Ať se vám z kontaktního rodičovství nevyklube peklo

Slyšela jsem snad stokrát příběh ve stylu – vychovávali jsme ho kontaktně, nosila jsem ho pořád v šátku, kojila do tří let, spal s náma v posteli. Jak to, že nás teď terorizuje a není s ním řeč?

Je potřeba si tady uvědomit dvě věci:

  1. Kontaktní rodičovství vás nespasí. 
  2. Kontaktní rodičovství za to nemůže.

Já jsem rozhodně pro kontaktní rodičovství. Ten problém tady je v tom, když to někdo špatně pochopí. Třeba tak, že:

  • Je potřeba vycházet dítěti ve všem vstříc. V čemkoliv, tedy absolutně ve všem.
  • Je potřeba nechat dítě rozhodovat o všem, dokonce i za rodiče.
  • Nechat ho projevovat se vzhledem ke svému okolí úplně jakkoliv, třeba i agresivně, pokud to uzná za vhodné.
  • Dítě nemá dodržovat žádná pravidla, pokud s nimi nesouhlasí.
  • Po dítěti nemůžeme nic chtít, pokud to nechce i ono samo,

abychom nepotlačili nějakou jeho potřebu, neomezovali jeho svobodu a tak vůbec, abychom mu nezpůsobili trauma.

Znám spoustu hodných rodičů, které jejich děti mají úplně v hrsti. Miláčku sem, sluníčko tam, hlavně, ať jsi v pohodě…a sluníčko na ně prdí. Nerespektuje své rodiče. Ne snad proto, že by bylo zlé, vykutálené, nebo nevím co, ale prostě proto, že to neumí. Protože jeho rodiče v rodičovství nerespektují sami sebe. Tak od koho se to má ten prcek potom naučit?

Příklad za všechny – matka zmrzlá na hřišti přemlouvá dvouleté dítě, aby už šlo domů. Dítě nechce, tak se nikam nejde.

Odkud se tohle bere?

Nejčastější příčina je to, že rodič vyrostl v hodně autoritativním prostředí, kde nikdo nerespektoval jeho potřeby, tedy ani jeho hranice. Víte, co si pod tím představit? Prostě: „Drž hubu, nebo dostaneš!“ + občas stejně dostaneš. „Moc si nepískej.“ „Tady se tě nikdo na nic neptá, budeš poslouchat.“ Nebo to třeba bylo méně drsné, ale jde o ten princip: „Nikoho nezajímá tvůj vnitřní svět, budeš poslouchat, jinou možnost nemáš.“

Když potom vyrostl, tak pokud s tím doposud nezačal pracovat, občas potkává lidi, kteří ho nerespektují a kteří narušují jeho hranice. Protože si je neumí nastavit. Protože tohle se učíme v dětství a když se to nenaučíme, samo od sebe to pak nepřijde.

Pak má najednou děti a jedno ví jistě. Nebude se k nim nikdy chovat tak, jako se chovali jeho rodiče k němu. A co udělá? Protože vůbec neví, jak by si hranice nastavil, případně že by to měl vůbec udělat + ví, že nechce děti vychovávat autoritativně, vyloupne se z toho právě to jediné možné.

Spadne do opačného extrému

Najde si nějakou metodu, která má vést k fungující komunikaci mezi rodičem a dítětem. Třeba kontaktní rodičovství. Nebo si přečte Naomi Aldort, nebo Respektovat a být respektován. Tohle všechno je super. Jenže tomuto rodiči je to k ničemu, pokud je absolutně bez své vnitřní síly, nejistý a „rozteklý“, bez hranic.  Pokud nerespektuje sám sebe, nebude ho respektovat ani nikdo další. A už vůbec ne vlastní děti.

Praktikuje pak sice jednotlivé prvky respektující výchovy, ale jen z poloviny. Druhá polovina mu z toho vypadla.  Respektuje, ale zapomíná na „být respektován“. Vychovává tyrana, protože v tom všem zapomíná na sebe a své potřeby a má pocit, že dítě je tu od toho, aby určovalo pravidla.

Zlatá střední

Vychovávat děti autoritativně, direktivně a bez respektu, to je jako dát jim hranice ve formě svěrací kazajky. Udusí se.

Vychovávat děti stylem dělej si cokoliv chceš, miláčku, je jako postavit ho do nějaké hry, neříci mu pravidla, ani mu nevymezit herní prostor. Ztratí se.

My potřebujeme najít zlatou střední cestu. Co to je? To jsou laskavě a pevně vymezené hranice. Představte si dělohu. Dítě natáhne ruku, nohu a ona ho laskavě vrací zpět tam, kde potřebuje být. To znamená: „Miluju tě, i když se vztekáš a zlobíš. Ale to lízátko ti před obědem nedám.“

Dítě potřebuje rodiče, který je dospělý. O kterého se mohou opřít. Který jim během jejich vývoje vytváří okolo nich pomyslnou dělohu, v rámci které může vyrůstat. Ta děloha se čím dál víc rozšiřuje, až na konec zmizí.

Pokud vaši rodiče uměli respektovat a být respektován, tak pravděpodobně nemáte s hranicemi žádný problém a děláte se svými dětmi totéž. Respektujete a jste respektováni. Pokud vás respektovali v něčem a v něčem méně, tak to máte i vy s vašimi dětmi někdy tak a někdy tak. Je to jednoduchá rovnice. Tak, jak vás respektovali vaši rodiče, tak dnes vy respektujete sami sebe a tak vás respektují vaše děti. Dokud si to vědomě nezpracujete.

Pokud potřebujete víc respektu od vašich dětí a vůbec od celého vašeho okolí, potřebujete si narovnat vaše vlastní hranice a vymezit hranice vašim dětem. Protože respekt je v tomto našem případě na prvním místě o hranicích.

Nastavte dětem hranice

Pojďme se podívat na několik základních principů pro nastavování hranic s dětmi.

1. RESPEKTUJTE DĚTI I SEBE

Při vymezování našich hranic s dětmi je potřeba brát v potaz emoce, potřeby, možnosti, schopnosti a dovednosti. Naše i dětí. U dětí hraje ještě velkou úlohu také jejich věk a zralost. Nemůžeme chtít po jednoletém dítěti to, co po tříletém, osmiletém atd. To je ale asi jasné.

Napíšu vám příklad, ve kterém najdete všechny níže uvedené principy:


Jedna žena s dvouletou dcerou řešila, že po narození malého brášky jí holčička při kojení leze na klín, chce se chovat, pláče a kojení jí vlastně znemožňuje. Vždycky.

Skvělý příklad toho, jak se nám tady setkávají potřeby, emoce a hranice hned tří lidí. Je potřeba najít rovnováhu, tu správnou míru respektu k potřebám všech tří.  Já potřebuji kojit v klidu, miminko potřebuje být nakojeno v klidu, dcera potřebuje pozornost, cítí se odstrčená.

Stačí si to v klidu před sebou promítnout. Miminko potřebuje najíst hned a já na to potřebuju klid. Potřeba pozornosti starší dceři může být naplněna kdykoliv předtím, nebo potom. Ona tu pozornost vyžaduje ve chvílích kojení – protože v té chvíli jí brácha fakt vadí a byla by nejraději, aby nebyl. Jenže toto žádným vysvětlováním nezměním. S tím se ona potřebuje postupně vyrovnat.

Ženy v podobných situacích začnou spadat do pocitů viny – protože není v jejich silách naplnit dokonale potřeby obou dětí. Na své potřeby raději úplně zapomenou. K tomu mají ještě pocit viny z toho, že starší dítě trpí kvůli tomu, že porodily a přinesly domů mladšího.

Co teď s tím, že? Můžu udělat to, že budu starší pořád vysvětlovat, jak to je a přemlouvat, aby to při tom kojení vydržela a nelezla mi na klín, ale pod tíhou pocitů viny zůstanu jen u přemlouvání. Pak se samozřejmě nic nezmění. Proč ne? Nevymezím si totiž jasně a pevně (a laskavě) svoji hranici. Protože mám pocit viny, nechci jí „uškodit ještě víc“ a to mi brání se vymezit. Vymezení hranic jí přitom absolutně neublíží. Naopak.

Mohlo by to vypadat třeba takto: „Rozumím tomu, že když kojím brášku, tak se cítíš odstrčená a potřebuješ se chovat. Pomazlíme se potom. Teď budu kojit a já potřebuji, abys mě u toho nechala.“ Nabídnu nějakou možnost, co může během toho dělat.

Pokud se bude vztekat, zlobit, je to pro mě v pořádku. Přijímám a rozumím a respektuji, že se jí to nelíbí. Nicméně si své hranice nastavím a v tomto případě k tomu použiju pravidlo: Když kojím, potřebuji klid.

Samozřejmě, nejprve se mi na ten klín bude snažit i tak dostat. Tady je potřeba si zpracovat pocity viny a také stále vědět, proč jsem si to pravidlo nastavila a stát si za ním.

Po pár kojeních si na to dcera zvykne. Hranice je nastavená. Pak je samozřejmě potřeba ošetřit její potřebu lásky, pozornosti, pocit odmítnutí. To teď ale nebudu rozvádět, protože tento příklad uvádím kvůli hranicím.


2. NEBOJTE SE ROZHODOVAT

Vy rozhodujete, kde budete vytvářet s dětmi dohody, kde to necháte úplně na nich (tedy kde jim předáte zodpovědnost za ně samotné), kde nastavíte pravidla, a kde prostě rozhodnete (i za ně).

Dělejte svá rozhodnutí vědomě. Tedy zvažte pro a proti a uvědomujte si, proč se rozhodujete zrovna takto.

3. NEBOJTE SE JEJICH REAKCÍ NA VAŠE ROZHODNUTÍ

Stůjte si za svým, i když se to dítěti nelíbí. Dovolte dítěti prožít emoce, které to způsobilo. Emoce jsou v pořádku. Přijímejte je. Jako v příkladu výše. Je jasné, že se nebude dceři líbit, že nemá být během kojení u matky na klíně. Bude se zlobit, vztekat. Mějte pochopení, příjímejte, že se potřebuje se situací vyrovnat. Její emoce jí v tom pomáhají.

Mám pro vás ještě jeden tip. Hlavně se nesnažte emocím dětí předcházet, protože to je cesta do pekla. Když kolem dítěte chodíte po špičkách, aby bylo v pohodě, má vás v hrsti. Naučte se zvládat, že v pohodě není. Neberte si to osobně. Uvědomujte si, že to je reakce dítěte na nějaké vaše rozhodnutí, že se emocemi vyrovnává s tím, že se mu toto vaše rozhodnutí nelíbí. Tím se osovobodíte. Nehledě na to, že předcházení emocí občas neklapne a pak ve vás vyvolá frustraci.

4. PŘEDÁVEJTE JIM POSTUPNĚ ZODPOVĚDNOST

Vy, jako rodiče, rozhodujete o tom, o čem už je dítě zralé rozhodovat a o čem ještě ne. Za jaká rozhoduntí si už může nést zodpovědnost a kde to je ještě zodpovědnost vaše. O tom rozhodujete vy.

Například čerstvému prvňáčkovi pomáháte s přípravou věcí do školy, aby nic nezapomněl. Úplně na začátku je to vaše zodpovědnost. S deváťákem už to neděláte, je to jeho zodpovědnost, kterou jste mu postupně předali někde mezi první a devátou třídou.

5. TVOŘTE S DĚTMI DOHODY

Dohoda je společné řešení, které vyhovuje všem. Pokud děti zatím dohody bojkotují, hledejte zatím řešení sami a rozhodujte. Postupně děti k tvoření dohod doveďte.

6. NASTAVUJTE PRAVIDLA A TRVEJTE NA JEJICH RESPEKTOVÁNÍ

Pravidla by měla být srozumitelná, jasně definovaná. Musí platit vždy a pro všechny – a měla by být živá – aktualizujte je. Pravidla jsou něco, co chcete, aby platilo. Něco, o čem se nediskutuje. Například, že když si dohrajeme, uklízíme po sobě hračky. Anebo, že druhé nebijeme.

 7. LASKAVĚ A PEVNĚ

Znamená to, že když dítě dělá něco, co se vám nelíbí, nebo dělá něco, co není v pořádku, tak i přes to ono samo v tu chvíli v pořádku je. Proto na něj nebudeme křičet, obviňovat ho, nadávat mu. Řekněte mu jasně a pevně: „Takhle ne“ a proč ne. Řekěte mu to laskavě a s respektem.

Tohle je základní princip zdravě nastavených hranic. Laskavě a pevně.

Pokud vás dítě ignoruje

Pamatujte na to, že je velmi důležitá míra vaší vnitřní jistoty. Když po dítěti něco chci a jsem si jistá, že to udělá, tak to udělá. Někdy třeba ne hned, musím tomu dát čas, ale udělá to. Jakmile si nevěříte, vycítí to. Vaše dítě vnímá vaši energii mnohem víc, než to, co říkáte.

Pokud po dítěti něco chcete, řekněte mu to jasně, pěvně a do očí. Když se nic neděje, zopakujte to. Ale ne v běhu. Soustřeďte se na to a pevně to zopakujte. Dejte dítěti prostor. Někdy to v něm potřebuje došrotovat.

Pokud se stále nic neděje, je podle mého názoru mnohem lepší pro vaše dítě i pro vás, abyste občas raději použili ne úplně respektující přístup – tedy třeba zakřičeli, prostě vymezili si hranici ne úplně zdravě – než abyste to nechali být, nevymezili si ji, nepostavili se za sebe a nechali vaše dítě, ať se plácá v prostoru bez hranic.

Je v pořádku použít občas nerespektující přístup, pokud na sobě pracujete a k respektujícímu přístupu směřujete. Obzvlášť, pokud jste doteď měli potíže s tím, že vás děti nerespektují.

Pro děti je moc důležité, aby měly jasně nastavené hranice a věděly, kam už opravdu nemohou. Pokud to zatím není ve vašich silách udělat laskavě a pevně, udělejte to jinak. Ale prosím, zase s mírou! Rozhodně děti nebijte, ani na ně v jednom kuse neřvěte. Věřím, že si rozumíme. Postupně budete nabírat svoji sílu, když na sobě budete pracovat. Časem nebudete mít zapotřebí křičetbudete si umět nastavit hranice v klidu.

Nastavte si s dětmi hranice

Téma hranic je ve výchově dětí jedno ze zásadních témat. Jako vždy, i zde, pokud máte s hranicemi problémy, potřebujete pracovat hlavně sami na sobě:

  • Podívat se, jak na tom s hranicemi opravdu jste.
  • Kde v nich máte díry.
  • Zpracovat si hluboká zranění z dětství, která vám brání si hranice vymezovat zdravě.
  • Své vlastní hranice si postupně vědomě uzdravovat a postupně si je nastavovat zdravě i s děmi.

Když jsem začala v lednu psát tento článek, zjistila jsem, že tohle není téma, které se vejde do článku a tak vzniknul celý e-book Nastavte si s dětmi hranice aneb laskavý průvodce pro rodiče. Konečně je na světe, stejně jako tento článek:) a já vás zvu na jeho prohlídku. Začněte kliknutím na jeho obrázek.

Ať se vám daří zůstávat v klidu, ať už při nastavování hranic s dětmi, anebo v čemkoliv, co tato doba přináší. Kdykoliv se cítíte vykolejení, vědomě dýchejte. Zavřete oči a dýchejte zhluboka do břicha nosem a vydechujte dlouze a pomalu ústy. Neřešte. Dýchejte. Protože dech je život.

A já se na vás těším v e-booku, ze kterého mám velkou radost, fakt se povedl, anebo v dalším článku třeba:)

Pa, Petra

Petra Hanelová
Několik let jsem hledala cestu, jak zvládnout každodenní intenzivní křik svojí dcery Kristinky. Našla jsem cestu, pro sebe, pro Kristinku a snad skoro pro každou mámu nebo tátu, které ničí křik jejich milovaného dítěte. Můj e-book Plakat se smí - 1 kouzlo pro rodiče uplakaného dítěte si ZDARMA můžete stáhnout zde<< a udělat tak první krok ke klidu a pohodě u vás doma. Pro více informací klikněte sem<<
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • JSTE HOTOVÍ Z PLÁČE A KŘIKU?
    První pomoc je tady!
    Klikněte si pro kouzlo ZDARMA