikdy nebyli zlí na své děti. Buďte, pokud „musíte“. Někdy to jede prostě samo a nedá se to zastavit. V pořádku. Stejně jako není ok děti bít a myslet si, že to funguje jim ku prospěchu jen proto, že jsou poslušné, není ani ok si vyčítat, když se něco takového stane.

V pořádku je dělat cokoliv s plným vědomím všech následků. Zodpovědně. Vím, co se stalo a unesu to. Vím, co se stalo a napravím to. To znamená dětem se omluvím, vysvětlím, pokusím se vymyslet, jak to udělám příště a neztrácím energii ani tím, že si sypu popel na hlavu, nebo tím, že zavírám oči a říkám si, že se zase tak moc nestalo. Hledám způsoby, jak zvládat svůj vztek, pokud s ním mám problém.

Je to těžké, najít rovnováhu. Život je neustálý pohyb, tak asi proto rovnováhy můžeme dosáhnout jen na chviličku, než se nám ta houpačka vychýlí na jednu stranu, pak chvíli drží a vychýlí se na druhou. Věci nejsou černé nebo bílé, hranice tenké a pohyblivé.

A tak někdy váhám, jestli jsem na správné cestě, jestli jsou děti schopné nést jakoukoliv míru zodpovědnosti za sebe. Někdy si říkám, oč snazší by bylo prostě je zřezat, myslet si, že to je v pořádku, a mít klid.

Jenže to nejde. My už jsme jinde, než generace před námi. A v tuto chvíli to máme těžké. Protože přirozené je dělat věci tak, jak jsme se je naučili od svých rodičů. Vychovávat děti stejně, jako oni vychovávali nás, to by bylo snadné, to máme pod kůží. Pokud to chceme dělat jinak, musíme být hodně vědomí, a musíme tápat a hledat, a tvořit. Tvořit nový způsob pro svoje děti a všechny generace, které přijdou po nás.

Můžeme to brát jako čest, být na počátku transformace. Transformace přístupu k dětem a výchově vůbec. A proto po sobě nemusíme chtít zázraky. Nemusíme to zvládnout všechno my. Udělali jsme první krok a to vůbec není snadné. Naše děti ať se také snaží a dotáhnou to zase o kus dál.

Už teď jste dobrým rodičem, už teď jste dobrá matka pro své dítě!

Hodně zdaru a buďte sami na sebe hodní:)

Petra Hanelová