Jak se nastavují ty hranice?

„Jak se nastavují ty hranice?“ Zeptala se mě nedávno moje kamarádka. Univerzální odpověď asi neexistuje. Ono totiž, pokud nemáme s hranicemi žádný problém, pak se hranice nastavují zcela přirozeně a zdravě.

Pokud s nimi máme potíže, tak to naše nastavování vychází z toho, v čem máme s těmi hranicemi onu potíž. Zní to neuchopitelně?

Vycházíte mu maximálně vstříc

Tak řekněme, že konkrétně vy máte problém s tím, že vaše dítě neustále „držkuje“, nikdy se mu nelíbí nic, co řeknete. Všechno neguje, kolem všeho má spoustu řečí a vy pořád vysvětlujete, přemlouváte, snažíte se předcházet tomu, aby bylo dítě naštvané.

Vycházíte mu maximálně vstříc, někdy s ním třeba i obchodujete: „Tak já ti to teda koupím, ale slib mi, že pak budeš hodnej.“ Poznáváte se v tom? Tak věřte, že tady na otázku: „Jak se nastavují ty hranice?“ pro vás platí toto: Vždy se zamyslete nad tím, jak to opravdu chcete a podle toho jednejte.

Například sedíte v restauraci. Vaše dítě si objednalo špagety a vy řízek. Protože víte, jak moc má vaše dítě rádo řízek a protože se bojíte scény, ještě se ho pro jistotu zeptáte: „Fakt chceš ty špagety, nerozmyslíš si to potom? Já mám řízek…“ „Ne, chci špagety.“

No a když vám jídlo přinesou, dítě řekne, že špagety nechce, že chce řízek. Vy byste ho sice nejraději v tu chvíli uškrtili, ale spolknete to a uvažujete o tom, že si s ním to jídlo raději vyměníte. Hlavně, aby byl klid. Jenže tohle je právě ta vaše díra v nastavování hranic.

Co teď?

  1. Uvědomte si, jak to je podle vás správně, jak to opravdu chcete (chtěl jsi špagety, máš špagety) a to udělejte.
  2. Naučte se přijímat, že vašemu dítěti se občas nelíbí vaše rozhodnutí. Je to v pořádku. Není vašim úkolem vaše dítě nikdy nenaštvat. Naopak. Vašim úkolem je dovolit mu s vámi nesouhlasit a vytvořit mu prostor pro prožití a vyjádření jeho emocí, které v něm vaše rozhodnutí vyvolalo. Nalaďte se na pochopení toho, co prožívá a přitom si stůjte za svým.
  3. Nesnažte se, aby mělo stále dobrou náladu. Nesnažte se dělat všechno proto, aby bylo v pohodě, neprdelkujte kolem něj, nechoďte kolem něj po špičkách. To má totiž opačný efekt. Jednak ho tím vnitřně vytáčíte a jednak mu nedáváte prostor pro jeho emoce. Dovolte mu, aby se naštvalo, jen se nalaďte na pochopení. Na pochopení toho, že ho něco štve, že má blbou náladu, že jste ho vytočili.
  4. Buďte sami sebou (jednejte podle toho, co považujete za správné ne na základě svého strachu z jeho emocí) a dovolte to i dítěti (projevovat, co cítí). Uvidíte, jak se vám všem uleví.

Dokud nekřičíte, nic se neděje

Dalším problémem s nastavováním hranic spočívá často v tom, že dítě nespolupracuje. Znáte to – dokud nezačnu řvát, tak na mě prdí.

Za tím může být jednodušší důvod.
Když to, co po dítěti chceme, opakujeme tak nějak mechanicky a pozorností jsme napůl jinde. Proto i dítě nás vnímá jen napůl a převáží to, čím se momentálně zabývá. Jakmile začnete křičet, tak najednou všechnu pozornost a velkou část energie nasměrujete k dítěti. Pak vás najednou slyší.

Takže tady je rada snadná. Když po dítěti něco chcete, vyšlete k němu tolik pozornosti a energie, jako když na něj křičíte – jen nekřičte, vyšlete k němu laskavost. A řekněte mu to zblízka a do očí.

Teď ten závažnější důvod.
Za tím, že  vás dítě ignoruje, je vaše nízká sebehodnota a malá sebedůvěra. 

Představte si tento příklad: někde sedíte, přijde k vám člověk, narovnaný, silný a řekne vám pevným hlasem, sebejistě, klidně a zároveň velmi slušně: „Zdovolením, toto je moje místo.“ Co uděláte?

No a pak si představte, že k vám přijde někdo roztřesený, shrbený a slabým hláskem  vám oznámí: „Prosím  vás, nezlobte se, ehm, toto bylo moje místo, ehm, pardon, myslíte, že byste mohla…“ Cítíte ten rozdíl? 

Samozřejmě, že se nechováte takto k dítěti, ale tohle jsou energie, které můžete vysílat.

  • Jedna je sebejistá – ale ne bezohledná, arogantní – jen prostě jsem si jistá sebou a tím, že můžu po dítěti něco chtít a že to je v pořádku. Taky vím, že se s ním vždycky domluvím.
  • Anebo si jistá nejsem. Bojím se, abych nebyla nerespektující, bojím se jeho reakcí, bojím se, že na mě bude zase kašlat, nejsem si jistá, jestli po dítěti můžu toto chtít, jak mu to mám říct, nebo mám třeba pocit viny, protože jsem se rozešla s jejich otcem, nebo jsem mu porodila mladšího sourozence a on se s tím ještě nevyrovnal – a ten pocit viny mi velí chodit kolem dítěte po špičkách, když už jsem mu přece ublížila dost.
  • Pak je z toho ale doma boj. Váš vztek nakonec přehluší váš pocit viny. Vaši bezmocnou nejistotu vystřídá hněv. Dítě je malé, a tak ho nakonec silou zdoláte. Ale to není účel.

Vaše sebehodnota

V tomto případě vaše výzva spočívá v tom, podívat se, jak jste na tom s vaší sebehodnotou. Důvěřujete si jako matce, nebo máte o sobě pochybnosti, které vám brání mít pevný postoj? 

Pevný postoj neznamená nějakou drsnou direktivní výchovu. Pevný postoj znamená pevné hranice. Něco, o co se dítě může opřít. 

Když třeba máma řekne, že je čas před spaním uklidit hračky, tak vím, že sebou můžu praštit o zem a vztekat se. Protože máma mi rozumí a chápe, že nechci uklízet a jít spát. Vím, že mi máma dá čas. Zároveň ale vím, že si to pak uklidím. V tom prostoru nevisí jiná možnost. Hned, jak se s tím srovnám, uklidím  to. Vím, že to máma ví a tak to já vím taky. 

Pokud ale začnu trochu ječet, mrštím bagrem do rohu, mámu to rozhodí a já z ní cítím, že najednou neví…je to na prd, protože se nemám o co opřít. Já tady přeci nemám rozhodovat. Kdykoliv cítím, že je máma nejistá, znejisťuje to i mě a tak pak musím hledat. Musím jít tak daleko, kde tu jistotu pocítím. Často je to až tam, kde máma začne řvát.

Když křičíte, je v té chvíli dítěti úplně jasné, co po něm chcete a je mu jasné, že nemá jinou možnost.

  1. Dejte tu jistotu, co tam máte, když řvete, do toho sdělení, kdy neřvete. Nalaďte se na energii jistoty, síly, pevnosti a s tou dítěti řekněte, co potřebujete. Energie je to, o co tady jde.
  2. No a jinak tedy samozřejmě, vy samy nejlépe víte, jak jste na tom se sebehodnotou a sebedůvěrou. Pokud víte, že tam máte rezervy, začněte na ní do hloubky pracovat. Je potřeba léčit příčiny, ne řešit jejich projevy.

Nastavte si s dětmi hranice

aneb laskavý průvodce pro rodiče je e-book,

Čeká vás 52 nabitých stran, které vás provedou transformací + 1 test +
2 skvělé bonusy. Vše si prohlédněte tady
<<

Těším se na vás uvnitř e-booku, nebo v nějakém dalším psaní:)
Mějte se parádně! Petra

Petra Hanelová
Několik let jsem hledala cestu, jak zvládnout každodenní intenzivní křik svojí dcery Kristinky. Našla jsem cestu, pro sebe, pro Kristinku a snad skoro pro každou mámu nebo tátu, které ničí křik jejich milovaného dítěte. Můj e-book Plakat se smí - 1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte si ZDARMA můžete stáhnout zde<< a udělat tak první krok ke klidu a pohodě u vás doma. Pro více informací klikněte sem<<
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • JSTE HOTOVÍ Z PLÁČE A KŘIKU?
    První pomoc je tady!
    Klikněte si pro kouzlo ZDARMA