Mami, umřeš až vyrostu, nebo když budu ještě malá holčička?

No, to je teda otázka. Určitě by ji uklidnilo, kdybych řekla: „Neboj, umřu, až budeš velká,“ jenže co když umřu mnohem dřív?

„Nikdo neví, kdy umře. Asi jo, asi umřu, až budeš velká, ale slíbit ti to nemůžu. Většinou to tak je. Hele, já jsem velká a moji rodiče žijí.“ Ještě jí říkám, že i kdybych umřela dřív, že to nevadí, že budu s ní a může si mnou povídat. Jako si já povídám se svojí babičkou. Je mi ale jasný, že tyhle řeči jsou teď Terezce k ničemu.

„To není ono, viď, povídat si s někým v hlavě, když potřebuješ k němu do náruče.“ 
„Mmm.“ 
„Sice zemřeme, skončí tenhle život, ale naše duše se potkávají pořád znova. Zase se setkáme. V příštím životě.“ 
„A budu zase tvoje dcera?“ 
„Noo, to třeba ne. To bude úplně jinej život a my budeme úplně jiný lidi.“
„Ale já nechci jinej život. Chci, abys byla moje máma!“

Naše duše je sice nesmrtelná,
ale tento život je prostě jenom jeden.

Je mi jasný, že to neokecám. Dochází mi, že jí ten smutek musím nechat a dovolit jí ho prožít. Ne jí ho vymlouvat. Ale jsem taky smutná. Chovám ji v náručí, zpívám ukolébavku. Konejším ji a cítím umírání. Zrovna teď se to děje. Zrovna teď něco odchází a končí. Cítím, jak pláče, zpívám dál, až do konce písničky.

„Teri, pláčeš?“ Zakývá hlavou. „To je dobře, jen plač.“
„Já ale nechci, abys umřela.“
„Já vím. Udělám všechno proto, abych umřela, až budeš velká.“

Pláče dál. Chce se mi taky, ale nechám si to na jindy. Tohle je její chvíle, její smutek, její odcházející bolest. Vypouští ho. Pevně a něžně ji držím a kolébám. Pomalu, pomalu přestává. Cítím, jak se uvolňuje. Kouká na mě, v očích úlevu a klid. Usmívá se očima. Kolíbám dál.

„Už je ti líp?“  „Jo.“
Bingo! Takhle jednoduchý to přátelé je!

Mohla jsem ještě sáhodlouze smlouvat se smrtí a vymlouvat Terezce i sobě, že smrt vlastně není konec. Jenomže smrt je konec. I když za ní následuje nový začátek. I když je duše nesmrtelná.

Dvě věci tady Terezce pomohly

• Přijala jsem, že má strach, že umřu. Má ho. Pomůžu jí ne tím, že jí vysvětlím, proč se nemá bát, nebo že úplně odvedu pozornost, aby na to teď zapomněla. Ale projdu tím smutkem s ní. Povídáme si o tom. Nehodnotím, naslouchám, mluvím s ní, dávám jí podporu.
• A nechávám ji plakat. Nechávám slzy odnést to momentální utrpení a bolest, smutek a strach. Až do chvíle, kdy sama přestane a na jejím obličeji se objeví uvolnění a úleva. Tenhle pohled mívají ženy po porodu. Takhle se na mě dívala moje babička, když jsem od ní naposledy před její smrtí odcházela. Smíření, uvědomění a propojení se životem. Krása. Udělaly jsem kus práce. Jsem na nás hrdá!

Teď, když to píšu, mě napadá, že až jednou zemřu a ona se s tím bude vypořádávat, vzpomene si na tuhle chvíli a udělá totéž, co dnes. Dovolí si mě oplakat natolik, než pocítí úlevu. A že budu s ní.

Některé chvíle nás svou hloubkou spojí s chvílemi, které jsou v čase
a prostoru úplně jinde. Ale prožíváme v nich totéž. Nejhlubší pravdu
a podstatu života. A to byla přesně tato chvíle.

Pak ještě mluvíme o smrti, ale teď už beze strachu a bez emocí.

Pojďte si z toho odnést něco pro sebe:

1. Učte sebe i své děti pracovat s emocemi

Emoce nám pomáhají vyrovnávat se se vším, co se nám v životě stane. Jako tady.
Dítě má strach z vaší smrti.

• Buď se můžete tomu smutku bránit, snažit se ho zastavit, potlačit, odvést od něj pozornost. Pak se dítě navenek uklidní, i vy máte klid, ale nedošlo k tomu zásadnímu. K přijetí a zpracování strachu z vaší smrti. Takže ten strach tam zůstává, jen je někde v hloubce. Objeví se jindy.
• Anebo se smutku odevzdáte. Slzy jsou nejlepší prostředek pro zvládnutí bolesti. Fyzické i psychické. Bolest se jimi odplaví. Dovolíte dítěti, aby bylo smutné z toho, že jednou zemřete. Necháte ho to oplakat. To přinese úlevu. Strach už netlačí nikde v hloubce. Došlo ke smíření.
• Jen tím, že přijmete a dovolíte sobě i dítěti prožít emoce spojené se strachem ze smrti, pomůžete mu i sobě se se strachem ze smrti vyrovnat. Není to úžasný?

No a tento princip je dobré používat úplně v každé situaci, kdy má dítě (nebo i vy) strach, vzteká se, bojí se. Je potřeba tu emoci nejprve přijmout. Což není vždycky snadné, ale dá se to naučit. Pak můžete dál s touto emocí i tématem, které přináší, pracovat.

Pokud je vaše dítě smutné a pláče,

• nevymlouvejte mu jeho smutek, nevysvětlujte mu, proč pláče zbytečně, nebo že není proč.
• Chyťte ho do náruče a jeho slzám říkejte ano. Můžete to: „Ano, ano, ano“ říkat nahlas. Tím se naladíte lépe na přijímání toho, co dítě cítí a nebudou vás pořád přepadat myšlenky na to, jak ho z toho smutku vyvést. Jenom buďte s ním.
• Můžete si představovat, jak se slzami odchází jeho bolest. To vám pomůže, abyste se nesnažili ho od emocí zachraňovat.

2. Děti potřebují také pravdu

• Děti nejsou moc malé na žádné téma, na které se zeptají. Ptají se, protože zrovna teď je to zajímá. Zrovna teď to potřebují vědět. Určitě s dětmi mluvte přiměřeně věku. Ale nemlžte, nevymýšlejte si, ani je neuklidňujte polopravdami. Potřebují, abyste s nimi mluvili otevřeně a pravdivě.
• Možná se bojíte, že dítěti můžete pravdou ublížit. Děti snesou pravdu mnohem lépe, než my. Jsou na ni zvyklé, protože v pravdě žijí. Pokud teď dítěti smrt nebo nějaké téma zamlžíte, a dítě si zažije, že toto téma je tabu, tak to bude pro něj tabu už napořád. Dokud si ho jednou nezpracuje.

Je jasné, že se vám bude špatně mluvit o smrti, pokud se jí bojíte a raději na ni vůbec nemyslíte. Když takhle díky dětem narazíte na téma, o kterém neumíte mluvit, běžte si ho nejdřív zpracovat.

• Otevřete se tak tomu tématu. To znamená rozhodněte se s ním pracovat a to úplně stačí, protože další cesta se vám brzy ukáže.
• Přemýšlejte nad tím, jak to s tímto tématem máte vy. Jaký k němu máte postoj, čeho se konkrétně bojíte, jak o tomto tématu s vámi mluvili vaši rodiče.
• Zajděte si na nějaký seminář, přečtěte si knížku.

Protože podzim je období ukončování, období, kdy se uzavíráme více do sebe, je to čas dušiček a v tomto období také hodně lidí odchází…mám tu pro vás na závěr jednu léčivou píseň.

Je součástí Nesmírných pohádek, které stále ještě potřebují zrát, aby mohly do světa. Tato píseň je ale zralá dost. Ať vám přinese to, co zrovna teď potřebujete.

PÍSEŇ O SMRTI

Smrt je krásná, dlouhá, pomalá, bílá píseň.

Jeden hlas se proplétá s druhým, pozvolna plynou,
klesají a stoupají…

Babička stařičká na vrzající posteli, s polštáři opřenými na pelesti,
v polosedě pololeží. Sténá a naříká. O samotě.

Pomalu přicházejí. Naplňují místnost písní.
Jejich hlasy se spojují a rozpojují, chvíli nahoře, chvíli dole.
Šaty šustí jako křídla.

Už není sama.
Za zády stařenky se vine předlouhý štrúdl všech žen jejího rodu. Proplétající se hlasy zpívají plynoucí píseň.
Už není sama. Splývá s písní všech svých předkyň.

Opírá se o ně. Kolébána na vlnách nekonečné písně, hlazena jejími něžnými tóny, jejich uklidňujícími hlasy, jak v bezpečí dělohy, nechává se nést k bráně smrti.

Posílám objetí:)
Petra H.