A fakt ti není zima?

“Kdyby se ti chtělo čůrat, tak mi řekni, ať se jim tady nepočůráš.”

Za minutu:
“Nechce se ti čůrat?”
“Ne.”
“Opravdu ne? Už jsi dlouho nečůral.”
“Ne.”

Za dvě minuty:
“Půjdeme se vyčůrat, ano?”
“Mně se nechce.”
“Tak ale si to hlídej a řekni mi hned, jak se ti bude chtít.”
“Opravdu se ti nechce?”
“Ne.”
“Nechceš to alespoň zkusit?”
“Ne.”

Za 2 minuty:
“Chce se mi čůrat.”
Zběsilý běh ven.

Za chvíli zpátky:
“Proč mi tohle děláš? Já už nevím, co s tebou.”
K ostatním matkám:
“On se zase nevyčůral. To mi dělá pořád. Řekne, že se mu chce a přitom pak nic neudělá.”

Zní to trochu jako vtip, ale není.

Nejdřív se rozhodněte 

Dítě v zimě běhá bez čepice a vy máte pocit, že mu musí mrazem upadnout uši. Existují jen dvě možnosti. Buď to necháte na něm a budete mu důvěřovat, že mu opravdu není zima a čepici nepotřebuje, anebo dítě přesvědčíte, aby si ji nasadilo. Buď bude bez čepice, nebo v čepici.

Udělejte si jasno v tom, jestli v této věci předáte dítěti zodpovědnost a necháte to na něm, anebo to chcete rozhodnout vy. Pokud se rozhodnete, že o čepici chcete rozhodovat vy, udělejte to. Jestli chcete, aby si dítě čepici vzalo, tak to zařiďte. Pokud se ale rozhodnete, nechat to na něm, nechte na něm i to, že pokud za 5 minut změní názor, tak si čepici samo nasadí.

Neptejte se dětí na stejnou věc víckrát,
než jednou

Nechat to na něm a pak se ho každých 5 minut ptát, jestli mu není zima, tak to je fakt na pěst. Proč nám nestačí slyšet jednou, že “fakt ne, mami”? Protože v tu chvíli nejsme přítomní. Myslí jsme jinde, povídáme si s kámoškou a automaticky klademe pořád stejnou otázku, protože při pohledu na hlavu bez čepice je nám zima.

Když se dětí na něco ptáte, buďte v té chvíli přítomní, s nimi a naslouchejte jejich odpovědi. Důvěřujte. Možná se počůrají, nebo jim bude chvíli zima na uši, ale to je ten prožitek, který jim příště pomůže lépe situaci odhadnout. Není potřeba mít všechno stále pod kontrolou.

Nepodlamujte jejich důvěru v sebe sama

Nechat to zdánlivě na nich, a při tom je stále kontrolovat, podrývá jejich důvěru v sebe sama, znejisťuje je to a taky jim to musí docela lézt na nervy.

Přestože jim původně zima nebyla, tak tím, jak stále poslouchají, že jim to rodič nevěří, začnou pochybovat. O sobě a svém úsudku. O tom, jestli jsou schopny poznat, co cítí. Anebo jsou z toho zmatení, a čím dál hůře se jim odhaduje, jestli potřebují na záchod, nebo ne. Tím, že se dítěte dokola ptáme, jestli se mu náhodou nechce, jej chodit na záchod opravdu nenaučíme.

Tohle jsou jenom příklady, převeďte si to do vašeho života do konkrétních situací s dětmi. Můžete tam najít třeba: “Opravdu nemáš hlad, žízeň? Vážně se ti ta taška takto nese dobře? Fakt se udržíš? Seš si jistý, že nepotřebuješ pomoci?” Atd.

A dostáváme se o úroveň výš.

Dětem můžeme důvěřovat

Zároveň nemůžeme očekávat okamžitou precizní dokonalost. Že něco rovnou budou umět udělat tak, jako to dokážeme my. Dítě se párkrát počůrá, než se naučí vystihnout ten pravý okamžik. Bude mu trvat ještě dlouho, než poskládá tričko tak dokonale, jako to umíme my.

Je ale úplně k ničemu děti naučit, že dokud to, co udělají, není dokonalé, tak to má menší hodnotu. Že musí teď hodně trénovat, aby jednoho dne v budoucnosti možná mohli být spokojeni s výsledkem. Učíme je to tím, když to, co se jim podařilo nejlépe, jak v tu chvíli uměly, po nich opravíme: “Dobrý, ale ještě to trochu spravíme, ať je to takové, jak to má být” a uděláme to za ně, znova a dokonale. Tak, jak to ony sami zatím nedokážou.

To je strašně demotivující. Frustrující. Je mnohem důležitější, že si dítě úplně samo a s chutí poskládalo tričko a schovalo jej do šuplíku, sice to na první pohled vypadá jako chumelec, ale udělalo to úplně samo. Teprve se učí. A to ho také baví. Učit se a objevovat. Opravit to po něm, to je jako vypnout mu motor.

Když dítě nenaučíme orientovat se na výsledek, nebude se bát v životě zkoušet, riskovat, zkoumat, bude rádo objevovat a nebude mít strach z neúspěchu, ze selhání a z toho, že něco neudělá dost dobře.

Dokonalost ať jde k šíkpu

To, jak něco dítě dokáže v tuto chvíli je dost dobré. Pro něj, pro nás, pro celý svět. Naše dítě je už teď dost dobré. I my jsme v tuto chvíli dost dobří pro cokoliv.

Jak říká Jaroslav Dušek – udělejte to nejlíp, jak umíte, ne líp! To znamená, že v každou chvíli něco dělám tak, jak to nejlíp dokážu. Je zbytečné se zabývat tím, jak by to mělo a mohlo vypadat ještě lépe, když už jsem to udělala nejlíp, jak to šlo.

Tohle téma se týká přístupu k našim dětem, ale ještě víc se týká našeho přístupu k sobě samým. Buďte k sobě laskaví. Nebojte se dělat chyby, přestaňte usilovat o dokonalost. Perfekcionalismus je cesta do pekla. Je to totální brzda. Nic není totiž tak dokonalé, aby to nemohlo být ještě lepší, že:) Tak to udělejte tak, jak vám to v té chvíli jde nejlíp a pak už to neřešte.

Tohle je Kristinka ve 4 letech, jak si s radostí skládá svoje tričko. Jít to po ní přeskládat, ještě, když vidím, s jakou to dělá láskou a pečlivostí, to by bylo jako jí na to plivnout.

 

Takže neplivejme dětem na jejich úsilí a úspěchy. Někdy to může vypadat, že se málo snažily. Ať je to pravda či ne, udělaly to nejlépe, jak v danou chvíli uměly. A to je vždycky dost. Dost dobrá práce.

Mějte se krásně, uvolněně a všechna nedosažitelná dokonalost ať se jde vycpat a vystaví se v muzeu:)

Petra H.

 

Petra Hanelová
Několik let jsem hledala cestu, jak zvládnout každodenní intenzivní křik svojí dcery Kristinky. Našla jsem cestu, pro sebe, pro Kristinku a snad skoro pro každou mámu nebo tátu, které ničí křik jejich milovaného dítěte. Můj e-book Plakat se smí - 1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte si ZDARMA můžete stáhnout zde<< a udělat tak první krok ke klidu a pohodě u vás doma. Pro více informací klikněte sem<<
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • JSTE HOTOVÍ Z PLÁČE A KŘIKU?
    První pomoc je tady!
    Klikněte si pro kouzlo ZDARMA