Základní potřeba vašeho dítěte – znáte ji?

Děti potřebují v podstatě jen jednu jedinou věc…

Když to trochu přeženu, je úplně jedno, co dítě jí, kdy chodí spát, jestli si čistí zuby, do které chodí školky nebo školy, jak moc běhá po venku, jestli něco umí, nebo ne…No dobře, není to úplně jedno:) Ale všechny tyto věci jsou až na druhém místě.

Co je na prvním místě? Na prvním místě, a není to žádná fráze, klišé, ani prázdný pojem, je bezpodmínečná láska.

Naše láska k dětem je většinou plná různých sobeckých motivů.

Naproti tomu bezpodmínečná láska je nesobecká a musí být na pozadí každého našeho jednání. Sledujme proto své motivy:

Pokud chci, aby dítě nekřičelo, protože MI tím leze na nervy, nebo se JÁ bojím, co na to okolí, nebo chci, aby si moje dítě hrálo s ostatními a nesedělo někde stranou, protože MĚ z toho bolí srdce, když dělám všechno proto, aby moje dítě víc kreslilo, protože děti v tomto věku hodně kreslí a JÁ mám strach z toho, že by moje dítě bylo trochu jiné, než ostatní…tak jsou moje motivy sobecké a zahrnují pouze MŮJ strach a obavy.

Naproti tomu bezpodmínečná láska k dětem zahrnuje:

• Absolutní přijetí: „Přijímám tě takového, jaký jsi, se všemi tvými vlastnostmi, myšlenkami, emocemi, náladami, slovy, skutky. Přijímám cokoliv, co uděláš, jako součást tvého učení tady. Pomáhám ti situace v životě pochopit a ukazuji ti možné cesty.“
• NEhodnocení: „Neříkám, jestli ty, tvoje skutky, povaha, emoce jsou dobré nebo špatné. Jsou takové, jaké jsou. Mohu jen bez hodnocení popsat, jaké jsou a vysvětlit, co to v životě obnáší, když jsou takové.“
• Shovívavost: „Vím, že teprve rosteš a učíš se, že vše, co děláš, má nějaký důvod.“
• Respekt: „Respektuji tě jako živou bytost, kterou nemám právo ponižovat, trestat, omezovat, obviňovat, respektuji tvoji životní cestu, tvoji jedinečnost, tvoje potřeby a touhy.“
• Pocit bezpečí: „Cokoliv uděláš, jsem tu pro tebe a mohu ti pomoci, nikdy tě neodmítnu.“
• Svobodu: „Dávám ti lásku a nic od tebe za to nechci, nejsi mi nic dlužen, jsem připraven na to, že můžeš jednou odejít.“

Proč je pro nás bezpodmínečná láska nezbytná?

Pokud dítěti od malička dáváme najevo, že tak, jak je, není v pořádku, snažíme-li se jej předělávat (k našemu obrazu ideálního dítěte), tak má neustále pocit jakési nedostatečnosti, toho, že tak, jak je, není dost dobré.

Jenže naše dítě pro nás chce být dost dobré, je to pro něj životně důležité, abychom jej měli rádi, a tak dělá všechno proto (i když se někdy zdá, že nedělá v tomto směru nic), aby bylo takové, jaké ho chcete mít. Dítě, které s tímto pocitem vyrůstá, si odnáší svoji nedostatečnost pro lásku druhých do dospělosti, je to jeho životní pocit.

Bude nastaveno tak, že lásku je třeba si zasloužit, a že je potřeba být takový, jak od něj očekává milovaná osoba, partner, přátelé.

To není dobrá výbava pro život! To už je opravdu lepší se cpát párky a čokoládou, chodit spát o půlnoci, chodit v o číslo menších botách do komunistické školky, ale mít někoho, kdo mě má rád takového jaký jsem, se vším všudy.

Nejběžnější model tady u nás je – miluji svoje dítě a zároveň (i přes to) moje dítě trpí pocitem nedostatečnosti a cítí, že není pro mě dost dobré. Tady je jedna zásadní věc. My si můžeme myslet, že své dítě milujeme se vším všudy, že jen chceme, aby se v něčem změnilo, a to chceme pro jeho dobro (nad tím je třeba se zamyslet – co je vlastně jeho dobro?) a budeme ho mít rádi, i když se mu změna nepodaří.

Ale dítě to takto nevnímá. Vnímá to tak, že si naši lásku musí zasloužit. A je to logické a dítě má úplnou pravdu – kdybychom jej milovali takové, jaké je, nechtěli bychom na něm něco měnit.

Teď snad chápete, co jsem tím vším myslela, ale možná netušíte, jak to uvést do praxe a jak to v reálném životě vypadá. Těžko se slovy uchopují pocity, emoce, vnitřní děje. Láska je emoce. Nechme stranou logiku, rozum, vysvětlování a zkusme to s pocitem.

Představte si situaci, která se vám vrací s vaším dítětem, situaci, ve které vás dítě zlobí anebo štve, něco, s čím se potýkáte a většinou u toho ztratíte nervy. Představte si to prosím, TEĎ…

A teď si představte tu samou situaci. A sebe, jako zralou, moudrou ženu (muže) a to dítě – to je prostě malé dítě. Díváte se na to, co dělá, díváte se na něj, plně otevřenýma očima, sledujete jej, s úsměvem, shovívavostí a pochopením. V tuto chvíli nic neřešíte.

A TO je bezpodmínečná láska. Takhle nějak vypadá.

To, co vás štve, nemá smysl řešit ve vypjaté situaci. Stejně to má kořeny, které musíte nejdřív najít. Hledejte je a řešte v ten pravý čas, v momentě, kdy budete této situaci v celých souvislostech rozumět, a zároveň v klidu, kdy je dítě naladěné vám naslouchat. A sledujte poctivě své motivy. Co opravdu je pro dobro vašeho dítěte a co je jen váš strach, představa, ideál. V tuto chvíli nechte dítě být. Jen ho celým svým otevřeným srdcem vnímejte a přijímejte.

Má to ovšem jeden háček. Většina z nás pravděpodobně onu léčivou, nádhernou, bezpečnou bezpodmínečnou lásku v dětství nedostala. Dostat bezpodmínečnou lásku od rodičů je přitom základní potřeba každého dítěte. Kdo ji v dětství nedostane, celý život mu chybí, pokud si to neuvědomí a sám si ji nedá.

S tím přímo souvisí tato krásná myšlenka Alana Lowela, je to základní kámen, tam je třeba začít:

Chceš být dobrým rodičem?
Uzdrav své vnitřní dítě.

Všechno, co se nás jako dítěte dotýkalo, co nás zraňovalo a ublížilo nám, láska podmíněná našim správným chováním, kdy jsme sami sebe „vyměnili“ za lásku našich dospělých i všechny nenaplněné potřeby z dětství, zůstávají nenaplněny, zranění spí a jsou probouzena našimi dětmi. Když nás štve naše dítě, není to problém dítěte. Je to náš problém a zřejmě pramení v našem dětství.

Nechci se dotknout svých ani všech ostatních rodičů, protože vím, že dělali to nejlepší, co uměli. A že sami si ze svého dětství nesou svá zranění a nenaplněné potřeby. Ale je to prostě tak.

Kdykoliv mě něco rozčílí a křičím (nebo jakkoliv jinak nepřiměřeně  reaguji), tak to se ozývají nenaplněné potřeby a zranění mého dětství, to křičí moje zraněné vnitřní dítě.  Pokaždé, když odhalím a naplním svoji nenaplněnou potřebu z dětství ( a to je na tom úžasné, že v dospělosti můžeme sami sobě všechny potřeby naplnit), odletí ode mne jedna obruč, něco mne přestane rozčilovat, na nějaké úrovni dosáhnu klidu a rovnováhy.

Pokud chceme být dobrými rodiči je načase vyléčit si svá zranění z dětství a pak můžeme naplňovat potřeby svého dítěte.

Jen tak můžeme také konečně a opravdu dospět. Buďme dospělí! Stojí to za to. Můžeme si pak dovolit sledovat naše dítě s úsměvem, ať dělá cokoliv. Nevysilujme se tím, že necháme naše vnitřní dítě bojovat s naším vlastním dítětem.

Děti nejsou náš majetek. Přicházejí skrze nás na svět. Jsme  tu, abychom je provázeli, pomáhali jim vyrůst, ale ne proto, abychom je měnili ke svému obrazu. Nechme je proto žít, být, víc je sledujme, přestaňme si hrát na jejich opraváře. Děti jsou dokonalé, mnohem víc, než my. Jediné, co opravdu od nás potřebují je bezpodmínečná láska. Navíc, dítě, které je obklopeno a prostoupeno bezpodmínečnou láskou nežije v napětí a „nezlobí“!

Před několika dny se mi podařilo zahlédnout a dostat se na okraj těch lázní bezpodmínečné lásky. Je to blahodárné moře absolutního klidu. Dopřejte ji sami sobě. Pak ji můžete dát i svým dětem. Svému muži. Svým rodičům, sourozencům, přátelům, lidem.

Mám tě ráda přesně takového, jaký jsi.
Nic mi na tobě nevadí.
Nechci, aby ses měnil.
A to ani ve věcech, které změnit, by podle mého názoru bylo pro tvé dobro.
Ať řekneš, uděláš nebo si myslíš cokoliv, nemám žádné výhrady.
Miluji tě se vším všudy.

Jedna důležitá poznámka na závěr – nepleťte si bezpodmínečnou lásku s volnou výchovou. Hranice jsou třeba, ale je potřeba je nastavovat láskyplně a milovat dítě i ve chvílích, kdy se teprve učí, kde je vlastně má.

Hodně štěstí a lásky a ať se Vám podaří na to kápnout:)
Petra Hanelová