Blbej les, blbej výlet, blbý boty!

Blbej les, blbej výlet, blbý boty!

Vyrazili jste na výlet. V lese to voní, ptáci zpívají, slunce svítí, větřík pofukuje. Konečně jdete, pěkně po lesní cestě. Kráčí se vám celkem lehce. Úplná idylka…by to byla. Až na to neusálé bzučení. „Mami, mě bolí nožičky. Blbej výlet, blbej les, blbý boty. Já nechci na žádnej vejlet. Proč musíme pořád někam chodit?“

Co cítíte? Rozladění, podráždění, nelibost?

Co uděláte? Vysvětlujete, přesvědčujete a obhajujete se?
„Vždyť jdeme teprve chvilku. Bude tam rybník, vykoupeme se. Nožičky potřebují chodit, aby zesílily. My se s tatínkem taky potřebujeme někdy projít.“

Komu tím prospějete?
Nikomu. Nožičky bolí stejně. Děti si stojí za svým a kňučí dál. Prostě je to v tom lese nebaví a ty vaše argumenty je v tom jenom utvrzují. Možná dojde i na vztek a slzy. Vy jste nabroušení čím dál víc.

Fakt super vejlet. Nejradši byste šli napřed a nechali je tam, co?
Tak tohle známe asi všichni. A nejde jenom o výlet do lesa. To samé se stává, když odmítnete koupit zmrzlinu, pustit pohádku.

Nebo když zapomenete, že Fandovi nemáte dávat tu lžičku do kaše. Protože vám to prostě hlava nebere, že si ji tam potřebuje za každou cenu strčit sám. Nebo zapomenete, že Anička trvá na tom, že si musí jogurt sama vytáhnout z ledničky. Zrovna spěcháte, myslíte na něco jiného a prostě jí ho vyndáte. A je to tu zas. Protivné dítě a vaše nálada v háji.

Cítíte, jak jsou nevděční?
Děláte jim snídani a oni bazírují na lžičce mimo kaši, nebo na vytažení jogurtu z lednice. Program jim neustále podřizujete, celý život jste jim podřídili. Jednou se chcete normálně projít lesem. Proč to nejde v klidu? Víte, v čem je problém?

Tak ten hlavní problém je samozřejmě a pardon, ve vás.

Na jednu stranu nepříjemné zjištění. Na druhou stranu super zpráva. Protože kdyby problém byl někde jinde než ve vás, nic s tím nenaděláte. Když je přímo ve vás, můžete ho změnit.

Pojďte do toho. Co byste řekli tomuhle: Nejste spruzení, když to děti v lese nebaví. Nejste pořád ve střehu, abyste nezapomněli dítěti vyjít vstříc v některé jeho „umanutosti“. Neřipadáte si jako spráskanej pes, když zapomenete na lžičku a na jogurt. Už nikdy na vás nedopadne ta sprcha hněvu za to, že jste něco udělali „špatně“.

O co, konečně, jde – jak to uděláte?
Mám ráda tyhle věci porcovat na jednotlivé roviny. To jste si už asi všimli. Jo, a čtěte až do konce. Tam to najdete stručně v pár bodech, jako návod k použití. Takže první rovina:

Pochopení

Chcete, aby dítě pochopilo Vás – proč jste se rozhodli trajdat lesem, proč jste zapoměli na lžičku. Ale dítě je malé, vy ste velcí. Proč prostě nepochopíte a nepřijmete vy jeho? Přijměte, že se mu chodit nechce a že je pro něj megadůležité některé věci dělat sám.

Příště se v té chvíli zastavte a pochopte, jak se Fanda, Anička a všechny ty děti v lese cítí. Pochopte, že se jim prostě něco nelíbí. Proč by se nemohli nad vašim rozhodnutím rozčilovat, vztekat, obrečet ho?

Klidně dělejte rozhodnutí, o kterém víte, že s ním nebudou souhlasit. Počítejte s tím, že budou třeba kňučet. Jenom chápejte, proč kňučí. Pak rovnou šup do další roviny:

Přijetí emocí

Děti mají právo na to, aby se jim nelíbilo, cokoliv uděláte. Aby nesouhlasily s jakýmkoliv vašim rozhodnutím. Nevysvětlujte dětem, proč se nemají zlobit, když už se zlobí. Nezastavujte vztek, pláč, křik. Nechte je, aby se se situací tím svým kňučením vyrovnaly.  Přijímejte jejich reakci, to jejich kňučení, bez vlastních emocí. Vítejte ho jako způsob, kterým se vyrovnávají se situací.

Jednak jim tím fakt pomůžete. Protože tím, jak jim dokola vysvětlujete, proč nemají brečet, je akorát vytáčíte. Svými argumenty, je nutíte ještě s vámi bojovat. Celé to trvá mnohem déle. Když je necháte se vyjádřit, vybrečet, vyvztekat, tak je to mnohem dřív přejde. Vyrovnají se s tím.

A za druhé tím velice moc pomůžete sobě. To, jak se snažíte je uklidnit, vás totálně vysává. To vám asi nemusím říkat. Když to nebudete dělat, nesmírně se vám uleví. Další důležitá věc, neboli třetí rovina:

Stojím si za sebou a svým rozhodnutím.

Jednou, krátce a v klidu, bez emocí řekněte, jak se věci mají, popřípadě krátce vysvětlete. „Dneska jdeme na výlet lesem. Chceme se s tátou projít.“ „Zapoměla jsem na tu lžičku, na jogurt. Omlouvám se. Mám na to nárok, nejsem robot.“ „Zmrzlina, pohádka dneska nebude. Měli jste ji včera a předevčírem a to stačí.“ Tečka.

Je to vaše rozhodnutí. Už jste ho udělali, tak si za ním stůjte. Neokecávejte to a nezpochybňujte své rozhodnutí tím, že ho budete obhajovat. Jenom ho řekněte. Přednášku o škodlivosti cukru si nechte na chvíli, kdy nebude dítě naštvané a bude vám chtít naslouchat.

Taky občas přesně na tohle najedu. Na vysvětlování, uklidňování. A pak se najednou proberu, když začínám být pomalu vytočená a říkám si, no ty vo*e, co to zas dělám, vždyť tohle přece nefunguje! Takže teď budu pokračovat ve druhé osobě, protože se mě to prostě týká. Úplně v pozadí máme totiž ještě jednu rovinu. A tou je:

Dokonalá matka

Úplně v největší hloubce máme všechny ideál a přání. Být dokonalá matka svým dětem. Vždy hodná, usměvavá, laskavá, přijímající, respektující maminka k sežrání. Taková, která nikdy svým dětem nezpůsobí jedinou neveselou emoci. Taková, kvůli které nikdy nebudou brečet.

Když se potom dítě zlobí, protože jsme se my rozhodly jít do lesa, nebo proto, že jsme my zapoměly nedat lžíci do kaše, bereme ten pláč jako nějaký důkaz toho, že jsme něco udělaly špatně. Snažíme se pak dítěti vysvětlit, že jsme to s ním přece myslely dobře a že tedy nemusí brečet. Obhajujeme se, že jsme dobrá matka. Potřebujeme, aby dítě přestalo plakat. Protože tím pláčem nám připomíná naše „selhání“.

Tak na tohle se můžeme vykašlat. Prostě pláč k dětem patří. Je to způsob vyjádření. A my jsme dost dobré matky, i když se zapomeneme a vytáhneme jogurt z ledničky, nebo mrskneme lžíci do kaše.

Mimochodem ten pocit, že jsou nevděční, ten si taky děláme sami.
Tím, jak se snažíme předcházet tomu, aby snad nezaplakali a oni stejně zapláčou. Tím, jak se snažíme obhájít svá rozhodnutí a čekáme, že nám dají ve všem za pravdu. Že se můžeme přetrhnout a oni jsou stejně nespokojení.

Tohle je základ. Nechte děti svobodně se vyjádřit, projevit a sami buďte svobodní. Respektujte jejich emoce. Respektujte svá vlastní rozhodnutí a postoje. Nebuďte stále ve střehu a nesnažte se tolik. Nebudete mít pak pocit, že jsou děti nevděčné.

Tak jestli už jste se v tom úplně zamotali, napíšu, jak to v tom lese má vypadat:)

Dítě kňučí, že to je nuda. A teď vy.

1. Zastavíte se, neříkáte nic a uvědomíte si, že si nechcete kazit den a že to je jen na vás.
2. Uvědomíte si, že dítě má nárok, aby ho to v lese nebavilo (aby bylo naštvané kvůli lžičce, jogurtu, zmrzlině) a že tím, jak se zlobí se s tou situací vyrovnává. Může brečet, křičet, vztekat se.
3. Naladíte se na soucit s vaším dítětem. Je to přece malé dítě a nedělá vám to naschvál.
4. Popíšete věcně situaci (dneska jdeme lesem na výlet, zapoměla jsem na tu lžičku, jogurt, promiň, zmrzlina dneska nebude).
5. Pochopíte dítě a pochopení vyjádříte (chápu, že a proč se zlobíš).
6. Nesnažíte se, aby dítě přestalo brečet, křičet, vztekat se + nemámíte z něj souhlas se svým rozhodnutím = šetříte svoji energii, pomáháte dítěti. (Můžeš se vztekat, kňučet.)
7. Prostě necháte ho bejt, ale zároveň jste s ním. Ne proti němu.

Nebýt proti sobě, ale spolu.

O to jde. Jakmile je mezi námi a dětmi boj a odpor, končí to vysátím energie na obou stranách. Když je necháte si trochu zanadávat a zabreptat, budete všichni šťastnější.

Nakonec i ten výlet je super. Pokud ho vy nezkazíte tím, že se necháte stáhnout do špatné nálady. I ten jogurt nakonec Anička sní s chutí, když jí dovolíte, aby na vás byla chvíli naštvaná. Prostě si to neberte tak osobně. Vlastně, neberme si to tak osobně. Neberme se proboha tak vážně:)

Při nejbližší příležitosti to vyzkoušejte! Aspoň můžete být rádi, až vás děti budou prudit, že si to můžete vyzkoušet:)

Pokud ještě nemáte dost, stáhněte si e-book zdarma Plakat se smí – 1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte a získejte další nástroje ke zvládání podobných situacích. Ať vám to čte a ať vám to funguje!

Mějte krásné dny, s dětmi i bez nich!
Petra H.