Emoce je jako vlna

Zní to jako pohádka. Ale je to fakt. Že můžeš žít úplně jinak. Že můžeš úplně jinak prožívat všechno, co se ti děje.

Můžeš pocítit ohlušující bolest, paralyzující strach, trýznivé výčitky, spalující nenávist, bezbřehou frustraci, ponižující ponížení, bolestivé odmítnutí a cokoliv takového. 

Pocítíš to, protože tato energie je v tobě a čeká, až ji propustíš.

Je ti to nepříjemné.

Ale ne proto, že by tyto emoce samy o sobě byly nepříjemné. Nesnesitelné jsou jen proto, že se je snažíš obejít, necítit, nemít, zadupat, utéct od nich. Prostě kladeš odpor. Už chceš být pryč. Hlavně tohle necítit. A čím víc se snažíš, tím silnější to je. A pořád se to opakuje. Situace si ti stále vrací ve vzpomínkách, anebo se ti dějí stále další situace, které v tobě tyhle pocity aktivují.

Protože se snažíš utéct před něčím, před čím utéct nejde. Potřebuješ tím projít.

Jako když jde princ osvobodit princeznu a cesta vede tmavou jeskyní, ve které je drak. A on si myslí, že tu jeskyni prostě obejde a vezme to jinudy. Bojí se. Jenomže jinudy tam dojít nejde. A tak ho to stále vrací před tu jeskyni, dokud se neodhodlá do ní vejít. V jeskyni je drak, který není rozhodně tak děsivý, jaký byl v jeho představách. Jeskyně také není strašidelná, když uprostřed ní stojí a prohlíží si její stěny. 

Tohle potřebuješ udělat s tím, co cítíš. Přestat před tím uhýbat a jít co nejblíž k tomu. Patří to k tobě. Prohlédni si to – dovol si to pocítit. Vnímej, kde to cítíš v těle. Pozoruj to v sobě, jako laboratorního křečka. Pozoruj, vnímej, pozoruj. Buď s tím.

Pak to přestane být nepříjemné. Pak to najednou nezahlcuje celou tebe. Je to jen maličká část tebe, která to cítí a pak je tam velká část tebe, která si to uvědomuje, ale už ji to neovládá.

Můžeš cítit cokoliv. Ale nemusí z toho pramenit žádné tvé reakce, ani myšlenky, ani další pocity. Můžeš to zároveň malým procentem sebe cítit a zároveň velkým procentem to jen vidět, ale jednat a prožívat se z úplně jiného místa v sobě.

Možná ti to zní jako pohádka, možná je to trochu neuchopitelné. To je v pořádku. Potřebuješ jen rozšířit svoji kapacitu, své vědomí, aby to pro tebe možné bylo. A postupně ji rozšíříš tím, že začneš vnímat, že se v tobě něco děje. A uvědomovat si, že se to v tobě děje.

Takový jako: „On teď řekl tohle a já se teď cítím tak a tak. Aha, teď se cítím odmítnutá. Cítí se to jako pěst uprostřed solaru, mám stažené hrdlo a nemůžu dýchat.“ Přesně tímto uvědomováním a vnímáním se začíná v tobě probouzet ta část, která pozoruje a vnímá a začíná se oslabovat ta část, která naskakuje na každou emoci – ať už se na ní sjíždí, nebo jí klade odpor. 

Jde vlastně jen o to, nechat v sobě tu první část vyrůst a tu druhou zmenšit. To je celé.

Přesně za tímto účelem jsem před lety vytvořila také mé milované Pětiminutovky. 

Co na to říkáš? Dává ti to smysl? Napiš.
P.

PS: Děkuju všem ženám za rozhovory posledních dní a za toto téma, které vychází na povrch. Asi to je v kolektivu. Možná už jsme zralí to kolektivně pochopit a začít se prožívat svobodně.