Je tu někdo, kdo se nebojí o své děti?

Když byly Terezce  tři roky,

měla komplikovaný zánět průdušek. Byly stažené, jako když se sevře pěst.

S námahou dýchala, její bránice pracovala jako stroj. Bříško se nořilo do hloubky a zase rostlo snad o 10 cm a bylo vidět, jak namáhavé to je. Ramínka se jí při nádechu zvedala skoro k uším a ta jamka, kterou končí krk, ta pružila. Dovnitř ven, dovnitř ven. Přes dvě místnosti bylo slyšet její dech, jakoby vylezla jedním vrzem na Sněžku.

Zkrátka byla TAK dušná, že jsme musely do nemocnice, protože nezabíralo nic, co se při dušnosti dělává a užívá. Dostala kortikoidy do žíly, antibiotika, antihistaminika… až se mi svíralo srdce, když jsem se dívala na ty dávky různých léků, které odevzdaně přijímala. A první dny ani to nezabíralo!

Měla jsem strach tak velký, jako kdybych byla kapka v moři a moře byl můj strach.

Asi po týdnu nám řekli, že je to v pořádku, můžeme domů. Ale já stále slyšela zrychlený dech a byla jsem přesvědčena, že je Terezka pořád dušná. Každou druhou chvíli jsem sledovala, jestli jí nezajíždí jamka na krku a měla jsem utkvělou představu, že ji nevyléčili, něco jí stále je a já jsem jediná, kdo to vidí.

Pamatuji ji si na jednu epizodu z té doby. Stála jsem vedle paní v tramvaji. Najednou jsem slyšela, že rychleji a hlasitěji dýchá a stáhl se mi žaludek. Lekla jsem se.

Můj strach mě paralyzoval. Byla jsem ve stavu permanentního stresu a strachu, který mi zatemnil celé vnímání, prožívání i úsudek.  Ano, nejhorší je stav paralyzující paniky. Ten stav, ve kterém vůbec nejsme schopni vnímat závažnost situace, ani cokoliv konstruktivního dělat. Místo toho, abychom byli s dítětem, věnujeme se plně svému strachu, jsme ochromeni a bezmocní.

Dnes je Terezce šest.

Tenkrát se uzdravila, lékaři měli pravdu, byla „v pořádku“. Potřebovala čas.

Když odezněla nemoc, odešel i můj strach. Byla to vážná epizoda, proto jsme dostali inhalátor a každý den ráno a večer dva vdechy. Nelíbilo se mi, že bude denně užívat kortikoidy. Ale bez toho by se to celé mohlo zopakovat.

Během uplynulých tří let jsem hledala různé další cesty – čínskou medicínu, psychosomatiku, homeopatii, konstelace…a po třech letech alergoložka rozhodla, že se celou tu dobu „nic moc nedělo“, tak „to“ na léto vysadíme. Měla jsem radost a hlavně pocit, že teď už se nemůže nic stát, všechno je vyčištěné, Terezka o tři roky starší…

A po měsíci, šup, kašel, že se po nás na ulici otáčeli a k němu se jednoho večera přidala ona nezapomenutelná dušnost. Ta se po pár dnech ventolinu a zpět nasazených kortikoidů upravila. Ovšem ihned do odeznívající dušnosti nastoupil zánět průdušek. A antibiotika. Celá ta situace, průdušky, stažení, dušnost, zánět, blížící se Terezčiny narozeniny…

Celá ta situace se tolik podobala té před třemi lety, že se s ní logicky musel vrátit i můj strach.

Došlo mi, že jsem celé ty tři roky měla berličku – Terezčiny každodenní vdechy – které mě chránily od strachu. Jako kdybych to dýchala s ní. Ona, aby se její průdušky už nestáhly a já, abych se nestáhla strachem.

A teď je tady, můj strach, a v plné parádě. Zkušenost je největší učitel. Ale my se nechceme učit strachu. Nechceme se přeci učit, že když minule nepomáhalo nic, až kortikoidy do žíly, tak kdykoliv se může stát totéž. A nechceme se ani učit, že příště třeba nezaberou ani ty kortikoidy do žíly.

To je nějaké automatické uložení oné zkušenosti. Je třeba tu zkušenost vzít a správně ji interpretovat a uložit do svého systému. Tady se nejedná o zkušenost s mocí či bezmocí medicíny, ale o zkušenost se strachem. A ta situace nás nemá učit strachu, ale naopak, důvěře!

Vnímám, že zdravotní stav Terezky je mnohem lepší, než tenkrát před třemi lety. Ale můj strach je stejně velký. Snad i trochu povyrostl.

Strach z toho, že ani klasická medicína svými rychlými a účinnými prostředky jí nepomůže. Strach z toho, že by moje dcera mohla zemřít. To je ten hlavní strach.

Uvědomila jsem si, že to, jak moc se bojím, je možná pochopitelné, ale není to běžné a hlavně to není ani nutné. Pomůže nám nějak strach ze smrti? Když smrt stejně přijde přesně tehdy, když bude sama chtít?

V některých oblastech mi chybí důvěra a víra. Důvěra v život, v jeho sílu a moc. A víra, že všechno, co se děje, se děje správně, pro dobro všech zúčastněných. Na chvíli jsem zapomněla, že se nelze bránit tomu, co přichází a také, že nemůžu mít všechno pod kontrolou.

Jsou jediné dvě věci, které mám teď dělat:

• Být s Terezkou a pomáhat jí tím, že jsem s ní. Dávat jí léky, tak jak jí je mám dávat. A sledovat ji  (ale ne nějak extrémně) a kdyby se začala zhoršovat, tak k doktorce.
• Druhá věc, ta hlavní. Pustit to. Něco jako: „ Dělám svoje maximum a dál – děj se vůle Boží.“ Nechat to plynout, jít s tím a ne proti tomu, ať už to dopadne jakkoliv.  Můžu se bát a třást, stejně se stane totéž. Anebo to spíš bude horší.

Až se uzdraví, budeme hledat, co nám říkají její průdušky, co za informaci nám nesou.

Já jsem ráda, že jsem objevila svůj strach. Pojmenovala jsem ho. A teď, když jsme tady spolu sami my čtyři – já, Terezka, její nemoc a můj strach, tak protože jsem si svého strachu vědoma, už mě tolik neovládá. Vždycky mu řeknu : „Jo, jasně, to jsi zase ty, aha, už chápu..“a on se začíná zmenšovat.

Včera se mi podařilo setrvat v tom odevzdání. Dělám, co můžu, a co udělat nemůžu, tak prostě nemůžu. Vydechla jsem a byla. Takové pokrčení rameny. Těžko se to popisuje. Ale tohle je ten potřebný stav. Odevzdání se proudu života. Neznamená to, že nedělám nic, ale že se nesnažím ovlivnit to, co ovlivnit nemůžu.

Prostě děj se vůle Boží, anebo chcete – li, děj se vůle Vesmíru!