Vemte svému křiku vítr z plachet

Mrknu na nástěnný hodiny v kuchyni. Za tři minuty čtvrt. Za tři minuty máme být tam, kam nám to trvá 15 a ještě nejsou obutý. Vlna vzteku jede z břicha do hlavy, pusa se otevírá, slyším se křičet: „Dělejte, zase jedeme pozdě, už teď jsme tam měly být!“ Uvědomuju si, že asi chuděry nechápou, proč zničehonic řvu. Ale jedu dál.

Proč, proč a blablabla

„Proč prostě, když vám říkám, že si máte už sbalit svačiny, proč to nejdete hned udělat? Proč vám musím všechno říkat několikrát? Proč když vám říkám, že je málo času, proč si prostě nepohnete? Proč vám pořád musím opakovat, ať si nehrajete, že není čas? Proč, proč, proč, blablabla, blalabla…“

Mezi křikem mi hlavou probleskují věty: „Teď je obviňuješ, budou mít akorát pocity viny.“

Nebo: „To je ale přehazování zodpovědnosti,“ když křičím: „Zítra budete vstávat o 20 minut dřív“ a u toho si vzpomenu, jak mi dnes ráno zvonil budík a já si řekla: „Ještě je tma, ještě nevstávám, však to stihnem, i když vstaneme později.“

Tyhle věty mi vztek ochlazují. A když mi hlavou projede: „Co na ně tady řveš, ony nechtějí ráno vstávat a někam chodit. Raději by ještě spaly. Ty je nutíš vstávat, odcházet někam, když si chtějí hrát…“ i bez toho, ale tím spíš, nemám co na ně řvát. Tady už končím úplně, tohle mi konečně vzalo vítr z plachet.

Když z něčeho obviňujete děti (nebo kohokoliv druhého), podívejte se na to, kde nepřebíráte svoji zodpovědnost a snažíte se jí uniknout přehozením viny.

Vyhni se trestu – program z našeho dětství

Jasně, že to neprobíhá tak, že byste si řekli: „A sakra, už je čtvrt, to je ta čtvrthodina, o kterou jsem ležela dýl v posteli. No, tak na koho to nenápadně hodím, aby to nebylo na mě?“ Tento proces se odehraje na podvědomé úrovni. Máme totiž z dětství takový program: Vyhni se trestu – rychle a nenápadně to na někoho hoď.

I když jako dospělému už vám žádný trest nehrozí, ten program tam je a bude, pokud si ho nezačnete uvědomovat a měnit.

Dneska se mi povedlo uvědomit si ho až v průběhu. Ale když se vám to podaří uvědomit hned, tak se vyhnete zbytečné scéně, obviňování dětí a ztrátě svojí energie.

• Když si ho uvědomíte v průběhu, rychleji zchládnete.
• Když si ho uvědomíte až pak, příště se vám to podaří dříve.
• Pokud si ho neuvědomíte vůbec, stane se příště úplně to samé.

Děti z nás podvědomé programy pěkně vytahují. Protože přímo rezonují s tím, co máme my z dětství nedořešeného. Musím se někdy smát, když si uvědomím, co to tady zase hraju za hru. Tím, že si to začnete uvědomovat, staré programy se budou rozpouštět. Taky vám tam začnou samy naskakovat ty boží věty:)

Rozpusťte staré programy

• Křik je obranná reakce. I když vypadá jako útok. Pramenní ale vždy z bezmoci a pocitu ohrožení (nemám sílu ani prostředky něčeho dosáhnout jiným způsobem než agresí), nebo ze strachu (z odmítnutí, z nepřijetí, z trestu, z toho, že nebudu dost dobrá,…). Když se na to podíváte takhle, tak vidíte, že tam, kde je bezmoc a strach, je nedostatek vnitřní síly. Za tím už můžou být různá témata. Ale to teď nechme.
• Proto se za každým naším křikem ozývá určitý program našeho vnitřného dítěte, který potřebujeme objevit, uvědomovat si a postupně rozpustit.

Jak na to.

• Uvědomte si tuto zásadní věc: křik je projev vaší nezralosti, vašich programů, které si nesete z dětství. Začněte si to uvědomovat, kdykoliv budete křičet na své děti. Toto uvědomění vám pomůže začít si vytvářet nadhled.
• Uvědomte si, že se vám ty situace, ve kterých křičíte, dějí proto, abyste si ty programy mohli zpracovat, rozpustit a vyměnit za nové a lepší.
• Až budete křičet příště, pozorujte se při tom, pozorujte, co říkáte, co vám u toho běží hlavou, jaké máte pocity. Potom si v klidu sedněte a zamyslete se nad tím.
• Ten program na vás tímto způsobem vykoukne a pak už uvidíte i cestu, jak ho měnit.

Možná si říkáte, to je běh na dlouhou trať, co máte dělat do té doby? Dobrá zpráva je, že i když ještě ten program v sobě máte, pokud o něm víte a uvědomíte si ho v akci zavčas, tak křičet prostě nebudete – nebude se vám totiž chtít. Anebo si to uvědomíte během akce a rychleji se zklidníte. Jako já dneska. A příště to půjde zase lépe.

Když chcete přestat na děti křičet, nepomůžou vám žádné návody, jak se chovat k dětem s respektem. Nejdřív musíte zvládnout své programy. Přeskládat si to v sobě tak, aby vás děti svým chováním přestaly vytáčet a když vás vytočí, abyste to využili ke svému růstu a křičeli jste stále méně. Ale ne proto, že se dokážete lépe ovládat, ale protože se vám prostě nebude chtít.

Neplácejte se v tom samy a pojďte na tom pracovat společně – se mnou a s dalšími ženami. Přihlaste se do e-mailového tréninku “První pomoc pro tvé pocuchané nervy” a dopřejte klid své duši, mysli i vašemu domovu.

Vyrážíme 25. listopadu.  Víc si přečtěte tady.

Mějte se krásně a ať vám to jde!
Petra